Staří zahradníci moc dobře věděli, proč se nemají vyhazovat stará okna. A když později přišel zvyk socialistických dřevěných oken prosklených dvojsklem, zajásali o to víc, dvojité sklo udrží více tepla. Kromě starých oken již toho pak příliš nepotřebujeme několik fošen pro základní konstrukci (nízké boky) pařeniště a nějaké ty hřebíky či vruty. Dokonce můžeme využít i staré okenní panty, díky kterým můžeme pařeniště podle potřeby pootevírat za slunného a teplého dne a zase zavírat na noc a za dní chladných. To se nám pak hodí i bílá netkaná textilie, kterou přikryjeme rostlinky v pařeništi. Nějaké světlo jí projde a rostliny se pod peřinkou více zahřejí. Ke konstrukci pařeniště se nám však kromě dřeva a starých oken hodí i cihly, beton a kov, kameny. Záleží jen na nás, jak si tuto jednoduchou stavbu naplánujeme. A věřte, že když si letos vyrobíte jedno menší pařeniště, v příštím roce vám už nebudou stačit 3. Jakmile se navíc venkovní teploty s blížícím se létem vyrovnají, jednoduše zcela sejmeme okna, uskladníme je, a pařeniště používáme jako obyčejné záhony. Pařeniště jsou vlastně dnes již tak trochu pozapomenutým zvykem. Přitom jde o skvělý způsob, jak sazeničkám zajistit nejlepší možné tepelné podmínky, jednoduchým trikem pro pozvolnou aklimatizaci, otužování sazeniček. A také trikem, jak u některých druhů zeleniny dosáhnout co největšího výnosu. Na prvním místě jsou však chladnomilnější rostliny krátkého dne pěstované pro rychlou sklizeň. Pro jarní saláty a ředkvičky je pařeniště ideální. Přitom je pařeniště vlastně velmi primitivním zařízením. Karel Čapek žehral ve svém Zahradníkově roku nejvíc na počasí. A ne náhodou. Celkový průběh teplot je totiž u nás dost nevyrovnaný. Noci umí být chladné i v pozdním jaře, obzvláště pak v podhorských oblastech a na horách umí zaskočit nenadálými mrazíky. A zahradník, aby pak jen splakal nad výdělkem a začal znova. Pařeniště je přitom příjemně vyhřáté místo, které si udržuje svou stabilní teplotu. Pařeniště je prostě jednoduchá stavba určená k předpěstování sadby, pěstování některých druhů zeleniny, případně k zakládání rostlin. A ano, pařeniště je také mantra, fenomén, kouzelné slovíčko, ale i skladiště, protože zde můžeme opět pod sklem uchovávat na zimu co nejdéle sklizenou zeleninu. Pařeniště prostě využijeme po celý rok. Pařeniště může také sloužit jako levnější a prostorově úspornější náhražka skleníku, nikoli však pro plodovou zeleninu, která roste do výšky. Klíčem k úspěchu je v pařeništi teplá půda, tedy půda zdola vytápěná rychle se rozkládajícím hnojem, protože rozkladné procesy produkují značné množství tepla. Půda se proto v pařeništi ohřeje mnohem rychleji a dokonce i pomalu vysychá. V pařeništi dosahujeme o několik stupňů vyšších teplot, než jsou právě venku. Rozlišujeme pařeniště teplá a studená, kde je zdrojem tepla pouze sluneční záření. Studená pařeniště jsou vlastně každoročně minimálně pracná, jelikož nemusíme jako v případě teplého pařeniště každoročně navézt čerstvý hnůj, nejlépe koňský či ovčí. Jelikož nemusíme z pařeniště vybrat veškerou zeminu a promísit ji s hnojem již starým, dobře uleželým. Jelikož nemusíme čerstvý hnůj uložit na dno pařeniště, na něj navrstvit listí, které jsme si pro tento účel na podzim schovali a teprve až tyto dvě na sobě ležící vrstvy pořádně ušlapeme (šlapeme až po listí, abychom neměli boty olepené hnojem), můžeme vrátit předtím lopatou vybranou zeminu promísenou s dobře uleželým hnojem na své místo. Nakonec ještě můžeme nasypat a hráběmi srovnat vrstvičku kompostu a je hotovo. Když teď své pařeniště pořádně zalijete a zavřete okna, aby teplo neutíkalo k pánu bohu, tedy k nebesům, spatříte druhý den, že jsou skla zevnitř samá kondenzovaná voda, a když opatrně pootevřete, ucítíte teplo. To je již nejlepší čas na výsevy. Kromě starých oken můžeme použít i desky polykarbonátu či průsvitného plexiskla, které opatříme jednoduchým rámem. Pokud ale máme k dispozici stará okna, zbavíme je všech částí, které