Libečku se paradoxně lidově říkalo a říká magi, jenže právě tato doslova čarodějná ingredience staročeských kuchyní a hospodyň, stejně jako lék středověkých mnichů a antických lékařů, byl málem vytlačen umělým dochucovadlem, které vyvinul již v roce 1886 Julius Maggi, švýcarský podnikatel italského původu. Ochucovadlo pojmenované jako Maggi, dodnes známá značka, se u nás prodává nejméně od roku 1891. A jeho složení? Nesly se fámy, že je do něj přidávána i rohovina z kopyt a rohů hovězího dobytka, obsahuje však vodu, sůl, pšeničný lepek, méně než 2 % pšeničných otrub, cukr, ocet, umělou příchuť, inosinan sodný (E631), guanylan sodný (E627), dextrózu a karamelové barvivo. Dříve obsahovalo i sójové boby, ty však byly při změně receptury později vypuštěny. Maggi začalo být velmi populární již od začátku 20. století. A mimochodem, pan Maggi také vynalezl instantní polévky a je spoluautorem dehydrovaného bujónu. Mezi světovými válkami byla u nás největším konkurentem značky Maggi pražská firma Graf, při komunistickém znárodnění po druhé světové válce pak byly oba bývalé konkurenční podniky sloučeny do národního podniku Vitana. A skutečně Vitana vyráběla produkty i na bázi výrobků původní značky Maggi, kterou vlastně odcizila. Zvenčí nemohl nikdo nikoho za železnou oponou soudit. V současné době vyrábí koření jménem Maggi koncern Nestlé. A libeček, byť vlastně nemá se značkou Maggi vůbec nic společného a do známého ochucovadla nebyl vůbec nikdy přidáván, se také nenechal zahubit a odstranit z našich stolů. I když naplno se do kuchyní vrátil až pro roce 1989 a nástup to byl pomalý. Ještě si pamatuji, že na přelomu tisíciletí bylo Maggi běžné na stolech snad v každé lidovější hospodě a restauraci. Zatímco o libečku nevěděli v kuchyních vůbec nic. Chuť libečku je přitom až opojná, blízká kombinaci celeru s petrželí. A když utrhnete čerstvý výhonek a rozemnete jej mezi prsty, budete jeho vůni cítit ještě několik dní. Libeček je vynikající do polévek, omáček, marinád, zálivek, pesta, karbanátků, domácí sekané a mnoha dalších pokrmů. A ne náhodou nese druhové jméno lékařský, skutečně je vynikající léčivou bylinou, působí silně močopudně a jako součást čajových směsí odstraňuje plynatost a zlepšuje trávení. Nakonec právě pro zlepšení trávení i větší chuť k jídlu se používá jako koření. Libeček lékařský (Levisticum officinale) je mohutná vytrvalá rostlina z čeledi miříkovité (Apiaceae), která rozhodně patří na všechny bylinkové záhony, kde výrazně dominuje. A nejen vůní, ale i vzrůstem. Opravdu je každým rokem mohutnější. Tedy pokud nechcete sklízet podzemní zásobní orgány a každoročně vysazovat nové sazenice. Když necháte libeček růst jako letitou trvalku, odměnou vám bude každoročně taková zásoba zelené hmoty, že ji v kuchyni nedovedete sami využít. Jeden letitý libeček by mohl kromě kuchyně jedné větší rodiny zásobovat i celou restauraci. Ne snad proto, že by produkoval mnoho desítek až stovek kilogramů své rostlinné hmoty (max. cca až několik kilogramů za jednu sezónu), ale především proto, že spotřeba libečku musí být rozumná, nesmíme to s ním přehánět. Pro svou výraznou chuť a vůni dovede s pokrmy doslova zázraky, pokud to však přeženeme, snadno je naopak chuťově doslova zničí. Libeček lékařský (Levisticum officinale) pochází od Středozemního moře (původem až z dalekého Iránu a Afganistánu) a po staletí byl používán k léčebným a kulinářským účelům nejen na Blízkém Východě, ale i doslova po celé Evropě. Dnes je nejlepší zakoupit za malý peníz mladou sazeničku, případně 