V článku Finanční základy - víte vše o DPH? jsme přinesli obecné informace na téma DPH. V dnešním příspěvku se k otázkám okolo tohoto tématu vracíme, tentokrát s informacemi o tom, jaké problémy spojené se změnami plateb DPH řeší podnikatelé. Čím déle je nový zákon o DPH v platnosti, tím více nejasností vyplouvá na povrch. Tuzemské firmy odevzdávají třetí přiznání podle nových pravidel a v chaosu není o nic větší pořádek. Zákon navíc nutí podnikatele k zodpovědnosti za věci, které nemohou ohlídat. Přináší řadu komplikací a rizik i zahraničním subjektům. Odborníci se shodují, že největší problémy spočívají v tom, že zákon nedefinuje pojmy, se kterými operuje. S opravami zákona o DPH úředníci budou mít skutečně plné ruce práce. „Například podnikatel, plátce DPH, musí za krátkodobý pronájem nemovitosti odvést 19procentní DPH. Jenže nikde není definované, co je krátkodobý pronájem. Takže i kdyby daň chtěl strašně moc zaplatit, neví, jestli dělá dobře,” popsal nejasnosti Petr Hruška, daňový poradce a majitel společnosti České daně. Zákon klade na české podnikatele velkou zodpovědnost, které v reálném světě nemohou nikdy dostát. Po vstupu do EU totiž v daňové legislativě nabylo na významu pravidlo, že DPH vybere stát, v němž je takzvané místo plnění. „Pokud si například přiveze opravit stroj k českému opraváři, plátci DPH, zákazník registrovaný k DPH v jiné členské zemí EU, tak český podnikatel mu následně vystaví fakturu bez DPH s tím, že mu cizinec potvrdí, že si opravený stroj odveze zpět domů. Z provedené služby pak cizinec zaplatí DPH ve své zemi sám. Kámen úrazu ale nastane v případě, kdyby zákazník opravené zboží nevyvezl, ale ještě v tuzemsku prodal. Český opravář by se tak dopustil daňového úniku – a finanční úřad by mu doměřil daň i patřičné penále. Tuzemský podnikatel ale nemá možnost, jak následný odvoz stroje z České republiky zkontrolovat,” vysvětlil Petr Hruška. Život se komplikuje i cizincům. Pokud má totiž zahraniční plátce DPH provozovnu v České republice, musí se i tady přihlásit k platbám DPH. Definice provozovny je ovšem velmi široká a matoucí – ze zákona o DPH jde o místo materiálního a personálního vybavení potřebného k zajištění ekonomické činnosti. „Tedy pokud například obchodník z Německa jede do Česka na jednání, ubytuje se v hotelu a z hotelového pokuje sjednává přes internet business, tak striktně podle zákona má u nás provozovnu a měl by se přihlásit k placení DPH. Takovéto definice už dělají z daňové legislativy taškařici,” upozornil Petr Hruška. Lingvistický oříšek připravil současný zákon o DPH i českým firmám, které nabízejí služby do ciziny. Pokud například Češi vypracovávají pro zahraniční firmy projekty, tak po nich běžně následuje i trénink zaměstnanců. V tom je ovšem problém. „Pokud jde o školení v tuzemsku, tak striktně podle zákona tady školitel odvede 19procentní DPH ze služeb poskytnutých plátci v jiném členském státě EU. Pokud jde ale o konzultace, tak český konzultant DPH neodvádí, ale připočítá si ho sám školený po návratu do své země k faktuře. V legislativě ovšem není vůbec uvedené, co je školení a co je konzultace. Jak před finančním úřadem obhájit, že nešlo o školení, ale konzultaci, je značně nejasné,” shrnul Hruška. Nedostatečným definováním základních pojmů se stávající verze jen hemží. Pokud by se finanční úřady držely zákona o DPH doslova, docházelo by k opravdu komickým situacím. „Například podnikatelka, fyzická osoba, plátkyně DPH, která by pozvala svého přítele k sobě domů na nedělní oběd a on jí přinesl květiny, by musela odvést pětiprocentní DPH za stravovací služby. Striktně podle zákona by tím totiž došlo k zdanitelnému plnění – prostě za uvařený oběd dostala květiny, které představují úhradu služby. Novela by měla jednoznačně stanovit, že takový podnikatel se při vyřizování svých soukromých aktivit nepovažuje za plátce DPH,” uzavřel Petr Hruška.