nepotřebujeme. Určitě jsou zbytečné kliky, co se však týká pantů, je otázkou, zda je nevyužít k otevírání zákrytu pařeniště. K tomu však potřebujeme i druhou část pantů, tedy tu, co byla namontována na okenních rámech. Podle rozměrů oken si jednoduše spočítáme plochu pařeniště, vyznačíme si ji třeba čtyřmi dřevěnými kolíky a pak je třeba vytvořit základní konstrukci pařeniště. Pokud se ji rozhodneme vyzdít, začneme, rýčem, lopatou a krumpáčem, kterými vytvoříme spáru pro vylití betonem. Dobré je při betonování přidat i nějakou tu ocelovou armaturu. Zděné pařeniště bude na svém místě stát dlouho, musíme proto dobře promyslet, kam takovou stavbu umístíme. Pařeniště dřevěné konstrukce se totiž naopak snadno přemisťují. Až teprve na vytvrdnutý betonový základ můžeme zdít. Vhodné je počítat s přiznanými cihlami či kameny a vhodné je použít v tomto případě jako pojivo také beton, akorát vlhčí než ten základový. Pařeniště pak déle odolá výkyvům počasí. Pokud chceme základní konstrukci pařeniště dřevěnou, není nic snadnějšího. Zkonstruovat z jedné dlouhé fošny čtvercový či obdélníkový rám bez dna dokáže i méně zdatný kutil jen s pomocí ruční pilky, kladiva a hřebíků. Rám důkladně natřeme, třeba napustíme fermeží, tedy lněným olejem, aby nám vydržel co nejdéle. Určitě se doporučuje další nátěr na podzim a pak to samé opakovat každý rok. Na hotový rám pak můžeme okna pouze pokládat, ale také je můžeme připevnit panty. Vždy je třeba zajistit, aby bylo mezi okny a rámem co nejméně netěsností, uvnitř se pak udrží více tepla. Rám s okny umístíme na takové místo, aby se do oken slunce opíralo z jihu, tak přes den teplotu uvnitř ještě zvýšíme. Rostliny se více ohřejí. Pokud nemáme stará okna ani polykarbonát či plexisklo, pomůžeme si i s dostatečně pevnou průsvitnou fólií. Pařeniště pak nebude nízkou zmenšeninou skleníku, nýbrž fóliovníku. Bohužel však má fólie horší tepelně izolační vlastnosti než sklo, které by mělo být navíc silné alespoň 3 mm. Tak hovoří norma. A dokonce existuje i norma na rozměr pařeniště. Prý je to 150 x 100 cm. Kdo však má k dispozici nějaký starší materiál, nekouká na normy, ale na to, co použije. I fošny by prý měly být alespoň borové a silné alespoň 4 centimetry. Hloupost, použijte cokoli, čeho vám nebude pro tento účel líto. A počítejte s životností dočasnou. Plastová fólie má pak ještě jednu nectnost, musíme rám s fólií zatěžovat, případně vymyslet sofistikovanější systém, aby nám vítr zákryt pařeniště neodnesl. V případě těžkých oken se mu to obvykle nepodaří. To by už musel dosahovat síly nejméně vichřice, ne-li orkánu. Co se týká základního konstrukčního materiálu pařeniště, můžete se také plácnout přes kapsu a zakoupit dřevoplastová či plastová plná prkna. Pozor, raději ne dutinková, když se do nich dostane voda a zmrzne, popraskají. Pokud pak ještě zainvestujete do dutinkového polykarbonátu pro zákryv pařeniště, udržíte uvnitř nejvíce tepla. Pozor však, i rám s polykarbonátem je dost lehký a vítr si s ním může pohrávat. Tolik co se týká výroby pařeniště. Poté už nás každoročně čeká jeho zakládání, tedy výše popsané vyjmutí zeminy i se starým hnojem a listím, což dohromady promísíme, poté navezeme na dno pařeniště čerstvý hnůj, přidáme vrstvu listí, vrátíme prohnojenou zeminu a nakonec přidáme kompost. Opakování matka moudrosti. Každý rok nás čeká to samé. Tedy když chceme pařeniště teplé, pokud ale pařeniště zakládáme třeba již v půlce února, nemělo by to studené žádný smysl. A to dokonce ani v březnu. Čerstvý hnůj zapravujeme do hloubky cca 60 cm, vyhloubená jáma proto musí být napoprvé opravdu hluboká. U zděného pařeniště se ze stejného důvodu doporučuje alespoň stejná hloubka betonové spáry. Ale pozor, nezámrzná hloubka je pro betonové základy 80 cm. Zkušení zahradníci nyní doporučují nasypat na dno vrstvičku listí a na ně až navézt hnůj ve vrstvě přibližně 35 cm. Respektive hnůj do této vrstvy ušlapeme. Nejlépe však až poté, co na něj navezeme ještě vrstvu