Pracovní nástroje a nářadí, které nestárne. Jak staré je kladivo, motyka nebo lopata?

Kladivem prostě musíme začít. Je totiž vynálezem, který ve své podstatě historii lidstva předchází. Nápad bacit do okousané kosti nebo ořechu kamenem, abyste se dostali k výživnému obsahu uvnitř té tuhé skořápky? Ten je starý více než 3,3 milionů let. Tedy mnohem starší, než celá ta evoluční záležitost s člověkem moudrým, Homo sapiens. Zajisté, můžete namítnout, že to úplně pra-pra kladivo bylo jen oblým šutrem, pěstním klínem. Primitivním tloukem. A máte naprostou pravdu.

Nápad přidělat k tomu „šutru“ topůrko, rozšířit ten úderný kámen o násadu a tlouk připevnit k dřevěné větvi zvířecími šlachami? K tomu došlo 30 000 let před naším letopočtem. Což je tedy i originální doba vzniku prvních kladiv. Jen abyste úplně porozuměli dopadu tohoto úderného vynálezu: připevnit šutr na násadu, to v první řadě znamenalo posílení pákového efektu, zvýšení síly úderu.

Čím je násada delší, tím větší kinetickou energii, sílu, můžete hlavě kladiva dodat. Takže drtit lebeční kosti mamutů už nemusel ten nejsilnější lovec v tlupě, ale kdokoliv. S kladivem s násadou se maximalizuje ovladatelnost, přesnost. Tlumení nárazů, ergonomie, úchop. A současně se tím postihuje vyměnitelnost, opravitelnost jednotlivých součástí. Ve funkčnosti je mezi prapůvodním pěstním klínem a kladivem asi takový rozdíl, jako mezi kuličkovým počítadlem a kalkulačkou.

Kladivo tedy stojí na samém vrcholu, jako ten nejstarší pracovní nástroj, který se do dnešních dní prakticky neproměnil. A co třeba taková sekyra? Sekyra, ta je za dva zlatý a topůrko za tolar… ale první sekyrky, tedy ty s přibroušeným kamenem na násadě, se začaly objevovat až v neolitu. Řekněme kolem roku 8000 před naším letopočtem. Sekyra, nástroj silně odvozený od pra-kladiva, stál také u zrodů prvních dřevostaveb. Ve smyslu shánění stavebního materiálu.

Žádný med to tedy nebyl. Jak naznačují aplikované postupy experimentální archeologie, záleželo na průměru kmene stromu, tvrdosti dřeva, rychlosti a efektivitě, únavě. A té správné technice. Když se to všechno sejde dohromady, kmínek o pěticentimetrovém průměru setnete za méně než dvě minuty. Dvacet centimetrů silný jasan udoláte za 40 – 50 minut. A statný doubek zhruba za dva dny.

Fintou je nebýt na takovou práci sám, střídat se se stále čerstvými kolegy a mít zásobu seker. Kamenná sekyra se totiž používala spíše ke štěpení a odsekávání třísek, než k hlubokým zásekům, jako u sekery ocelové. Což vyžadovalo mnohem více úderů než moderní ocelová sekera. Také se to se sílou úderu nesmělo přehánět, sekalo se pod určitým úhlem. Protože zrovna ten pazourek byl docela křehký a štěpil se. Jinak platilo, že sekyra ani mnohem starší kladivo primárně nesloužilo jako zbraň, ale nástroj.

Pilu tu uvádíme co do počtu, protože je mnohem mladší než kladiva a sekery. A byť byla pro zpracování dřeva skutečně průlomovým vynálezem – dřevo se do té doby jen štípalo a tesalo – musela si na svou premiéru v dřevorubecké branži počkat dlouho. Až s objevem metalurgie. Což klade první skutečné pily, nástroje se zubatým ostřím, až do doby 3000 – 2000 let před náš letopočet, a na území Egypta či Mezopotámie (Iráku). Tady, ve starověku, ovšem bronzové lišty pil jen málokdy řezaly do dřeva.

Ty starověké pily totiž sloužily k řezání kamene. Tedy k opracování a „porcování“ měkčích kamenů, jako je vápenec, alabastr nebo mramor. Pila svým zubatým ostřím přitom nesloužila jako „kráječ“, ale jako transportní médium, nosič pro aplikaci abraziva. Do řezu se přidával „tvrdý“ křemičitý písek, křemenec nebo korund smíchaný s vodou. Písek se zachytil pod pilou a drtil kámen. V kombinaci s vhodným brusivem šlo o efektivní způsob řezání.

Můžete samozřejmě namítnout, že nástroje se zubatým ostřím, vyráběné například z kostí a parohů, tu byly mnohem dříve. A samozřejmě máte naprostou pravdu. Ve francouzské jeskyni Pech-de-l'Azé archeologové dokládají kostní pilky někam k roku 25 000 let před náš letopočet. Jen pozor, v tomhle případě nešlo o to pravé „pilování“ a „řezání“, jako spíš o krájení nepoddajného materiálu. Tyhle kostní pilky byly věrným evolučním předchůdcem našich nůžek.

V souboji o to, kdo je evolučně starší, je zápolení mezi krumpáči, motykami, rýči a lopatami přímo ligovým utkáním. Mají k sobě docela blízko. Ale rozdíly tu jsou. Tím nejmladším ze zmíněné série je bezpochyby rýč. A nejde jen o to, že kovové čepele se objevují později, s bronzem. Jde o mechanický princip, při němž se pákový nástroj rýče odvozuje od staršího modelu nástroje určeného k přenášení zeminy, lopaty.

Stáří pra-rýče je přibližně 6000 let (vznikl přibližně 4000 let před naším letopočtem), zatímco lopata je přibližně o 1000 let starší. S tím, že první lopaty byly povětšinou vylepšenými lopatkami. Tedy skutečnými kostmi – lopatkami zvířat, ke kterým někdo upevnil násadu a dosáhl s tou pákovou rukojetí mnohem lepšího efektu pro výkon a práci s přehazováním zeminy. Tu zeminu pochopitelně muselo něco nejdříve „uvolnit“. A od toho tu byly krumpáče. Klíčové pro hloubení základů, k těžbě hlíny.

Jenže pozor, tu samou práci jako krumpáče už dávno zastávaly hrubé motyky. Z té sestavy je tedy nejstarším nástrojem motyka, jejíž stáří spadá někam 7500 let před náš letopočet. Byly univerzální – pro kopání, kypření, hloubení – pro formování terénu. Nejprve pro stavitelskou a posléze i pro zemědělskou práci. Teprve až ze spojení s těžbou kamene vynikla specializace a výhoda krumpáčů. Nejprve tedy motyka, pak lopata, po ní krumpáč a nakonec rýč.

Je to zajímavost všedního života. Když dnes berete některý z uvedených pracovních nástrojů do rukou, nepomýšlíte nad tím, že vlastně pracujete s tisíciletou historií. V době počítačů, umělé inteligence a letů do vesmíru pořád ještě fungujeme s nástroji, z nichž některé vlastně vznik civilizace a náš živočišný druh svou minulostí předchází.

Zdroj: Wikipedia.org, NEF.org