Co může být důmyslného na domě z hlíny? Třeba to, že vydrží staletí. A také to, že se dokáže přizpůsobit klimatu, pro které původně nebyl určen. Hliněné domy v saúdskoarabské vesnici Al Khalaf ukazují, že tradiční lidová architektura nemusí být primitivní ani neměnná.
Snadná adaptace na klimatické změny
Tradiční lidová architektura zpravidla ctí ty nejekonomičtější principy. Například se snaží stavět právě z toho materiálu, který je lokálně nejdostupnější, nejhojnější. Obecně řečeno, na kraji lesa tedy vznikaly domy spíše ze dřeva, vysoko v horách pak třeba z kamení. A v nížinách s jílovitými půdami, v oblastech, kde není dost dřeva a kamene, se vyplatilo stavět zrovna z té všudypřítomné mazlavé hlíny.
Stavební parcela tím v podstatě splývala se zdrojem stavebního materiálu a dělalo se to tak po staletí, protože to bylo nejefektivnější, nejsnazší. Zní to (dnes) až primitivně, ale bylo to naprosto racionální. Určitě rozumnější než dopravovat velmi nákladně z velkých dálek uměle vytvářený stavební materiál.
Navíc to dokonale v daném místě fungovalo, a tak na tom povětšinou nebylo třeba co měnit. Snad jen v regionálních měřítcích lehce vylepšovat detaily. Domy ze saúdskoarabské vesnice Al Khalaf jednu lehkou stavební inovaci v těch zažitých postupech tradiční lidové architektury nádherně demonstrují.
Ukazují názorně, že i ty nejjednodušší zažité stavební modely je možné až překvapivým způsobem adaptovat na odchylky a klimatické změny.
)
Jak se staví domy z hlíny?
Když to zkrátíme, v regionu Sarat Abidah, kam spadá i vesnice Al Khalaf, nebyl před šesti stoletími dostatek dřeva a kamene, a tak tu domy rostly z nepálené hlíny. Obydlí byla stavěná ze sluncem sušených cihel zvaných labi.
Šlo o směs povrchové písčité hlíny, mazlavých jílů, vody a organického pojiva. Nejčastěji pak drcené slámy nebo zvířecího hnoje. Ta organická složka byla zvlášť důležitá, protože bránila popraskání cihel během schnutí. Směs promíchaná „na kašičku“ se našlapávala nohama a nechávala se fermentovat. Poté se vkládala do dřevěných obdélníkových forem a vyklápěla se na zem.
Na místo, na které po celý den pražilo slunce. A zhruba po dvou až třech dnech takového vysušování sluncem byly cihly hotové.
Cihly se vrstvily na sebe, jako pojivo jim posloužila další hliněná kaše. A vždy po pár navršených řadách se nechávala konstrukce proschnout. Často se budovaly zdi ve dvou liniích, přičemž se mezera vyplňovala masou tzv. zabur, pěchované hlíny. A výsledné zdi se pak zvenku i zevnitř zahlazovaly jílovitou omítkou.
)
Odolnost nad očekávání
Že byste k takové konstrukci neměli přílišnou důvěru? To je, viděno současnou optikou, docela pochopitelné.
Nicméně ty hliněné domy v regionu Sarat Abidah dokázaly přečkat bez úhony staletí a podivovat se jim můžete i nyní. Zdánlivě naivní postup dokázal vyprodukovat až čtyřpodlažní stavby. Které, kvůli až půlmetrové síle svých stěn, mimo jiné skvěle odolávaly horku.
Masa hliněného „zdiva“ jim posloužila jako skvělá izolace.
O obydlích, která vznikala ze sluncem vysušené hlíny, můžeme smýšlet jako o příkladu materiálově naprosto racionální architektury. Přestože je zřejmé, že je to architektura pořád jen hliněná a primitivní. Rozdíl mezi místní architekturou, která se dá označit za racionální – a která se přitom vymyká zařazení do kolonky „primitivní“ – pak spočívá hlavně v rysech své vlastní postupné inovace.
A to už nás dostává do vesnice Al Khalaf.
Problém s deštěm a hliněnými domy
Do osady, kde je současný soubor sedmnácti domů uveden i na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dílem i proto, že zachycuje adaptaci „primitivní“ technologie na místní podnebí. A to už vůbec není primitivní, ale zatraceně důmyslné.
Obyvatelé vesnice Al Khalaf se totiž na rozdíl od většiny obyvatel vesnic v regionu Sarat Abidah mohli pyšnit něčím, co jinde nezažívali. Deštěm.
A to poměrně pravidelnými srážkami, rovnoměrně rozloženými do celého roku. Déšť v krajině, kterou tradičně vnímáme jako vyprahlou, zní jako požehnání. Jenže v případě Al Khalaf to vodní požehnání přicházelo i s přídechem toho, že by tu tradiční model hliněné architektury dlouho neobstál.
Voda by klasické hliněné domy, typické pro Sarat Abidah, za pár sezón rozhlodala na blátivé a staticky nepevné mraveniště, z něhož by se materiál brzy odplavil. Kamení nebo dřeva tu ale stejně nazbyt nebylo, jinak než z hlíny tu stejně stavět nemohli. Jak se s tím tedy v Al Khalaf vypořádali? Adaptovali se.
)
Ochrana zdí jako přidaná vrstva
Domy tu disponují unikátním odvodňovacím systémem, ochranou hliněných zdí před deštěm.
Ze zdí tu horizontálně vyčnívají řady břidlicových desek. Ty fungují jako stříšky, které odvádějí dešťovou vodu dál od stěn a chrání tak nepálenou hlínu před rozmočením. Ten „primitivní“ stavební systém se tu dokonale přizpůsobil místním podmínkám a umožnil zachování tradičního postupu, s modifikací vůči místnímu klimatu.
Příběh hliněných domů z Al Khalaf je názorným důkazem, že lidová tradiční architektura nemusí být neměnná, aby zůstala tradiční. Její síla spočívá právě ve schopnosti reagovat na to, co se v místě mění, a přitom zachovat to, co stále funguje.
Tady k tomu původnímu, po staletí prověřenému principu jednoduše přibyla vrstva zkušenosti s deštěm. A pár řad břidlicových desek stačilo k tomu, aby se zdánlivě primitivní technologie dokázala vypořádat s podmínkou, pro kterou původně nebyla určena. A v tom spočívá skutečná hodnota lidové architektury. Ne v její primitivnosti, ale v pozoruhodné schopnosti být jednoduchá, úsporná a zároveň překvapivě efektivní v adaptacích na nové podmínky.
Materiály: Saudipedia.com, ResearchGate.com, Academia.edu
