Když dnes někde zavadíte o informace, jaké plány jsou momentálně v běhu pro snižování emisí, energetickou efektivitu a boj s klimatickými změnami, můžete jen konstatovat, že zrovna malé cíle si to neklademe. Jejich dosažení navíc ztěžuje jeden přehlížený fakt. Otázka našeho komfortu.
Snad jako připomínku citátu, s nímž jako první prorazil Svatopluk Čech a které se ve zkrácené podobě stalo heslem trochu jiné doby - Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl – budeme do budoucna asi potřebovat hodně víry, abychom na to měli sílu. Protože utáhnout do roku 2030 emise o 65 procent, ve srovnání s rokem 1990, je skutečně nesnadný úkol.
Dílem proto, že tyhle velkolepé závazky a chvályhodné cíle nepočítají s jednou zásadní maličkostí. Prahem našeho komfortu. Co to je? V krátkosti něco, čemu se všichni snažíme přiblížit a pořád nám to utíká. A právě proto je ona arbitrážní hranice, orientační vztažení emisí k době roku 1990, největší slabinou emisních a klimatických plánů. Jak to?
)
To bylo tenkrát…
V roce 1850 potřeboval průměrný občan skotského města Glasgow na den své existence 3,73 litrů vody. Historiky potvrzené číslo, které v hlavě jen zašumí, ovšem odráží realitu doby. Necelé čtyři litry vody na den tehdy stačilo na pití, vaření, umývání – a nikomu to nepřišlo zvláštní. Takový byl totiž zažitý standard, proti němuž neměl nikdo potřebu se protivit. A dnes? Skotský průměr činí 150 litrů.
Jen pro srovnání, v Česku je to dnes kolem 90 litrů na osobu a den. S tím, že vrchol rozmařilosti jsme si i díky netěsnícím rozvodům a neefektivním technologiím užívali před rokem 1989. Tehdy ta spotřeba dosahovala 171 litrů na osobu. Ale kolem roku 1850 se v zemích českých spotřeba vody tolik nelišila od Glasgow. Z těch zdánlivě nesouvisejících měřítek historie, a srovnání Česka a Skotska, přesto několik podstatných věcí plyne.
)
Třeba postupný růst životního standardu - komfortu, a s ním spojený růst spotřeby.
Což je trochu obtížně definovatelná oblast, kterou lidé posedlí úspornými opatřeními do svých úvah - ke své škodě – zahrnují jen zřídka. Technologický pokrok je totiž obousměrný proces. Nevede jen ke zlepšení stávajících procesů a revolučním změnám, ale též k navýšení životního standardu a vyšší poptávce po dalších zdrojích.
Zhouba koupelen a vytápěných bytů
Onoho průměrného obyvatele Glasgow by v roce 1850 ani nenapadlo, že by té vody mohl potřebovat víc. Možná tak o litr nebo dva, aby nemusel špinavé nádobí nechávat odmáčet ve škopku s tou samou vodou. Určitě by ale neprahnul po desítkách dalších litrů. Proč taky, takhle to naprosto stačilo.
Tu proměnu v režimu spotřeby přinesly až změny společenské, společně s technickými inovacemi a blahodárným zlepšením hygienických standardů. Počínaje rokem 1890 zahájila stará dobrá Anglie (Skotsko nevyjímaje) s výraznou transformací standardů bydlení. Do módy nastoupilo centrální vytápění, vnitřní vodovodní instalace a přívod vody, napojení na kanalizace. A později pak ještě ohřev vody a třeba i zavedení elektrického osvětlení.
)
Připojení domů na sítě ohromným způsobem transformovalo podobu života běžných lidí. K lepšímu. Ale samozřejmě také vedlo k extrémnímu navýšení poptávky po zdrojích a energiích.
V roce 1970 už v Glasgow prakticky nenajdeme bydlení, které by těmito vychytávkami nebylo vybavené. S menší či větší mírou demokratičnosti už jimi dávno disponují všichni ve vyspělé Evropě. Je totiž normální mít doma elektrické světlo, v kuchyni kohoutek - ze kterého teče pitná voda – koupelnu. A je přirozené mít i toaletu pod střechou, a ne suchý záchod na dvorku.
Přísloveční Skoti prý řešívali chladno v domácnostech tím, že si oblékli druhý svetr. Nic to ale nezměnilo na to, že průměrná celoroční teplota domácnosti tam mezi lety 1970 – 2010 vzrostla z 12° C na 17,5° C.
Standard se zvýšil, a s ní i potřeba náležitého komfortu. To zlepšení, větší pohodlí, ale něco stojí.
Úspory nestíhají růstu standardu
Úvodní příklad z Česka dobře podchycuje, že změny k lepšímu jsou možné i v oblasti úspor. To, jak se u nás podařilo utáhnout kohout spotřeby vody na osobu, je skutečně inspirujícím příkladem. Ale nic to nemění na tom, že i tak je ta dnešní průměrná spotřeba vody třiadvacetkrát vyšší, než před sto lety. A dále narůstá, protože se posouvá a roste i náš standard.
Technicky dosažené úspory a povšechné zvyšování energetické efektivity s tím nedokáže úplně udržet krok. Protože dnes už prakticky nenarazíme na člověka, který by svou očistu omezil na jednu poloplnou vanu týdně – spíš si každý dopřeje jednu (úspornou) sprchu denně.
)
Elektřina se už dnes v domácnostech nevyužívá jen ke svícení a provozu rádia. Počet domácích elektronických spotřebičů jde v domácnosti do desítek exemplářů. K tomu všechny ty tablety, chytré telefony, herní konzole, audiosoupravy. Dřív – dnes už to vypadá jako by to bylo v pravěku - možná bylo standardem zámožnější rodiny, že společně usedla před rozblikanou září jedné elektronkové obrazovky. Ale dnes už je nějaký ten monitor ke koukání skoro v každém pokoji.
Pryč je doba, kdy jste si museli zaklepat u sousedů, protože oni jako jediní měli telefon v celé ulici. Mobil má dnes každý – a podezřele působí ten, kdo ho nemá. Ale platíme za to jistou cenu. Třeba v podobě toho, že energie potřebná pro domácí výpočetní techniku se mezi lety 2000 a 2014 více než zdvojnásobila.
V účetní bilanci to moc poznat nejde, protože energetická efektivita současných technologií chvályhodně srovnává skóre. Nezastře to ale fakt, že náš standard a potřeba individuálního komfortu pořád roste.
)
Utrácíme, abychom šetřili
Mít doma parní saunu anebo osobní solárko je trošku známkou rozmařilosti, ale proč by ne. Standard to zatím ještě není, ale možná časem bude. Protože je to příjemné. Všichni chceme vařit v dobře osvětlené kuchyni. Místo jednoho lustru tedy disponujeme páskovým LED osvětlením, která nám nabídne jas padesáti žárovek. LEDky jsou úsporné, ne? A tak je dáváme všude, svítíme jimi víc.
Už se netlačíme v jedné sednici, která by byla univerzální kuchyní, jídelnou a obývákem. Každý tak nějak máme svůj pokoj. Mimochodem, průměrná rozloha výměry bytové plochy tím globálně narůstá o 3 procenta ročně. Taky netopíme jen v kuchyni, ale vytápíme více místností v domácnosti – a na více stupňů. A přijde nám to naprosto normální. Protože se spolu se standardem zvyšuje i poptávka po komfortu.
Je to práh, který postupně roste. A u něhož velmi nelibě neseme jakoukoliv odchylku od námi nastavené normy. Loňský kolaps s cenami a dodávkami energií potvrdil, že vrátit se s teplotou domácností a komfortem vaření či přístupu k teplé vodě o sto let nazpátek zkrátka není možný. Ani s těmi čtyřmi litry vody na den by už dnes nevyžil ani ten nejúspornější Skot.
Byť to tak na první pohled nepůsobí, ekonomická situace ve světě se zlepšuje. Pozvolna, ale přece. A s tím, jak narůstá síla národních hospodářství, roste i kupní síla obyvatel, a jejich poptávka po vyšším komfortu.
Šetříme, abychom utráceli
Není totiž nepřirozené chtít víc. Chtít vlastnit telefon, ledničku, auto, televizi, klimatizaci, toaletu nebo sprchu, zkrátka běžné materiální zajištění životního standardu, není nic nenormálního. Ale s každým tím zvýšením znovu narůstá spotřeba zdrojů a energií. Dosažený pokrok nevede jen k úsporám, ale nutně i růstu výdajů.
Každý obyvatel Indie – a to je jich přes miliardu – usiluje o to, mít se stejně dobře, jako se teď máme my. Zatímco my pošilháváme po luxusu, který je standardem na západ od našich hranic.
V čem tedy spočívá ta škoda a neduh těch, kteří jsou posedlí návrhy úsporných opatření? Těch, co vám doporučují, že se ve svém bažení po komfortu máte omezovat? Neberou do úvahy fakt, že současný standard je jiný, než byl před lety. Že průběžně narůstá. A že se k němu postupně dopracovávají miliony z miliard dalších lidí.
Nastavit práh růstu emisí s orientací na dobu před čtyřiceti lety je sice fajn ukazatel, ale realitu neodráží. Protože naše poptávka po komfortu navzdory úsporám a zefektivňujícím řešením uhání kupředu.
Zdroj: TheConversation.com, Ekolist.cz, Komunalniekologie.cz, IPCC.ch, BBC.com, The Consumer Revolution
