Pozemní vysílání Pozemní vysílání bylo dosud nejrozšířenějším, s nástupem digitální televize a ukončením vysílání analogového však ztratilo na půvabu. Digitalizace nás donutila pořídit ke starším televizorům takzvaný set-top-box (samostatný přijímač). Pozemní digitální signál přitom není dostupný všude a leckde je problematická jeho kvalita. Obrazová kvalita je navíc oproti vysílání satelitnímu výrazně horší. Pozemní vysílání dokonce nabízí nejméně programů a chudá programová nabídka pak odradí i ty, kteří nelpí na kvalitě obrazu a chtějí ušetřit na pořizovací ceně. Kabelová televize a IPTV (IPTV = šíření televize prostřednictvím širokopásmového internetového připojení) Programová nabídka kabelové televize a IPTV je širší než u vysílání pozemního a oceníme i snadné pořízení přípojky. Službu si pouze objednáte a zřizovatel zajistí vše sám. Na druhé straně jsou nevýhodné měsíční paušály, díky kterým se kabelové vysílání i IPTV stává nejdražším. Tyto možnosti příjmu jsou navíc dostupné jen v některých lokalitách a v porovnání se satelitním vysíláním je programová nabídka opět nižší. Satelitní vysílání Satelitní vysílání je dnes v zásadě dostupné úplně všude. Okamžitě a kdekoli tak má každý dostupné veškeré výhody digitálního vysílání. Maximální programová nabídka i kvalita obrazu, signál z družic navíc pokryje velké území. Kvalita obrazu je zajištěna vyšším datovým tokem, než v případě ostatních technologií. HDTV se navíc vyznačuje více detaily, ostřejším obrazem a mnohem větším zvětšením (poměr stran 16:9 oproti stávajícím 4:3, 1080 řádků a 1920 sloupců oproti stávajícím 576 na 720 a kolem 2 milionů bodů oproti 400.000). Jedinou nevýhodou satelitního příjmu je pořizovací cena antény a přijímače (satelitního kompletu). Získáte však teoretický přístup až k tisícům programů, nejčastěji většina uživatelů dosáhne na desítky kanálů. Družice Astra Satelitní vysílání přinesla do domácností společnost SES pomocí družic Astra koncem osmdesátých let dvacátého století. Přímé vysílání pro drobné uživatele (nikoli již jen pro větší subjekty) mělo příznačný název Direct to Home. Zvýšením intenzity signálu bylo možné zmenšit antény pro jeho příjem a ceny satelitních přijímačů tak klesly na úroveň dostupnou pro většinu domácností na světě. Satelitní technologie jsou dnes rozhodujícími při zavádění veškerých inovací moderní televize (digitalizace, HDTV či stereoskopický 3D obraz – prostorový). SES Astra již provozuje například zkušební kanál s obsahem 3D. Družice, které signál vysílají, jsou opticky ukotvené na oběžné dráze tak, že obíhají stejnou rychlostí, jako se otáčí Země. Jsou tedy na obloze patrné jako stálé body. Tento jednoduchý trik zajišťuje možnost pevného nastavení přijímacích antén, jinak bychom museli jejich polohu neustále měnit, což je nereálné. Polohu každého satelitu definují zeměpisné souřadnice, podle kterých nastavujeme přijímací antény. Hovoříme přitom o příjmu „z konkrétní satelitní pozice.“ Nejčastěji je na oběžné dráze sdruženo vždy několik družic, signál se však jeví, jako by vycházel z jednoho bodu. Nejznámější satelitní pozicí je Astra 1, umístěná na 19,2o východní délky, kde jsou nyní 4 družice. Pro nás je však nejdůležitější Astra 3, osazená třemi satelity a umístěná na 23,5o východní délky. Zde je navíc umístěn i zkušební kanál s 3D obsahem. Z Astry 3 je šířen signál pro většinu diváku v Česku a na Slovensku. Na oběžné dráze Země však najdeme i družice dalších telekomunikačních společností, řádově jde počet satelitních pozic jen v Evropě do desítek. První pravidlo satelitního příjmu Co je nejdůležitější pro satelitní příjem? Přímý výhled na vybranou pozici, který nesmí být rušen žádnou překážkou včetně třeba jen terénních nerovností. Anténa navíc musí být umístěna na budově, nesmí tedy být stíněna ani střešní krytinou či sklem. Pokud uvažujete o umístění satelitního přijímače třeba na půdě, obtěžujete servisního technika zbytečnou otázkou. Není to možné technicky. Výbava pro satelitní příjem Základní součástí výbavy je vnější jednotka umístěná třeba na fasádě či střeše domu – satelitní anténa (lidově a nepřesně parabola, ve skutečnosti jde jen o výseč z tvaru