Dřív tu stál park se stín poskytujícími stromy a dětské hřiště, teď je tu vyasfaltované parkoviště nového nákupního centra. Na jeho střeše se lesknou dva solární panely, je tam také včelí úl a tři záhonky se sukulenty. Projektant hájí dílo tím, že je to celé udržitelné, ekologické. Jenže zrovna takhle bohužel vypadá greenwashing v praxi.
Termín „udržitelnost“ je dnes v trendu. Nějakým způsobem na to reagují všichni a určitě se nedá říct, že by architektura stála stranou. Stačí nahodit do internetového vyhledávače „udržitelné budovy“ či „udržitelná města“ anebo „udržitelná architektura“ - a vyběhne na vás záplava inspirujících obrázků. Projektů, futuristických návrhů i opravdových, již existujících realizací.
Takže celá ta udržitelnost stavitelství je tedy vyřešená věc? To bohužel ne. Udržitelnost je totiž poměrně komplexní záležitost, koncept, v němž záleží na mnoha detailech, řekneme součtu všech položek. Jen to, že má nějaká budova ozeleněnou fasádu a solární panely na střeše – to jsou ty dílčí položky v komplexní bilanci - z ní automaticky ještě nečiní udržitelný projekt. Byť se to právě takhle často prezentuje. Většinou jde jen (s)prostý greenwashing.
)
Pochvala nesmrdí
Greenwashing v architektuře znamená například to, že se někdo skrze systematické budování publicity či jinými marketingovými prostředky snaží přifouknout určité udržitelné rysy nějaké stavby, a přitom vědomě opomíná její další zjevné či nezjevné neduhy. Nemusí to být nutně hned katastrofa. Chválit a vyzvedávat to povedené je docela přirozené.
Problém nastává tam, kde třeba budova může být postavena způsobem, který je velmi škodlivý pro životní prostředí - představte si něco vystavěného z azbestových desek, bez izolace a s mizernou energetickou efektivitou, v čem se zatápí naftou v kamnech a ještě vevnitř mučí tulení mláďata - ale přidáním té zelené fasády to najednou vypadá báječně. Jenže není.
)
Pro spoustu stavitelů, ne zrovna šikovných architektů, plánovačů, developerů a vůbec podnikatelů s nemovitostmi se greenwashing nyní stal spolehlivým prostředkem, jak si ty vážně nepovedené projekty před veřejností pochválit. Dá se to nějak prohlédnout? Může člověk poznat, kdy ho tahají za nos? Určité varovné signály tu jsou.
Těch fint greenwashingu, strategií, které se tváří udržitelně a přitom třeba moc udržitelné nejsou, naštěstí zase tolik není.
Začít můžeme třeba hned u těch solární panelů na střeše objektu. Mají nějaký reálný účel, zdůvodnění pro provoz budovy? Kolik energie ve skutečnosti vyrábí v poměru k tomu, kolik celá budova spotřebovává? Ve většině případů zjistíte, že ony panely jsou tam „jen tak“, aby zapojením obnovitelných zdrojů „nadlepšovaly“ energetickou bilanci. Když si budova jako provozní celek bere 99 procent elektřiny ze sítě, to jedno procento to zkrátka nevytrhne. Je tam jen pro parádu.
Protipólem věžáků se střechou lesknoucí se takovou mini-solární farmou může být objekt, třeba rodinný dům, který si ze slunce bere třetinu nebo polovinu energie. To je jiná liga, takhle to má vypadat. Jenže hodně novodobých instalací solárních panelů na městských budovách je osazeno v naprosto nevyhovujících podmínkách, s minimálním příkonem sluneční energie, v zástinu. Jsou tam jen od toho, aby se o nich hodně mluvilo. To je greenwashing.
)
Úspory. Ale za jakou cenu?
