Podpořit cestovní ruch tím, že otevřete nový hotel? To nutně nemusí znamenat, že hned budete vydávat stavební povolení pro novostavbu. Přestavět již existující objekt má větší smysl. Ekonomicky i z hlediska zachování krajinného rázu. Proč? Protože si dva miliony obyvatel Barcelony váží každého kousku zeleně a přírody kolem sebe.
Areál bývalého eggenberského pivovaru byl přetvořen na českokrumlovské kulturní centrum Port 1560. Z "pivovarny varna umění". Pivo se zde ještě vaří pod značkou Historický pivovar Český Krumlov, oproti dřívějším dobám však jde jen o malý městský soukromý pivovar, který zabírá pouze nepatrnou část někdejších pivovarnických prostor. Projekt Port 1560 oživil historický komplex, přitom zachoval jeho architektonické dědictví a zároveň ho přetvořil pro kulturní a vzdělávací účely. Přispívá k ekonomické a kulturní vitalitě Českého Krumlova, města ze seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ale je možné, že za jeho vznikem stojí i velmi nezvyklé entity.
V angličtině se jim říká spite house a funkčnost u nich nebývá na první místě. Tyhle domky vznikají proto, aby jimi jejich majitelé někomu pořádně hnuli žlučí. Staví se proto, aby naštvaly městské úředníky nebo zastínily výhled nebo slunce, zakryly dvůr protivnému sousedovi apod. Jsou nehezké, ale krása u nich na seznamu priorit nehraje roli. Mají jen někoho pořádně vytočit. Jako právě tento domek za 23 miliónů.
Areál o rozloze téměř 38 tisíc metrů čtverečních je na prodej včetně architektonické rozvojové studie lokality. Ta počítá i s komorní „Osadou“ se 74 byty a muzeem s minipivovarem a restaurací.
Dáte si na chalupě „šlofíka“ až když je okolo vás neuvěřitelný rámus? To proto, že jste přijeli jako první a už jste stihli posekat trávník, nechali bzučet i křovinořez a nařezali dřevo na cirkulárce, zatímco ostatní „lufťáci“ teprve přijeli. Jezdíte na chalupu poctivě každý týden, čímž terorizujete celou rodinu, hlavně děti? Bravo! Dáváte si na plaňky plotu hrnky dnem vzhůru, na štít paroží a na stěny třeba kola od starých vozů? Máte na střeše maketu čápa a v místní hospodě rozhodíte jednou týdně všem panáka a výčepní vysokou „diškereci“? Pak jste opravdoví chalupář. Myšleno samozřejmě s nadsázkou.
Citlivý přístup k rekonstrukci historických interiérů může i na malém prostoru vytvořit výjimečný zážitek z bydlení. Projekt letního apartmánu v maltském městě Cospicua ukazuje, jak propojit autenticitu tradiční architektury s moderním komfortem a jak navrhnout útulné letní zázemí pro manželský pár ve středním věku.
Mohlo by se zdát, že v Kanadě má nějakou tu chatu ztracenou hluboko v lesích ve svém držení snad každý. Pravda to ale není. Zejména řada věkovým průměrem mladších domácností a lidí žijících ve městech takovou možností nedisponuje. Prý z docela racionálních důvodů, nikoliv ekonomických.
Z chátrající vesnice v horách provincie León se stal živý experiment. Matavenero přitáhlo v 80. letech příznivce Rainbow Family, kteří tu chtěli vybudovat vlastní ráj. Místo něj ale vznikl svět, kde se ideály střetávají s tvrdou realitou života mimo systém.
Jenom malý kousek od Bratislavy, na mytickém místě všech Slováků zvaném Devín, se na kopci mezi vinicemi objevila chatka, maličký domek o užitné ploše garsonky. Její autoři však tvrdí, že jejich záměrem bylo navrhnout plnohodnotné víkendové bydlení, nezávislé na dodávkách energií, s hlavním obytným prostorem v přízemí proskleným ze všech stran a se soukromím pod střechou. Kdyby krajinu okolo zalila voda, stála by zde chata na ostrově, ale funguje tak už nyní - prostřednictvím ostrovního systému bez potřeby připojení na veřejné sítě. Cabin Devín je projekt chaty, která spojuje na ploše pouhých dvaceti metrů čtverečních promyšlené dispoziční řešení, silný vztah k okolní krajině i technologickou soběstačnost.
Možná se vám to už stalo. Jdete okolo nějakého domu a kroutíte hlavou, proč zvolili tak malá okénka? Aby na oknech ušetřili? Vždyť tam musí mít pořád tmu. Ne vždy to ale musí být pravda, i když nepoměr velikosti stavebních otvorů je někdy vůči objemu staveb do očí bijící. Chalupa na Vysočině z 19. století prošla rekonstrukcí, jejímž záměrem bylo využít právě tmu jako nástroj zklidnění lidské mysli. Zvolené řešení se tedy stalo doslova psychoterapeutickým, ale především zajistilo obytný komfort pro nezbytné úniky z rušné metropole a pro odpočinek. Ovšem jinou atmosféru investor vyčlenil hostům a jinou sám sobě. Návštěvy pobývají ve světlých prostorech, on v soukromí v tmavých.
Zima už je, zdá se, v nenávratnu a dá se čekat, že o ní dalších pár měsíců neuslyšíme. Projekt architektů z amerického studia Sparano + Mooney se k ní ale vrací. A láká. Připomíná to nejkrásnější ze zasněžených svahů, které doplňuje horským útočištěm s fasádou z ohýbané oceli.
Je to dům plný nápadů. Nápadů, které svět už vidět. Ani ne tak „někde“ jako spíš „někdy“. Projekt ze San Franciska si totiž pohrává s tím, jak vypadaly venkovské chaty kolem roku 1917. Přestože dnes jde o moderní rodinný dům, který stojí v samém srdci obřího města.
Na realitním trhu se podobné nemovitosti neobjevují příliš často. Adresa je to prestižní, vila s krásnou zahradou však také stojí na místě, o němž je jisté, že nebude zastavěno. Vlastně je trvale nezastavitelné kvůli svému těsnému sousedství s Květnou zahradou zapsanou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na pozemku o rozloze 1287 metrů čtverečních, který s Květnou zahradou přímo sousedí (nakouknete do ní rovnou přes plot), stojí secesní skvost, jedno z klíčových děl raného období architekta Jaroslava Kováře staršího z roku 1909. Tedy roku, kdy se natrvalo vrátil ze své studijní a pracovní cesty po USA.
Z původní chalupy ve stráni nad krkonošskou vesničkou Strážné vlastně zbyl jenom trámový strop. Starou roubenou chalupu totiž překryly nánosy přestaveb, přístaveb a roztodivných přílepků, nekvalitně prováděných oprav a umakartových obkladů. Vlastně po nekonečné plejádě stavebních zvěrstev chaloupka vypadala jako objekt vytržený z nějakého asijského slumu. K záchraně prostě z původní stavby nezbylo téměř nic, co by mělo nějakou hodnotu, co by stálo za námahu. Proto byla postavena chalupa nová, nádherná, výjimečná. Budova, jejímž návrhem se může pyšnit studio Mimosa architekti.
Projekt architektů ze studia mimosa je tu proto, aby dělal radost. Nahrazuje a zastupuje chatu, která podlehla plamenům. Na motiv ohně přitom odkazuje docela často. Ovšem spíše ve vřele hřejivém pojetí. Černá krbová kamna s černým kouřovodem, černé schodiště a opálená modřínová fasádní prkna.
Nepotřebují dům, jsou stále na cestě, při které se ale dovedou uživit. Díky technologiím. To je pokus o zobecnění jakéhosi povědomí o nomádském způsobu života v digitální době. Jenže digitálních nomádů ve světě nejenže přibývá, ale tito lidé také mění styl své existence i práce. V navštívených destinacích zůstávají déle, vybírají si klidná místa s nízkými životními náklady, vyhýbají se turisticky přetěžovaným oblastem, pracují hodně v noci a stále častěji jde o zaměstnance na plný úvazek. A Bali? To už jim rozhodně nestačí.
Vlastně je to spíše dům než chata, nikoli užitnou plochou, ale vybavením. Novostavbu chaty najdete v malebném údolí potoku Kocába, na místě původního rekreačního objektu ze dvacátých let 20. století. Budova má jednoduchou formu, tedy obdélníkový půdorys, dvě patra (přízemí a podkroví) a sedlovou střechu. Vstupní podlaží je přístupné venkovním schodištěm, hlavní obytný prostor je orientován směrem do zahrady a k potoku. V podkroví jsou dva pokoje přístupné schodištěm. Vlastně jde o přestavbu chaty do jednoduché, tradiční formy domu se sedlovou střechou, který byl obložen odolným opalovaným dřevem. Okna jsou dřevěná a střecha z plechové falcované krytiny.
Ještě před několika lety byly všude a mnohde ještě stále jsou. Jak postupně končila jedna fabrika za druhou, stávaly se symboly zašlé slávy, královnami chátrání a připomínkou, že se u nás vyrábělo ve velkém všechno možné. Kdysi, vlastně ještě nedávno. Kořeny některých sahají hluboko před 20. století, jiné jsou typickým rysem právě 20. století. To vše ale skončilo po roce 1990 a staré manufaktury, továrny, mlýny a průmyslové areály se začaly propadat do nicoty. Mnoho jich dodnes funkčních není, začalo se však blýskat na lepší časy. Tyto staré areály se vrací díky novým majitelům do života, nikoli jako skanzeny minulosti, nýbrž jako moderní místa určená pro stylové bydlení, kulturu, podnikání a setkávání lidí.
Vlastnit renesanční zámek z roku 1574, kde se psaly dějiny? Zámek, který je připraven začít další kapitolu své historie? Součástí prodávané nemovitosti je i celé patro největší etnografické sbírky v ČR, shromažďované více než 40 let. Zámek v Horní Libchavě na Českolipsku nabízí čtyři téměř 200 metrů čtverečních velké byty, zážitkové ubytování pro až 50 lidí, kapli, byt 2+kk ve věži, tajemné sklepení, garáž a další náležitosti. Klenotem nabídky je i 3,5 ha pozemků, zámecká zahrada, prostorný amfiteátr s velkým barem, rozsáhlý venkovní přístřešek a vlastní parkoviště. Sklepy vytesané do pískovcové skály o celkové ploše cca 500 čtverečních metrů vás doslova pohltí. Připravte si 75 milionů a může to být vaše. Zámek se prodává za symbolickou 1 korunu, ale 75 milionů zaplatíte za etnografickou sbírku a kompletní zámecké vybavení.
Citlivá rekonstrukce městského bytu ukazuje, jak lze zachovat charakter historického prostoru a zároveň jej přizpůsobit současnému životnímu stylu. Otevřenost, flexibilita a důraz na každodenní pohodlí vytvořily domov, který přirozeně propojuje soukromí s veřejným životem.
„Ma – prostor mezi – prostor pro pobyt – domov“, tak pojmenovali mladí architekti z ateliéru GELIEN (Tomáš Gelien, Ludmila Haluzíková a Tomáš Korch) svůj projekt, který se probojoval z celkových 1058 projektů ze 112 zemí světa mezi 30 nejlepších. Projekt českých architektů navíc získal uznání mezinárodní poroty soutěže NOT A HOTEL v čele s Bjarke Ingelsem a Sou Fujimotem. Čím je návrh výjimečný?
Skutečný charakter interiéru nemusí nutně vzniknout dokonalostí, ale jak ukazuje rekonstrukce městského bytu, i přijetím přirozených nedostatků. Pro byt v Barceloně se inspirací stala japonská filozofie wabi-sabi, která vnáší do prostoru klid, autenticitu a respekt k času.
V krajině hrabství North Ayrshire na jihozápadě Skotska, nedaleko města Beith, byl uvnitř a okolo částečně kamenné a cihlové zříceniny vybudován obytný dům, který architekti z Ann Nisbet Studio nazvali Cuddymoss. Koncipovali jej jako budovu ve zřícenině, ke které přibyly 2 nové přístavby. Výsledek vyznívá decentně, citlivě, ale když architekti místo navštívíli poprvé, moc zde z původního hospodářství nezbylo. A nebylo příliš z čeho vycházet. Čtyři vnější kamenné zdi, betonová deska, dvě cihlové stěny pro oddělení dobytka a jedna vnitřní kamenná zeď. Vnitřek ruiny byl plný trosek včetně zřícené střechy. Co s tím? Buldozer?
Všechno nejdůležitější z oblasti stavby a bydlení v jednom emailu. Chcete odebírat pravidelné měsíční infomaily?
