Postavit dům a přitom neutratit ani halíř? Pro dnešního stavebníka je to nepředstavitelné. Tradiční sámské goahti si ale vystačilo s tím, co nabízela okolní krajina: dřevem, březovou kůrou a drnem. A přece chránilo před větrem, deštěm, sněhem i zimou. Ukazuje, že dobré bydlení nemusí být velké, drahé ani složité.
Co je vlastně domov?
Začít můžeme otázkou, zamyšlením. Kolik toho opravdu potřebujeme k tomu, abychom se cítili jako doma? Materialistickou představu toho, co považujeme za domov, totiž spojujeme s jasně daným půdorysem obydlí. Domov, to je pořádný dům, který má pevné základy, zdivo stěn, střechu. Okna, izolace, rozvody. Pokoje, ložnice a kuchyň. K tomu ještě třeba venku zahrádku, garáž.
)
To naše myšlenkové rozvinutí toho, co je to domov, je vlastně nesmírně široké a všeobsažné. Je to dílo, které vzniká léta. Není to nic, co bychom zvládli odnést s sebou. A určitě to není něco, co by se nám snadno opouštělo. To tradiční goahti, obydlí ze severu Skandinávie, funguje na mnohem prostších principech. Domy Sámů, dá-li se to domy vůbec nazvat, si vystačily s mnohem skromnějším seznamem pro vznik domova.
Ke stavbě goahti postačilo vhodné dřevo, březová kůra, travní drny. A hrubá znalost toho, co s nimi přesně udělat.
Bydlení pro každou příležitost
Goahti, tradiční obydlí Sámů ze severních oblastí Skandinávie, existovalo v několika variacích a podobách. Některé nabývaly tvar ne nepodobný indiánskému týpí, další se více blížily kopulovitému tvaru obrácených hrnců. Některé byly spíše přenosnou konstrukcí potaženou plátnem, jiné byly pevnější stavby kryté kůrou a vrstvou drnu. Ty jsou pro nás z pohledu současného stavitele nejzajímavější.
Skutečně totiž připomínají malý dům, ale při jejich „stavbě“ se obejdete bez katalogu konvenčních stavebních materiálů. Vznikaly bez cihel, překladů z betonu a pálených tašek. Bez základů. Tam, kde se to zrovna hodilo. Celé to goahti vlastně začínalo jednou křivou břízou. Ta posloužila, spolu s další pozohýbanou výdřevou, jako základní kostra obloukové konstrukce.
)
Jednotlivé prvky se spojovaly dřevěnými kolíky, takže se celá stavba mohla obejít bez hřebíků, svárů a pevných spojů. To zakřivení stavby přitom nebylo estetickým rozmarem, ale funkčním prvkem. Vhodně rostlé břízy poskytovaly přirozeně tvarované nosné prvky.
Na dřevěnou kostru pak byla přidána další vrstva, z tenčích prutů. Vyplétalo se, ale ne nějak zásadně důsledně. Důležitá byla především březová kůra. Ta fungovala jako ochrana proti vodě. Zvenku se pak přidávaly vrstvy drnu či rašeliny, které konstrukci držely pohromadě, a udržovaly teplo uvnitř.
Sendvičová konstrukce, ekologická od podlahy po střechu
Výsledkem byla jednoduchá, ale ve své podstatě velmi účinná sendvičová konstrukce: dřevo drží tvar, kůra brání pronikání vlhkosti a zemina s vegetací přirozeně izoluje. Pro milovníka čisté a úhledné architektury je těžké něco takového skousnout. Ale u goahti platilo, že izolace nemusí mít podobu prefabrikované desky v obalu.
Se stejným měřitelným efektem tu potenciál izolace generoval kus místní krajiny.
Dům rostl z toho, co v podstatě rostlo vedle domu.
)
Goahti nebylo navrženo pro reprezentaci, ani pro komfortní nabírání metrů čtverečních užitné plochy. Jeho velikost odpovídala tomu, co bylo skutečně v daných podmínkách potřeba. Vnitřní prostor se organizoval podle ohniště a jednotlivé části neděleného prostoru měly své praktické využití. Oheň poskytoval teplo i světlo, zatímco kompaktní tvar pomáhal teplo udržet.
Těžká vrstva zeminy a vegetace chránila interiér před větrem, deštěm i sněhem a dobře zadržovala teplo. Na dnešní poměry to zní skoro provokativně: místo aby se dům zvětšoval a pojmul všechny užitkové programy do svých dispozic se goahti spíše zmenšilo tak, aby v něm nebylo navíc nic, co by člověku nestačilo k životu.
)
Model, na který by se nemělo zapomenout
Vidíme sice blátivou chýši oplácanou drnem, ale ve skutečnosti je to bydlení dokonale optimalizované na místní podmínky. Je to racionální reakce na způsob života, roční období, dostupné materiály i potřebu mobility. Tenhle dům si s sebou též neodnesete, na cestu posbíráte nanejvýš těch pár maličkostí, které používáte každý den.
Opustit takový dům vás ale nemrzí. I proto, že si kdekoliv jinde můžete za den postavit další. Materiálu je k tomu všude v regionu dostatek.
Materiál na stavbu se hledá v bezprostředním okolí. Konstrukce využívá přirozené vlastnosti dřeva. Tvar v rámci možností odpovídá statice. Opláštění řeší vodu a vítr. Drn příhodně izoluje. Oheň vytápí. A obytný prostor není o nic větší, než musí být.
)
Poučení na závěr
Co si z toho odnést? Ne, nemusíte hned vyrážet do lesa, budovat chýši, poté co vám neschválili hypotéku. Současný moderní dům má jiné nároky, předpisy i technologie. Goahti ale připomíná a názorně demonstruje jednu poněkud zapomenutou stavební pravdu: dobré bydlení nemusí začínat množstvím materiálu, ale pochopením prostředí.
Sámové nepotřebovali „vymyslet“ nové stavivo, které by odolalo tamní krajině. Naopak se naučili svá obydlí budovat tak, aby přímo z krajiny vycházela. Ta nezávislost na vnějších zdrojích bere dech, celá investice na stavbu je kromě vlastní práce nulová.
)
A přirozeně to nutí k zamyšlení. To prastaré a primitivní goahti je domovem, a přitom ho nedefinují zdi, střecha nebo garáž. Domov, alespoň v tom původním sámském pojetí, je něco, co si sami neseme v sobě. Kamkoliv, kam přijdeme, to můžeme vytvořit. A to vůbec primitivně nezní.
Zdroj: Wikipedia.org, sapmi.uit.no, nutti.se
