Evropským fandům organického zahradničení by se v Kamanuma asi hodně líbilo. V japonské vesnici, vzdálené přibližně dvě hodiny jízdy od Tokia, totiž už několik staletí hospodaří podle duchovních a filozofických principů, které nazývají “Malou Zemí“.
Obnáší to napodobování přírodních procesů, s nimiž se běžně na naší planetě setkáte, ale ve velkém měřítku. Oni to dělají v malém. Zdejším zemědělcům jde o to, aby se voda cyklicky pohybovala zahradou a nebrali si ze země víc vláhy, než kolik naprší. To platí i pro koloběh živin v půdě, pro pravidla sklizně a péče o pěstované rostliny, keře i stromy. Ty přírodní cykly i čerpání zdrojů a živin tu cíleně vedou a směřují, protože své zahrady chápou jako malé planety, které je třeba udržovat v rovnováze. A docela se jim daří.
)
)
)
)
Tohle rovnovážné uspořádání ale neznamená, že tu je všechno nedotknutelné a nemůže vzniknout něco nového. Například slušivý zahradní domek, v němž se mohou pěstitelé sesednout u šálku čaje, když jim počasí zrovna nepřeje. Jen takové nové stavby nevznikají nahodile, ale jako propracovaný komunitní záměr, na němž se svým dílem podílí všichni lidé z okolí. A při takové stavbě zpravidla využívají to, co primárně na těch jejich Malých Zemích už existuje. Rovněž není bez zajímavosti, že se na takových realizacích podílí architekti.
Domek z místních zdrojů
Profesionálové ze 6lines studio ochotně kývli na projekt v Kamanumě i proto, aby něco z té zažité udržitelnosti a přírodních postupů sami odkoukali. Nakonec tu, v rámci studijně-pracovního pobytu strávili šest měsíců, při nichž se mimo jiné naučili výrobě došků z rýžové slámy a několik technik konstrukce dřevostaveb bez pevných spojů. Jejich hlavním záměrem ale byla stavba onoho zahradního „čajového“ domku, kterému se tu říká Hojo.
)
)
)
)
Dům má jednoduchý čtvercový půdorys 3x3 metry. A jednou z jeho zvláštností je, že vznikal – jak říkají sami architekti – bez outsorcingu. Tedy bez vnějších zdrojů. Dřevo užité na stavbu pochází ze starého sadu. Rámy, okna a další součásti zrovna tak pochází z dalších recyklovaných staveb v místě.
)
)
Při vytváření travnaté střechy, která přesahuje délku objektu a fixuje Hojo ve svahu, využívá další místní zdroje. Smysl tu našly větve stromů, bambusové tyče, pytle na slámu a hlína. Úprava terénu tu probíhala bez jakékoliv techniky, manuálním spádováním a vytvořením kamenné opory základů. Omítky jsou hliněné.
)
)
Staré ale osvědčené
Podnětné bylo to, jak se v Kamanumě postaru – ale funkčně – řeší problémy, na něž dnes máme obvykle odpověď v podobě průmyslových konstrukcí. Například zaizolování podlahy objektu proti pronikající vlhkosti tu bylo řešeno s pomocí vrstvy pražených rýžových zrnek ve slupkách. Ve vlhku zvětšují svůj objem, v suchu se smršťují. Funguje to perfektně, je to dlouhodobé přírodní a udržitelné řešení.
)
Kouzlo této malé realizace s velkým přesahem nespočívá v tom, že by se třeba v Česku měly začít budovat domky s hydroizolací z neloupané rýže. Ale spíše v uvědomění, že regionálně existuje spousta osvědčených přírodních a úsporných řešení, s nimiž se dá volně pracovat.
)
)
Cestou k udržitelnosti může být i snaha méně využívat vnější zdroje a pracovat s tím, co se v místě stavby nachází. Protože když se budeme ke své zahradě nebo své stavbě chovat jako k Malé Zemi, ta naše velká, společná Země, bude čistším a radostnějším místem pro život.
Zdroj: 6lines studio
Foto: Ryo Oyama, Tsukamoto Laboratory