listí. Ideální je, jak jsme již uvedli, čerstvý hnůj koňský či ovčí. Poté budoucí pařeniště zakryjeme okny a necháme cca 2 až 3 dny ležet. Pak doplníme do pařeniště vrstvu zeminy obohacenou uleželým hnojem. V dalších letech bude stačit vyjmutou zeminu se starým hnojem a listím a vše promísit. Navrch přidáme vrstvičku kompostu, pařeniště opět zakryjeme okny a necháme půdu alespoň den až dva prohřát. A můžeme začít s výsevy. A pozor, povrch pěstebního substrátu musí být v rovině s terénem zahrady, boky pařeniště pak nad terén vyčnívají a my máme pod sklem dostatek prostoru pro nižší rostlinky. Pařeniště přitom může být nižší i vyšší, vždy podle potřeby, tedy podle toho, co v něm vlastně chceme pěstovat a jak vysoko to vyroste. Jestliže nemáme k dispozici koňský či ovčí hnůj, můžeme použít i slámu anebo slaměnou řezanku, plevy, suché listí, bramborovou nať či jiný rostlinný odpad, jako když připravujeme kompost. I tento materiál se bude rozkládat a vedlejším produktem rozkladu bude teplo. Obzvláště když to vše promísíme s malým množstvím rašeliny, a když přidáme látky, které podporují paření. Třeba čerstvé pivovarské mláto, cukrovarské řízky, kakaové slupky, ricinový šrot, holubí trus, králičí hnůj a podobně. Takovou směs ušlapeme na dně jámy, zalijeme, posypeme dusíkatým vápnem (2 kilogramy na metr čtvereční) a přikryjeme vrstvou listí. Hnůj je ale hnůj, obzvláště ten čerstvý koňský či ovčí. Ideální je též zahrnout pařeniště zvenčí listím, zemí, hnojem či mulčovací kůrou. Tedy jeho boky, nikoli vrchní zasklení. Teplo pak uniká ze stran minimálně. Až do vzklíčení rostlin musíme nechat pařeniště zakryté a v noci je navíc chráníme slaměnými či rákosovými rohožemi, případně větvemi jehličnanů. Navíc můžeme pařeniště zevnitř zakrývat volně položenou bílou netkanou textilií. Je lehoučká, tepelně izoluje a přitom propouští světlo. Určitě platí, že plně funkční pařeniště nebude nikdy zrovna vzhledným místem v zahradě. Ovšem splní svůj účel na 100 %. V pařeništi můžeme už na konci února či během března (podle počasí) rychlit ředkvičky, rané saláty, jarní cibuli, otužilé byliny (roketu, naťovou petržel), nebo předpěstováváme sazenice zeleniny a okrasných rostlin. Po sklizni ředkviček a salátů můžeme v pařeništi pěstovat třeba i okurky a po jejich sklizni se sem opět hodí ředkvičky, salát či kedlubny. Pařeniště umožní časnější jarní sklizeň a prodlouží sklizeň podzimní. Pozdní výsev nevadí třeba brokolici. Nezapomeňte také, že zelenina pěstovaná pod sklem je jemnější a křehčí. A ještě v jednom nám pařeniště pomůže, dovnitř se hůře dostanou škůdci. Určitě se hodí mít v pařeništi teploměr, abychom mohli orientačně sledovat, jak si vnitřní klima stojí. Může být o 5, ale dokonce až o 15 °C vyšší, než jaká je venkovní teplota. Aby rostliny při zalévání nezažívaly teplotní šok, je třeba zalévat vodou vlažnou. Určitě se proto vyplatí mít v pařeništi alespoň 2 konve vody. A po zálivce je opět naplnit studenou dešťovkou a opět umístit dovnitř. Voda se ohřeje a sazeničky nám pak porostou jako divé. Výška konve nám tak vlastně definuje potřebnou výšku pařeniště. Jediným velkým rizikem pařenišť, kde je při zakrytí dost vysoká vlhkost vzduchu, jsou plísně. Proto je třeba za teplých dní pravidelně větrat. Zcela postačí, když některá okna přizvedneme a podepřeme, aby pod nimi mohl proudit vzduch. Teploměr nám pak ukáže, zda není uvnitř až příliš tepla, na což opět odpovíme větráním, případně i zastiňováním. Poloprůhledná vrstva látky by měla stačit.Když začneme na několik hodin denně odebírat krycí okna, třeba alespoň týden až dva před přesazováním rychlených sazenic, dosáhneme u rostlin ideální aklimatizace na pozdější podmínky na volném záhonu. Ano, všechno to začne lopotou, ale když nastane klíčení a první jedinci vykouknou v bezpečí svého teplého úkrytu na světlo světa, je to čirá radost. A když později přivoníme a zakousneme se, nastávají orgie vůní a chutí.Zdroj: Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz
