Lanaria lanata je jedním z tisíců jihoafrických unikátů, který se liší od všeho, co jste kdy viděli. Tato vytrvalá jednoděložná bylina patří do monotypické čeledi Lanariaceae. Monotypická čeleď znamená, že jde o jediný druh (Lanaria lanata) jediného rodu (Lanaria) této čeledi. Některé starší taxonomické systémy řadily tuto rostlinu do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.), případně do čeledi Hyacinthaceae nebo Tecophilaeaceae. Lanaria lanata je běžně známa jako protěž kapská nebo lambtails. Monotypická čeleď Lanariaceae byla uznána teprve nedávno (čeleď uznává až systém APG IV z roku 2016). Rostlina má v zemině vertikálně postavený oddenek (nejde o kořen). Tuhé a žebrované listy kapské protěže vyrůstají z dřevnaté podnože a jsou stálezelené, kanálkované a na okrajích jemně pilovité. Listy jsou jinak jednoduché, spirálně až dvouřadě uspořádané, přisedlé, většinou nahloučené na bázi a s listovými pochvami. Čepele listů jsou čárkovité, celokrajné a žilnatina je souběžná. Narůžovělé až nafialovělé květy jsou obklopeny hustě vlnitými, bílými hlávkami, které jsou pro tento druh typické. Zajímavostí je, že rostlina bohatě vykvete především po požárech. Květy vyrůstají v květenstvích s listeny. A právě jak květenství, stopky květů i vnější strana okvětí jsou nápadně bělovlnné (hustě vlnité) díky dendriticky větveným trichomům. Okvětních lístků má každý květ 6, přibližně do poloviny jsou srostlé v trubku a barvu mají narůžovělou. Tyčinek je v květu 6 a víceméně spodní semeník je srostlý ze tří plodolistů. Plodem je tobolka. V Kapsku roste tato květina endemicky především na jižním pobřeží, kde je spojena s pásem fynbos. A právě pás fynbos je ve světě uznávaným fenoménem. Slovo pochází z jazyka prvních jihoafrických kolonistů evropského původu (holandština, resp. tzv. afrikaans, což je jazyk od holandštiny odvozený, který je dodnes jednou z úředních řečí moderní Jihoafrické republiky). V překladu znamená slovo fynbos „jemné křoví“. Fynbos je jakousi jihoafrickou obdobou středozemní macchie, kalifornského chaparralu nebo chilského matorralu. Jinak se také hovoří o takzvané etésiové vegetaci, což jsou nízké křovinaté porosty tvořené stálezelenými druhy. Tyto porosty se vytvořily na územích s horkými a velice suchými léty a mírnými deštivými zimami. Pro rostliny je v takovém prostředí kritické přežití letního propadu srážek, v zimě se však naopak musí přizpůsobit dešťům, jelikož mají příležitost růst. V zimě proto rostliny neodpočívají, ale silně asimilují. V nejjižnějších oblastech jihu Afriky, tedy právě v Kapsku, však hraje roli ještě jeden důležitý ekologický faktor. Totiž katastrofální nedostatek živin, což se v jiných oblastech s etésiovou vegetací obvykle nestává. Nedostatek živin je způsoben geologickým podkladem, kde převládají staré a nepřeměněné horniny sedimentárního původu (pískovce, břidlice a dokonce i křemence). Tyto horniny zde v téměř nezměněné podobě přečkaly dělení prakontinentu Gondwany a získaly takovou tvrdost, že dodnes minimálně erodují, byť jsou ošlehávány větry a bičovány lijáky. A jelikož neerodují, nemohou uvolňovat ani trochu živin. Křemence dokonce převažují na pověstné Stolové hoře nad Kapským Městem a jsou složené z téměř čistého oxidu křemičitého. Na skalním podloží proto najdeme jen tenoučkou vrstvu neúživné půdy. Aby toho nebylo málo, katastrofální je zde především nedostatek fosforu, vlastně jeho naprostá absence, proto nemůže být řádně metabolizován dusík, který je zásadní pro růst biomasy. V půdě sice přítomen je, ale nemůže být rostlinami využíván. Rostliny proto doslova trpí hladem a nemohou pořádně růst. Nezbylo jim