Nepřátelé jehličnanů se rekrutují ze dvou skupin, které spolu občas spolupracují. První jsou patogeny, původci nemocí a nákaz. Nejrůznější plísně, rzi, houby. Většinou jsou neviditelní, patrné jsou až jejich projevy, jako třeba rez hrušňová. Ti druzí pak patří k viditelnému hmyzu. Škodí žírem, budováním chodbiček, poškozováním kořenů. A tím často činí okrasné jehličnany náchylnější k infekci patogeny první skupiny. Začít proto musíme u hmyzáků, kteří zdraví stromů podrývají. Jak? Někdy tím, že sají rostlinné šťávy - to je dílo mšic, ploštic, křísů, červců, svilušek a vlnovníků). Jindy tím, že něco okusují, žerou. To je práce pro obaleče, molovky, bejlomorky, nostace, kůrovce, hřebenule a pilatky.Škodliví brouci a motýli, potažmo jejich larvy, si přitom svůj cíl pečlivě vybírají: na jehličí se soustředí obaleči, ploskohřbetky, hřebenule, pilatky a nosatci. Nosatci se také umí nehezky podepsat na stavu kořenů, na které se soustředí i lalokonocsi. Bejlomorky škodí tvorbou hálek, doménou kůrovců je poškození dřeva. V zelených částech minují a navrtávají úkryty pro vajíčka například molovky. Hmyzí škůdci přitom obvykle zachovávají věrnost jednomu nebo několika málo druhům okrasných jehličnanů. Pokud je pěstujete, měli byste počítat s tím, že se dříve nebo později někdo z nich zastaví na návštěvu. Ploštička jalovcová škodí sáním na šišticích a semenech jalovců, zeravů a cypřišků. Je tedy pohromou pro mladé a zmlazující živé ploty, z nichž umí udělat ploty mrtvé. Její pole působnosti se překrývá s působením voskovky zavlečené. Ta navíc umí „přeskočit“ i na listnaté jeřáby ptačí.Kultivary okrasných smrků decimuje mšice smrková, která vyvolává žloutnutí a předčasné opadávání jehlic. Mšic, jež si vyhlédly smrky, je povícero druhů: může jít například o korovnice smrkovou, která poškozuje jehlice sáním a zanechává za sebou na větvičkách podivné vředy. Přítomnost korovnice zelené zase prozradí šišticovité hálky v paždí výhonků smrků. U mšice medovnice smrkové je přítomnost nepřehlédnutelná: narůžovělými tělíčky obsypané větvičky jsou jasně patrné, a varovat by nás měla i zvýšená aktivita mravenců, kteří o ně pečují. Jinak si jich ale můžeme všimnout i kvůli světle flekatým jehlicím. Okrasné solitérní borovice si za cíl vyhlédla mšice medovnice borová, která umí být vcelku nenápadná. Zdržuje se totiž na kůře, než se stáhne ke kořenům. Antracitově černým tělem nápadná je medovnice křivonohá, útočící na jedle. A sáním šťáv život komplikuje okrasným zeravům a cypřišům dvojice medovnic, zeravová a cypřišová. Způsobují zasychání mladých výhonů, které na profilu zelené plochy vytváří seschlé hnědé mapy. Spíše ve výškách a ve formátu ploch při povrchu, takže to na první pohled vypadá spíš jako nějaká rez. Prosychání větví, ale spíše lokálně, mají na svědomí i červci a puklice. Nápadně vyklenutých a hnědavých tělíček puklic si většinou všimnete, jak sedí v úžlabí na rubové straně větví. Štítenka jalovcová (na jalovcích) je snadno postřehnutelná, protože vytváří světlé dvoubarevné „tečky“. Vypadají jako miniaturní volská oka. Způsobují zasychání a žloutnutí větví. Sviluška smrková – drobné červené tečky – je zvláštní tím, že nejprve útočí na staré a jich seschlé větvě. Když s ní ale nezatočíte včas, může expandovat do mladých a strom zcela odepsat.A pak je tu ještě hálčivec, který si doslova zasedl na růstové pupeny na vrcholcích větviček výhonů. Když se vám bude zdát, že váš jalovec nebo cypřiš získává nápadně huňatý vzhled a nerozrůstá se, může být u vás. Olysání větví, lokální odhalení kůry na mladých větvích a nakonec