Pád železné opony v Československu neznamenal pouze politickou a hospodářskou transformaci, ale vyvolal také masivní vizuální revoluci v rezidenční výstavbě. Fenomén lidově označovaný jako podnikatelské baroko představoval unikátní směsici nezkrocené touhy po individualitě, fascinace západním luxusem a naprosté absence regulativů v územním plánování. Tento architektonický proud, rozkročený mezi postmoderní nápodobou, rustikální nostalgií a okázalou demonstrací nově nabytého kapitálu, zásadně proměnil českou krajinu a vytvořil specifickou vrstvu stavebního dědictví divokých devadesátých let.
Společenské vakuum a hlad po reprezentaci
Po čtyřech dekádách unifikované panelové výstavby, šedi břízolitových omítek a přísného dohledu státních plánovacích ústavů typu Stavoprojekt nastala prudká reakce v podobě touhy po materiálním i prostorovém přebytku. Nově etablovaná vrstva podnikatelů, privatizátorů a obchodníků hledala rychlý a srozumitelný způsob, jak demonstrovat svůj ekonomický triumf. Dům už neměl plnit pouze utilitární funkci bydlení, ale stal se klíčovým nástrojem společenské sebeidentifikace. Jak ve svých studiích o transformaci příměstských sídel uvádí sociolog Luděk Sýkora z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, deregulace trhu s pozemky a absence moderních územních plánů v obcích umožnily živelné parcelování polí a vznik prvních ryze komerčních satelitních lokalit, kde se bez jakékoliv urbanistické koncepce začala rodit nová privátní sídla.
Mezi postmodernou a katalogovou improvizací
Vztah mezi tímto stavebním proudem a profesionální obcí architektů byl mimořádně komplikovaný. Zatímco etablovaní tvůrci jako například Zdeněk Lukeš sledovali vlnu s rozpačitým odstupem, na trhu vzniklo silné podhoubí projekčních kanceláří a inženýrských firem ochotných přenést do výkresů libovolné představy investorů. Zásadní roli sehrál nástup komerčních katalogových domů zavedených firmami jako Hoffmann Chrudim, Euroline Slovakia či G Servis, jejichž typové projekty stavitelé často na přání majitelů svévolně doplňovali o věžičky, arkýře, oblouky a balustrády. Profesionální ateliéry, které se v té době snažily o kultivovanou postmodernu, jako například liberecký ateliér SIAL pod vedením Karla Hubáčka a Jiřího Suchomela, či ateliér D.A. Studio tvořené Martinem Rajnišem, Tomášem Prouzou a Jaroslavem Zimou, sledovaly zcela odlišný diskurs vysoké architektury, avšak principy postmoderní tvarové hravosti prosákly do lidového stavitelství ve značně deformované podobě. Západoevropské vzory, které do Česka importovaly některé rakouské a německé projekční kanceláře působící v pohraničí, pak představovaly podivný hybrid mezi bavorskými alpskými vilami a neoklasicismem.
Výrazové prostředky a materiálová fetišizace
Morfologie typického podnikatelského baroka se vyznačovala vrstvením nesourodých historizujících prvků na poměrně konvenční dispoziční základy. Typická byla složitě členěná valbová či mansardová střecha pokrytá lesklou pálenou taškou, zakončená drobnými věžičkami s korouhvičkami, cimbuřími či vikýři různých tvarů. Vstupní partie lemovaly napodobeniny antických iónských či dórských sloupů, schodiště zdobily sádrové či betonové balustrády a fasády svítily sytými odstíny meruňkové, fialové, mátové či lososové barvy, často v divokých kombinacích se sokly z umělého pískovce. Interiéry definovala absolutní materiálová dominance leštěného mramoru, zlatých armatur, sádrokartonových podhledů s bodovými světly a masivních kovaných prvků. Centrem společenského života v domě se stávaly rozlehlé vnitřní bazénové haly obložené mozaikou, prosklené zimní zahrady a suterénní garáže dimenzované pro vozový park německých značek. Architektonický historik Rostislav Švácha v textech mapujících českou architekturu přelomu tisíciletí upozorňuje, že tato estetika nebyla primárně barokní, ale představovala spíše naivní eklekticismus a koláž náhodně posbíraných motivů ze západních katalogů luxusního bydlení.
Geografie raného kapitalismu
Geografické rozložení těchto staveb dokonale kopírovalo ekonomická centra a zázemí velkých měst. Nejvýraznější koncentrace vznikala v prstenci kolem Prahy v lokalitách jako Průhonice, Jesenice, Říčany, Černošice nebo Jevany, jež se staly synonymem pro rezidence podnikatelské i celebritní smetánky. Obdobné enklávy však vznikaly i v okolí Brna, například v Soběšicích či Lelekovicích, na Ostravsku v Čeladné nebo v atraktivních partiích severočeských a západočeských lázeňských měst, kde do výstavby promlouval i zahraniční kapitál. Výzkum geografa Martina Ouředníčka z výzkumného týmu Urbánní a regionální laboratoře Univerzity Karlovy dokládá, že právě tato první vlna suburbanizace položila základy prostorové segregace a dramaticky zkomplikovala dopravní obslužnost i technickou infrastrukturu v zázemí metropolí.
Reevaluace fenoménu z odstupu tří dekád
S nástupem nového milénia, hospodářskou stabilizací a nástupem mladší generace vystudované v zahraničí byl tento styl rychle vytlačen střídmým neofunkcionalismem, skandinávským minimalismem a přísnou geometrickou architekturou. Mnoho honosných vil z devadesátých let se navíc stalo provozně a energeticky neudržitelnými monstry s komplikovanou možností adaptace pro současné potřeby. V současném teoretickém diskursu však dochází k postupné reevaluaci. Jak Pavel Karous v rámci projektu Architektura devadesátek, tak i Galerie Jaroslava Fragnera skrze své kurátorské projekty začínají k tomuto fenoménu přistupovat bez dřívějšího výhradně pejorativního despektu. Podnikatelské baroko je dnes vnímáno jako autentická a nezaměnitelná hmotná stopa jedné specifické společensko-ekonomické epochy, jež v sobě nese cennou výpověď o naivitě, dynamice i divokosti raného českého kapitalismu.
Zdroj: Petr Vorlík: Devadesátky v české architektuře; Rostislav Švácha: Česká architektura a její přísnost; Luděk Sýkora: Suburbanizace a její společenské důsledky; Martin Ouředníček: Sociální geografie pražského příměstí; Pavel Karous: Projekt Architektura devadesátek; Zdeněk Lukeš: Eseje o architektuře transformace


