Nápad postavit okurkoviště (okurkárium, „domeček“ pro okurky) vlastně vznikl na základě vzpomínky. Na babičku. Ona totiž měla pro okurky takovou jednoduchou konstrukci, kterou na noc zakrývala fólií a vypadalo to jako šikmá střecha posazená přímo na zemi. Každé ráno pak fólii zase stočila a před deštěm či večer opět stáhla. Měla čas, byla v důchodu, to však není náš případ. A zrovna se čistě náhodou ve stodole povalovala stará dřevěná okna, prkna a hranoly. Odpad a palivo. A proč by měla stará okna končit ve sběrném dvoře? Proč se však takovou věcí vůbec zabývat? Okurky totiž nemají rády stejně jako jejich příbuzné dýně a cukety, ale také rajčata, když na ně prší shora. Voda nesmí přijít na listy. Rychle se pak v porostu šíří plísně a rostliny dříve umírají. Navíc při střídání deště a horka fungují kapky vody na listech jako zvětšovací sklíčka. Zaručeně popálí. Ze stejných důvodů se pak tyto rostliny mají zalévat pouze ke kořenům a nejlépe ohřátou dešťovkou. Prostě je dobré, když mají alespoň střechu. Skleník jsme již měli, ale tam se vše nevejde a naše rodinná spotřeba obzvláště nakládaček je enormní. Přitom za správné péče nestačíte sklízet. Konstrukce okurkoviště je vlastně velice jednoduchá a vznikla bez nákresu, jen z hlavy. Prostě jsem vzal 6 stejně dlouhých a dostatečně silných hranolů, naimpregnoval je, dole zašpičatil a palicí zatloukl do země. Na pozemku je silná vrstva kvalitní zeminy, takže kůly vjely do půdy jako po másle. Poté jsem konstrukci zpevnil prkny (jako kotevní materiál jsme použil pouze různě velké hřebíky), přidal 6 kratších hranolů tak, aby vznikl konstrukční tvar šikmé střechy, vše se opět zpevnilo prkny, aby byla stavba stabilní a na závěr jsem přitloukl stará dřevěná okna a jako hřeben posloužil pás plechu. Nic víc. Následovala impregnace dřeva a navezení výživného materiálu. Původně jsem vyrobil i záklopy stěn a štíty byly potaženy fólií, po dvou letech se však ukázalo, že to není praktické řešení a na přikrytí rostlin za chladnějšího počasí stačí bílá netkaná textilie. Záklopy jsme zničili, fólii ze štítů také odstranili a takto slouží okurkoviště dosud. Zeminu jsme navezli od farmáře z nedaleké obce, vlastně substrát, jelikož šlo o cca 20 až 25 let uleželou chlévskou mrvu (kravský hnůj), což je prostě zcela černý pěstební materiál. Samé živiny a dlouho udrží vodu. Stačilo pouze obrátit trávník vzhůru nohama a materiál prokátrovat a navézt. Oporu okurkám jsme dali z nylonové síťoviny a kovových spirálovitých tyčí, které se pro naše zahrádky staly objevem již ke konci 80. let minulého století a ohromné oblibě se těší dosud. A to je vše. Sazeničky se předpěstovávají ve skleníku a jakmile se již dosti oteplí, jdou „do svého domečku“. Převažují nakládačky, ale vždy je zde i několik salátovek a nějaká ta svačinka. Velmi dobré je též nechávat tu a tam nějakou tu nákladačku hodně přerůst. Jsou totiž oproti salátovkám čerstvé silně aromatické. Prostě dobrota. Hned první léto ale nastal ještě jeden problém, ohromná vedra a slunce hrnoucí se přes čiré sklo starých oken opravdu dovede popálit. Obcházeli jsme se ženou okolní zahrádky a musel jsem uznat, že narychlo udělané pruhy vápnem a nebo vlnovky nás prostě nemohou uspokojit. Hnus. Tedy alespoň podle našeho vkusu. A tak jsem vzal širší štětec, hliníkový žebřík a dal jsem se do malování květinových motivů a symbolů. Jenom tak z hlavy, rychle, od ruky. A výsledek nás mile překvapil. Do galerií to sice nepatří, ale doma v zahradě neurazí. Nevýhodou tohoto řešení je, že do jara obrázky prostě nevydrží, co neponičí počasí v létě, to dorazí zima a další rok je třeba malovat znova. Vápno se do roka smyje. Je to však příjemná zábava (může být i rodinná) a jde to rychle od ruky, nesmí se u toho moc přemýšlet, nejlepší je improvizace. Navíc to vůbec nic nestojí, ta trocha hustšího vápna ve sklenici nestojí ani za řeč. Loňské léto bylo chladné, proto jsme malůvky oželeli, ale letos se na ně zase chystáme. A nakonec dostal hned v prvním roce „své malůvky“ i skleník. Vlastně je to taková tabule, co se za rok sama smaže. A místo křídy se používá vápenný roztok. Někomu se to líbilo, někdo si ťukal na čelo, však jsme také lidé různí. Nakonec, za rok je to pryč a může se výtvarně vyjádřit třeba někdo jiný. Proč ne. Co říkáte?