2, což bude naprosto stačit. Množit však můžeme libeček i semeny a oddenky. Semena ale musíme zakoupit, plody libečku v našich podmínkách plně nedozrávají. Výsev provádíme již na podzim, ne však do volné půdy (interiér, skleník, …), na ten si počkáme až na jaro. Sazenice libečku vysazujeme v zahradě na jaře, nebo na začátku podzimu. Kořeny musí být dobře zakryté půdou, na povrchu zůstanou pouze listy. Za sucha libeček vyžaduje pravidelnou zálivku, nikdy jej ale nesmíme přelévat. Okolo libečku pravidelně vytrháváme plevel, ovšem mohutní letití jedinci již hravě jakýkoli plevel zastíní. Pokud se na rostlině objeví poškozené nebo vadné listy, jednoduše je odstraníme. Jiná péče není nutná. Naopak odstraňování listové hmoty podporuje další růst nových výhonů. Aby libeček totiž měl stále pěkné, zelené listy, musíme ty starší pravidelně ořezávat, prostě sklízet. Neustále pak ochotně obráží a produkuje křehké, chutné listy nové. Libeček můžeme sklízet od května až června do listopadu v závislosti na počasí a stavu rostlin. Nejlepší je jarní sběr mladších výhonů, za horkého a suchého léta bývají sežehnuty sluncem a nevábného vzhledu. Pokud však v srpnu po skončení největších veder libeček seřízneme, dočkáme se nových výhonů vhodných ke sklizni znova. Různé zdroje uvádějí, že se mají listy libečku sušit a využívat v suché podobě, mohu ale z vlastní zkušenosti toto tvrzení jednoduše vyvrátit, čerstvý je prostě fantastický. Sušené zásoby si nechte až na zimu. Prostě je libeček nejlepší používat stejně jako petržel čerstvý, případně jej lze i zamrazit.Této aromatické bylině se jinak daří prakticky všude, snese slunné i stinnější stanoviště, nemá zvláštní nároky na půdu (stačí propustnější) a ani na výživu. Pokud však dobrou výživu libečku poskytnete, poroste jako z vody a bude vám dělat ohromnou radost. A pro čerstvé a křehoučké výhonky si můžete dojít již časněji na jaře a vůbec se nemusíte bát, libeček tuto ztrátu hravě dožene. Rostlina přitom může dorůst až dvou metrů výšky a její velké, lesklé, tmavě zelené listy, připomínají listy celeru. V létě a na začátku podzimu libeček tvoří žlutozelené květy, po kterých následují malé kulaté plody. Konzumovat přitom můžeme jako přírodní dochucovadlo celou rostlinu včetně plodů, semen a oddenků. Libeček má tlusté rozvětvené oddenky a dlouhé kořeny. Jeho lodyhy jsou přímé, ztlustlé, duté a oblé. Vyrůstají z nich střídavé, k vrcholu vstřícné až přeslenité větve, a to vždy po třech. Listy libečku jsou střídavé, dolní s řapíkem, ty nejvýše položené přisedlé a s blanitě lemovanými pochvami. Květenstvím je okolík složený z 12 až 20 okolíčků, vyrůstajících na tlustých paprscích. Květy libečku jsou obojaké, paprsčité, kromě pestíku pětičetné, s volnými obaly. Kalich květů je nezřetelný, barva bílá a vůně výrazná. Lze vlastně říci, že snad neexistuje bylina a koření v jednom s výraznější vůní a chutí, než nabízí libeček. Voní až omamně a chutná dominantně. A pokud jej necháte vykvést, jeho miříkovité květy přilákají motýly z širokého okolí. Mnozí sice odstraňují již jen zárodky květů, aby se rostlina zbytečně nevysilovala, není to však vůbec nutné. Květy miříkovitých rostlin jsou doslova rájem pro motýly a jiný hmyz a jako koření se plody libečku používají včetně semen sušené. I v případě libečku však musíme být opatrní, nejenže dovede jeho nadměrné množství pokrmy doslova zabít, ale pozor by si na něj měly dávat těhotné a kojící ženy, ty by jej neměly konzumovat vůbec. Stejně tak kojencům libeček nepřidáváme do příkrmových