I když sami třeba předpovědi počasí chápete jako svéráznou formu loterie a moc velkou váhu jim nepřikládáte, pojí se s nimi otázka, kterou si teď jistě pokládáte. Jak horko už je moc horko? Pro zdravého člověka, jeho běžnou práci a normální život? Byť je otázka zřejmá, odpověď je nelehká. Dílem proto, že ji nevyčteme jen z teploměru.
O titul nejteplejšího místa planety Země usiluje každoročně několik tradičních lokalit. Hned s dvaapadesáti stupni Celsia se k ambicí na dobytí rekordu hlásí saudsko-arabská Džidda, mexické Mexicali, které ovšem překonává pákistánský Turbat s 53,7 °C, irácká Basra a kuvajtský Mitribah. Že to jde ještě o něco tepleji pak názorně dokládá naměřených čtyřiapadesát stupňů v izraelském Tirat Isvi, iránském Ahvazu a tuniském Kebili.
)
Ten čestný titul pak zpravidla putuje do amerického Údolí smrti, kde naměří i 56,7 °C, ale zrovna o tomhle rozpáleném šampionovi teď řeč nebude. Jde spíš o to, že na světě existuje opravdu předlouhá řada míst, kde teploměr často ukazuje padesátku v plusu, a přesto tam trvale žijí lidé. Jen ve výčtu těch lokalit, které jsme zmínili – s výjimkou vítězného Údolí smrti - jich pobývá dohromady kolem deseti milionů.
Takže by se na první pohled mohlo zdát, že ani ukrutných 50 °C není překážkou existence. Jenže ono je to celé trochu složitější.
)
Superschopnost lidského těla? Pocení!
Lidské tělo je samo o sobě fascinující „stroj“, který je schopen přizpůsobovat se rozmanitým podmínkám, umí fungovat v extrémním klimatu. Protože k tomu disponuje spoustou užitečných adaptací. A jednou takovou naprosto zásadní vychytávkou lidského těla pro život v horkém podnebí je pocení. Není třeba se jakkoliv ošívat, vždyť je to skoro super-schopnost.
)
Geniálně jednoduché a přitom naprosto funkční uzpůsobení, které nám umožňuje regulovat tělesnou teplotu sebe-chlazením. Když na nás udeří vedra, zapne se v nás tahle specifická forma klimatizace, jež na povrch těla začne vylučovat pot, tvořený převážně vodou. Ta se postará o termoregulaci, respektive ochlazení povrchu těla. Pot totiž zabrání svým odpařováním přehřívání jádra, a udrží naši tělesnou teplotu v jakémsi optimu.
Samozřejmě, aby to dobře fungovalo, musí mít tělo dostatek „vody v nádrži“. Ale to už je jen takový provozní detail. Dokud nám funguje tahle superschopnost pocení – a tělo si díky němu vnějším chlazením udržuje svoje fyziologické optimum - na okolní teplotě zase tolik nesejde. Protože si děláme svou vlastní teplotu.
)
Mezera v jinak dokonalém systému
Celý tenhle mechanismus se ale může snadno rozsypat, když se k té vysoké teplotě přidá i zvýšená vlhkost. S rostoucí vzdušnou vlhkostí se totiž snižuje míra evaporace vody. Čím více vlhkosti je v ovzduší, tím menší je tendence k odpařování. Pot, který tělo vylučuje na svůj povrch – aby se ochladilo – se při zvýšené vlhkosti vzduchu odpařuje málo až vůbec.
Rázem je jedno, kolik té vody máme v nádrži a jak moc se potíme, protože vnější chlazení přestalo fungovat. Začneme se přehřívat a můžeme poměrně rychle zkolabovat. A to i za teplot, které se zdaleka neblíží rekordům z blízkého Východu či Ameriky.
K tomu, kdy se vlastně začnete kriticky přehřívat a „jak horko už je moc horko“ se dosud přistupovalo spíše teoreticky. Mělo se za to, že ty pořádné trable nastanou při pětatřiceti stupních a stoprocentní vzdušné vlhkosti (anebo při pětačtyřiceti stupních a padesátiprocentní vlhkosti). Aktuální výzkum ta odhadovaná čísla teď trochu vypolstroval několika laboratorními experimenty.
S výsledky, které zrovna nepotěší.
)
Vydržíme míň, než bychom chtěli
Protože limity ke zvládání tepla (za zvýšené vlhkosti) posouvají ještě níž. Mladý, fyzicky aktivní a zdravý člověk by se podle všeho mohl setkat s prvními problémy už při 31° C (v prostředí s 50 % vlhkostí). Ty problémy mají podobu pozvolného přehřívání, při němž srdce pumpuje intenzivněji – aby teplo nějak rozptýlilo. Což se ale moc nedaří, a výsledkem může být pořádný úpal. Život ohrožující, vyžadující rychlé ochlazení a lékařské ošetření.
Ten teplotní/vlhkostní práh je pochopitelně do značné míry individuální. Ale dá se odtušit, že pokud s ním má problémy mladý a zdravý člověk, někdo ne až tak mladý nebo vitální bude mít problémy dříve. Ostatně, 80 – 90 procent všech obětí vln veder bylo starších 65 let.
A právě s těmito podmínkami – teplo a vyšší vzdušná vlhkost – se v posledních letech setkáváme častěji. Stávají se novou normou. Která může být brzy skutečně nesnesitelná, i když nebude extrémní. Zvládat s pocením padesátistupňová horka v suchých pouštích je totiž překvapivě snazší, než se vyrovnávat s parnými třicítkami u nás doma.
)
Co se s tím dá dělat?
Šetřit se, nepřehánět to s fyzickou aktivitou. Aktivně vyhledávat stín a způsoby, kterými můžeme průběžně snižovat svou tělesnou teplotu. Doplňovat tekutiny. A nepřeceňovat své vlastní síly, protože s přehříváním těla není žádná legrace.
Zdroje: TheConversation.com, nbcnews.com, ajph.aphapublications.org, MedicalNewsToday.com, PNAS.org, ScienceFocus.com