deformace celých mladých rostlin. To je doménou klikoroha borového. Když se jich sejde víc, vypadá to podobně, jako by vám větvě stromu ohlodal zajíc. Jehlice jsou nad ní ale netknuté. Na jehlice (a taky na nadějné mladé výhonky) se soustředí listopas smrkový. Tam, kde je opravdu teplo, a na výslunných pozicích, se umí nehezky prosadit lýkohub. Jeho doménou jsou cypřiše, túje a zeravy. Je naprosto devastující: způsobuje prosychání větví nebo celých rostlin, dokáže odepsat i velkého a rozrostlého jedince. Při obhlídce se dají zaznamenat na kůře závrty a výletové otvory. Přijde vám, že jehličnan „pelichá“? Že jeho svrchní mladé letorosty mají většinu jehlic opadaných? Tak to nejspíš bude práce obaleče. Je jich hezká řádka, a různě se specializují na druhy a části okrasných jehličnanů. Pelichání modřínů je dílem housenek Zeiraphera griseana, to, že se pupeny na jaře neraší nebo se ohýbají (a tím dochází k deformaci koruny stromu, která se vizuálně zhroutí sama do sebe) má na svědomí obaleč prýtový. Molovky, a jejich také hezká řádka, využívají zelených částí jehličnanů (nejraději tedy cypřišů, tújí a zeravů) aby do nich nahlodali komůrku pro vajíčka. Tento proces, minování, se pak neblaze podepisuje na kondici celých větví. Hálkami, které vypadají až děsivě, o sobě dávají vědět i ploskohřbetky. I několik větviček spojených a slepených dohromady do jedné nahnědlé pseudo-šištice je domovem pro larvy. Hřebenule si zase hoví v úžlabí jehlic. A další ze seznamu, pilatky se pak realizují tím, že ohlodávají vrchní části jehlic (typicky u smrků, ale mohou i jinde). Větvě pak nevypadají vypelichaně (jako u obalečů), ale „oškubaně“. Výčet to zdaleka není kompletní, seznam škůdců-hmyzáků, brouků a motýlů, zahrnuje jen druhy, na něž s největší pravděpodobností můžete u sebe na zahradě narazit. Co se s nimi dá dělat? Prvním krokem je pochopitelně zjistit, že je máte. Znamená to věnovat víc pozornosti stromům, které často považujeme jen za prostorovou výplň a rám obrazu hezkého zákoutí. Prohlídkou větví, přírůstků, celkového habitusu pak můžeme odhalit, že je něco v nepořádku a snažit se identifikovat konkrétního škůdce. Platí, že nejúčinnější obranou je prevence, tedy vůbec si to zahrady mezi své okrasné jehličnany škůdce nepouštět. Obvykle to znamená dopřát nově přineseným exemplářům karanténu, důkladně si je před zakoupením prohlédnout, vyměnit jim substrát (v němž mohou nejrůznější vajíčka nebo druhy škůdců přespávat). Podobně preventivním opatřením je pak dbát na kondici jehličnanů. Ty zdravé (dobře vyživené, vysazené a rostoucí na dobrém stanovišti a za optimálních podmínek) se většinou dokáží ubránit samy. Ale když už je „máte“? Biologická ochrana – to, že by se s ním popraly jeho přirození nepřátelé – odpovídající nejspíš nebude. Invaze škůdce znamená, že mechanismus přirozené biologické ochrany už totiž selhal. Jednou z dostupných variant je tedy zákrok řezem. Ten se vyplatí u velkých shluků hálek nebo tam, kde je výskyt škůdců zatím izolovaný jen na jednu několik částí rostliny. Pochopitelně můžete napadené části obírat ručně. Je to ovšem nepraktické. Nejlepší variantou po prevenci je tedy chemická ochrana.Její načasování ovšem závisí na druhu konkrétního škůdce a také načasování. Snazší je zasáhnout zimující exempláře, než jeho rané vývojové fáze. Správné určení druhu škůdce je přitom zásadní: umožní vám zacílit na něj specifickým postřikem, který je šetrnější (i vůči okrasnému jehličnanu), než širokopásmové postřiky.Zdroj: Škůdci okrasných jehličnanů I. – II., Conifer Pests and Their Control, Conifer aphids