paraboly) s konvertorem. K ní je koaxiálním kabelem připojena vnitřní jednotka – přijímač, který umisťujeme vedle televizoru. Přijímač předává signál do zeobrazovače a slouží k ovládání systému. Stále častěji se již setkáme s televizory, které v sobě mají přijímač zabudovaný. Konvertor (LNB – nízkošumová jednotka) je umístěn v ohnisku antény. Snímá signál soustředěný v ohnisku paraboly a konvertuje jej z gigaherzové (vysílací) frekvence na megaherzovou pro přijímač. Nejčastější je u nás průměr antény pro příjem z jedné pozice 60 cm, pořídit ale můžeme i menší satelity, třeba s průměrem 45 cm. Pokud na jednu anténu umístíme více konvertorů, můžeme pevně nasměrovanou anténou přijímat signál z více pozic umístěných poblíž sebe. Nejčastější je umístění jednoho či dvou konvertorů. V tomto případě přijímáme signál ze satelitních pozic (sdružených družic) Astra 1 a Astra 3. Častěji se však instaluje takzvaný monoblok (Duo LNB), který má obě konvertorové jednotky spojené v jediném těle. Pro příjem signálu z více jak jedné pozice však potřebujeme anténu většího průměru, 80 či 85 cm. Takovou anténu pak nasměrujeme na pozici s nejslabším signálem a silnější signály pak přijímá jaksi „bokem.“ Získáme tak dostatečně silný signál, který nesníží kvalitu přenášeného audiovizuálního vysílání. Počet výstupů z antény Z antény často potřebujeme i více jak 1 výstup, proto je běžně vybavujeme i více samostatnými tunery v kombinaci s vestavěným či externím záznamem (nejčastěji harddiskem). Můžeme tak nahrávat i několik pořadů najednou. Pro každý tuner potřebujeme samostatný anténní vstup, který umožňují právě konvertory se dvěma a více výstupy. (Tuner je buď součástí přijímače zabudovaného v televizoru či přijímače externího.) Stejně tak můžeme z jedné antény přivádět signál do více přijímačů, které jsou zdrojem signálu pro více televizorů, případně do více televizorů se zabudovanými přijímači. Konvertory označujeme jako single (1 výstup), twin (2 výstupy), quatro či zkráceně quad (4 výstupy) nebo octo (8 výstupů). Pořídit si můžete jakoukoli variantu, respektive kombinaci zařízení, záleží jen na vašich potřebách a přáních. Nakonec je možné příjem z více od sebe vzdálenějších satelitních pozic realizovat namísto většího počtu konvertorů i otáčením antény. Pak je anténa vybavena pozicionérem (motorem), který podle v paměti předem uložených údajů anténu vždy nasměruje na konkrétní pozici. A uživatel nadále jen přepíná kanály svým ovladačem. Jaký zvolit přijímač? V praxi se jeví komfortnějším řešením kvalitní externí satelitní přijímač, nikoli zabudovaný v televizoru. Satelitní přijímače se zásadně liší příjmem buďto ve standardním rozlišení, nebo v rozlišení vysokém (HDTV) a ve vybavení pro příjem vysílání kódového. Zásadně dejte přednost přijímačům s HDTV rozlišením, jde o neměnný celosvětový trend. Rozdíl mezi standardníma HDTV rozlišením lze přirovnat k rozdílu mezi černobílou a barevnou televizí, navíc získáte až 5 krát víc informací. Stejně tak je vhodné, aby přijímač umožnil dekódování programových paketů. Velmi praktická je i možnost nahrávání programů na harddisk, kdy vám přijímač nahradí samostatný rekordér audiovizuálního záznamu v digitální kvalitě. Nahrávky můžete přenést do PC či třeba vypálit na DVD. U některých modelů síťové připojení umožní i přístup na internet. Buďto k prohlížení na obrazovce televizoru, nebo pro vzdálené ovládání přijímače. Záznam konkrétního programu si pak můžeme naprogramovat odkudkoli. Dostupnost programů - kódování Některé stanice mají běžně dostupný signál (vysílají volně a tedy bez poplatku). Kódování představuje omezení buďto pro platiče, nebo geograficky (například pro území konkrétní země, pro kterou má firma platnou licenci autorských práv). Za jednorázový poplatek u nás získáte většinu základních tuzemských satelitních programů, potřebujete pouze trvalé bydliště na území ČR či na Slovensku. Pro dekódování se nejčastěji používají výměnné moduly (Common Interface). Přístup většinou k paketům s více programy pak získáte příslušnou přístupovou kartou (plastovou - čipovou), kterou zasuneme do modulu či štěrbiny v přijímači (pokud dokáže sám dekódovat).
