Ho Či Minovo město (dříve Saigon) je momentálně největším městem Vietnamu a jednou z nejrychleji rostoucích metropolí světa. Alespoň když přijde na počet obyvatel. Ten se tu za posledních 20 let dvojnásobil, a tak zde nyní na ploše 40x menší než Česká republika žije srovnatelný počet lidí. Do extrému hnaná urbanizace mimo jiné znamená to, že sídlo prakticky pozbývá veřejnou zeleň. Pokud tu nechcete žít a smažit se v tropickým sluncem rozpálené betonově-šedé džungli, musíte s tím něco udělat sami. Plán vietnamského developera byl jasný: rekonstrukcí upravit levně koupenou starou patrovou budovu (na zastavěné ploše 330 metrů čtverečních), a přestavět ji na apartmánové byty, lofty a garsonky. Z podnikatelského hlediska plán trochu neoriginální, ale pořád s poměrně slušnou návratností. V Ho Či Minově městě je totiž po bydlení stále značná poptávka. Co ale učinilo tuto průměrnou realizaci naprosto unikátní, byl přístup architektů. Ti dokázali u svého klienta prosadit „drobný“ ústupek, vyjádřený 5 % užitné rozlohy stavby. S tím, že oněch 5 % v projektu nebudou věnovat rezidenční úpravě, ale zeleni. Řekněme tedy, že developer za své peníze nezíská budovu s třicítkou různých bytů, ale jen se sedmadvaceti bytovými jednotkami. Je to dobrý obchod? Projekt City Oasis na svém příkladu jasně demonstruje, že ano, a zatraceně výnosný. Z průměru se totiž díky zapracované zeleni stalo bydlení, o kterém sní všichni obyvatelé měst ve Vietnamu (a Asii), a o kterém si čte celý svět. Stačilo přitom opravdu málo. Vrátit zeleň tam, kde si ji lidé tolik žádají. Sedmadvacet bytů, s rozlohou pohybující se od 24-45 metrů čtverečních. Vše v obálce budovy s nápadně silnými stěnami, spoustou podpůrných sloupů a zbytnělých nenosných částí, neoptimálně provedených chodeb a nevhodně situovaných balkonů. Vcelku dost práce pro architekty, kteří se rozhodli tento prostor narovnat a posunout směrem k větší obyvatelnosti a pohodě. Znamenalo to nejen revizi stávajícího plánu, optimalizaci místností a řešení jejich konektivity, ale také chytře vytvořit obydlí, z něhož se lidem nechce ven. Proč? Je totiž svérázem mladé vietnamské městské populace, že dny se tráví prací od rána do večera, a čas dovolené je tu silně omezený. A než byste se dostali z přehuštěného centra města někam do přírody, na venkov, můžete rovnou jet zpátky. Kontakt s přírodou proto silně chybí. Nabídnout takovým lidem „přírodu“ přímo doma, je pak dokonalý magnet. A záruka trvalé spokojenosti. Architekti během rekonstrukce očesali budovu o zbytné součásti, prosvětlili ji a přitom vytvořili řadu soukromých zákoutí. Jednotlivá patra a domácnosti oddělily girlandami rozmanité zeleně, záplavou vegetace, vertikálami ozeleněných stěn. Přidali chladivá jezírka a tůňky, element tekoucí vody tříštící se o ploché kameny, bazének. Přinesli do betonové džungle tu opravdovou. Razantně tím proměnily klima: zvýšili vlhkost a čistotu ovzduší, snížily poptávku po klimatizaci, omezili hlučnost. Nabídli lidem, stižených úmorným stereotypem města, skutečný prostor k žití.Materiály: K.A StudioFoto-kredit: Hiroyuki Oki