Podstatnější totiž je, jak si budova svými energiemi, spotřebou a efektivitou, stojí jako celek. Důležité je spíš než to, jak energii vyrábí, je to, jak s ní šetří. Jak dobře má zaizolovanou vnější obálku. Takže spousta izolace je dobře? Ne nutně. Není izolace jako izolace. Třeba takové polystyrenové desky jsou funkčně perfektní izolací, ale z těch 200 000 tun polystyrenu, který se pro izolace v Evropě ročně vyrobí, je recyklováno jen 7,5 procenta a zbytek končí na skládkách nebo ve spalovnách.
Pokud je budova dobře zaizolovaná něčím, co nedokážeme udržitelně vyrábět a recyklovat – není důvod ke chvále. Přesněji, ta chvála je tím greenwashingem.
)
Může jím být i příklad nové budovy, která je vystavěna udržitelně, v souladu s přísnými kritérii na údržbu, provoz, efektivitu – ale vystavěná na parcele, kde bylo nejprve třeba zdemolovat budovu starší, ne tak efektivní a fungující. Udržitelnost totiž není jen o tom stavět lépe, ale stavět méně. A ty ne až tak vyhovující starší budovy spíš adaptovat.
Na užitých materiálech při hodnocení udržitelnosti záleží opravdu hodně. A ty „přírodní“ skutečně mají potenciál. Jenže kolik těch chvályhodných konopných izolací a hliněných stěrkových omítek vlastně v té realizaci je? Nejsou tam zase jen pro parádu? Ne každý rozpoznávaný udržitelný materiál je udržitelný ve všech geografických oblastech. V Asii je jedničkou bambus. Ale dovážet ho pro eko-stavbu do Čech? To není udržitelnost, ale greenwashing.
)
Důkazní břemeno je třeba hledat
Výrobce stavebního materiálu může uvést výrobek jako šetrný k životnímu prostředí - třeba vyrobený z recyklovaného materiálu – ale ono se ukáže, že té recyklované složky je tam jen špetka pro chuť. A přitom třeba neuvede přítomnost jiných škodlivých látek, nebo to, že výrobní proces poškozuje životní prostředí. Je zkrátka nezbytné prozkoumat další dokumentaci a informace týkající se materiálu, stejně jako postupy a procesy výrobce.
Nové projekty „eko“ resortů, zelených vesniček a rezidenčních předměstí se mohou tvářit udržitelně, do doby než zjistíme, že z místa svého vzniku vytlačily nějakou rezervaci, krajinný park anebo kus hodnotné přírody. Developer vám bude slibovat udržitelný rozvoj a kontakt s přírodou, ale ve skutečnosti jsou ty parcely zničenou přírodou. To je taky greenwashing.
)
Podezřele působí i projekty, které se halí do nepřehledného pláště desítek certifikací, ekologických značek a chtějí vaše rozpaky utlouci zelenými medailemi a pečetěmi. S těmi dobrozdáními rádoby-odborníků se dnes totiž ve velkém kšeftuje. Logika záměru vám ale většinou poslouží jako spolehlivý kompas. A když někdo tvrdí, že stavěl z 95 procent z recyklátů, měl by být schopný to nějak hodnověrně doložit.
Udržitelnost architektury je v trendu, ale dosaženo jí ještě zdaleka není. Je to koncept, který se dobře prosazuje na papíře, ale skutečných výsledků je zatím pomálu. K tomu, aby se to změnilo, je teď třeba „poučených konzumentů“, spotřebitelů udržitelnosti. Lidí, kteří mají ty navrhované udržitelné projekty využívat.
)
To na nich je teď klást nepříjemné otázky projektantům, designérům, návrhářům, plánovačům a developerům - a zkoumat a kontrolovat, zda jim někdo neprodává hloupost obalenou zelenou stuhou. Jen tou kritickou kontrolou se dá předcházet greenwashingu. Zdaleka ne každý projekt s hrstkou solárních panelů na střeše a zelenou fasádou je totiž udržitelný.
Zdroj: ArchDaily.com, Talkdhartithome.com, Architecturetoday.co.uk, wortmann-architecture.com, ArchitectsJournal.co.uk, Constructionweekonline.com