nic jiného, než se přizpůsobit různými adaptacemi. Za prvé zůstávají zakrslé (keříky či menší keře), nemají velké listy a ty neshazují, protože by neměly z čeho vytvořit nové. Listy si proto šetří i více let. Navíc participují na soužití s houbami. A to se dostáváme k fenoménu jménem mykorhiza. Houby prostě mohou snad za vše. Kromě zmíněných pískovců pak najdeme v Kapsku i další horniny, podél pobřeží především místy třetihorní nebo čtvrtohorní vápence obsahující relativní dostatek živin. I zde je však takzvaná fosforová poušť, jelikož na vápencích vzniká nerozpustný fosforečnan vápenatý, který rostliny nedovedou metabolizovat. Fosfor je pro ně proto stejně nepřístupný, jako kdyby tam vůbec nebyl. I na kapských vápencích tudíž najdeme fynbos. Kupodivu nejúživnější jsou v této oblasti jílovité břidlice, žuly a nezpevněné podklady (štěrkopísky a písky), kde je fynbos limitován nízkými srážkovými úhrny. Pokud se stane, že zde spadne více srážek, je fynbos nahrazen mnohem produkčnější vegetací a naprosto odlišnou druhovou skladbou. Říká se jí renosterveld. Další zajímavostí je, že klima se v nejjižnějších částech Afriky mění na krátké vzdálenosti. Navíc se zde setkávají dva oceány s naprosto odlišnými vlastnostmi vody. Voda Atlantiku je chladná kvůli Benguelskému proudu proudícímu podél pobřeží. A právě tento proud přináší chladné vody z antarktického prostoru. Indickým oceánem při pobřeží naopak proudí teplá voda Agulhaského proudu, který proudí od severu. Oba oceány zásadně ovlivňují klima, kdy zmírňují extrémy. Ovšem hned za pobřežními nížinami se tyčí rovnoběžné horské hřbety, mezi kterými jsou kotliny ležící ve srážkovém stínu. Navíc platí, že v každé z kotlin a na každém z hřbetů se projevuje vliv obou oceánů odlišně. A v tom všem tkví rozmanitost jihoafrického rostlinstva. V Jihoafrické republice roste 24000 rostlinných druhů, což je cca 10% světové flóry a třeba v Kapsku najdeme 8500 druhů, z nichž je 70% endemitů, tedy rostlin, které jinde na světě v přírodě nerostou. Například bělostromy, protea a mnohé jiné. Posledním zásadním faktorem fynbosu je oheň, který zde řádí v přibližně patnáctiletém cyklu. A právě tomu se rostliny musely přizpůsobit. Na jedné straně je oheň sice poškodí, ale na druhé straně je jediným zdrojem životadárného fosforu právě popel ze spálených rostlin. Mnoho druhů geofytů proto vykvétá pouze po požárech a jiné jsou schopné vyklíčit pouze tehdy, kdy oheň zpřístupní živiny, tedy popel ohněm vytvořený. Oheň navíc odežene či zahubí hlodavce. Absence jednoletek je zde způsobena právě pravidelným opakováním ohňů, tedy kromě dalších faktorů. Pestrost, výjimečnost a často až jemná monstróznost fynbosu přináší i další rarity. Opylovači zde jsou i ptáci a hlodavci, mnohé druhy jsou teritoriem šířeny mravenci. A právě toto šíření je velice pomalé a je jedním z důvodů izolace vzdálenějších populací, což vedlo v konečném důsledku k vzniku nových druhů. Stromy na rozsáhlých plochách fynbosu zcela chybí, největšími dřevinami jsou mohutné keřovité proteoidy (právě zástupci čeledi Proteaceae), případně keřové a keříčkové erikoidy (Erica, Fabaceae, Polygalaceae, Rhamnaceae, Thymelaeaceae a jiné). Dále zde najdeme restioidy, což jsou prapodivné rostliny z čeledi Restionaceae. Tyto rostliny jsou příbuzné travinám a mají vytrvalé bezlisté asimilující stonky, mnohé připomínají naše sítiny. Ovšem skutečné trávy ve fynbosu téměř chybí, nenajdeme zde především rostliny lipnicovité (Poaceae). Ve fynbosu též najdeme četné geofyty s cibulemi a podzemními hlízami, naopak se zde téměř nevyskytují již zmíněné jednoletky (terofyty).Zdroj: wikipedia.org, botany.cz