polívčiček. Navíc platí, že jsou v případě použití libečku další běžná koření zcela zbytečná. I petržel se v jeho chuti a vůni ztratí, třeba kopr by se s ním zbytečně pral a pažitka by vůbec nevyzněla. Libeček dokonce může vyrůst až v menší keř či dokonce malý stromek s dřevnatějícími větvemi a kožovitými, podlouhlými listy. Museli bychom jej však pěstovat v hlubokém a velkém květináči v interiéru. Některé zdroje uvádějí, že se v našich podmínkách libeček pěstuje jako jednoletý, že nepřežije ve venkovním prostředí zimu, ovšem pokud na podzim rostlinu seříznete kousek nad zemí, podzemní zásobní orgány přečkají do jara a každým rokem pak libeček obrůstá více a více, prostě tak, jak se stále zvětšuje (mohutní) jeho kořenový systém. Potřebuje k tomu pouze chráněné stanoviště a na zimu zakrytí například chvojím. A ani to není nutné. Nakonec, stejně se u nás pěstují mnohé jiné středomořské trvalky.Ve střední Evropě byl libeček zprvu doménou klášterních zahrad v péči mnichů. Kláštery nebývaly jen dózami víry a vzdělanosti, ale také gurmánství. Zplaňuje však jen zřídka, většinou je tedy pěstován jen jako kulturní rostlina. Divoký libeček je u nás k vidění pouze výjimečně ve vyšších polohách. Libeček je v zahrádkách pěstován právě především jako listové koření, využít však lze všechny části rostliny. Listy jsou vynikajícím kořením do polévek, omáček, salátů a k pečenému masu, rybám, do marinád, k divočině, bramborům, květy s plody se hodí do nakládané zeleniny (např. okurky a zelí) i některých druhů pečiva, kořeny můžeme například kandovat. Pokud chceme libeček sušit, sklízí se jeho nať před rozkvětem. Do vařených a pečených pokrmů libeček přidáváme až cca 10 minut před jejich dokončením. Za tuto krátkou dobu stačí předat ze své chuti a vůně vše. Ovšem do karbanátků, sekané a různých rolád libeček přidáváme již na začátku. Jinak by to pak již ani nešlo. Libeček lékařský vyniká obsahem vonných silic s ftalidy (v kořenech a oddencích až 1 %), tříslovinami, organickými kyselinami, hořčiny a pryskyřicí. Obsahuje furokumariny, terpinol, karvakrol, vitamín A, vitamín C a další látky. V léčitelství se využívá především kořen s oddenky, méně často již nať či semena. Oddenek libečku se pro léčitelské účely sklízí brzy na jaře anebo na podzim. Ještě čerstvý se krájí a suší ve stínu, případně v sušičce za teploty do 40 °C. Usušený jej uchováváme v uzavřené nádobě a v temnu. Mezi léčivé účinky libečku patří silná močopudnost, pomáhá tedy při potížích močových cest a rozpouští močové, ledvinové a žlučové kameny. Podporuje také trávení, potlačuje nadýmání, a zvyšuje chuť k jídlu. Uvolňuje hleny, pomáhá při onemocnění dýchacích cest, čistí krev a detoxikuje lidské tělo, posiluje srdce a zlepšuje krevní oběh, ulevuje při revmatismu a dně, pomáhá při nepravidelné menstruaci, povzbuzuje nervovou činnost a pomáhá vně i při kožních onemocněních v podobě obkladů. V léčitelství se libeček podává především jako čajový nálev (2 lžičky sušeného nadrceného kořene nebo listu přelijeme šálkem vroucí vody a necháme luhovat cca 5 min.). Popíjet smíme nejvýše 2 až 3 šálky denně a nejlépe vždy po jídle. Chuť čaje je kořeněná. Čaj lze připravit i z drcených semen, která lze konzumovat i přímo, případně je lze nakládat v alkoholu. Kdo ví, v jakých tajných recepturách bylinných likérů se libeček vyskytuje. Spolu s rozmarýnem a yzopem pak libeček tvoří posilující bylinnou směs. Stačí zalít vroucí vodou a nechat luhovat. Vně se aplikují bylinné koupele, zábaly a obklady. I v tomto případě se použije čaj, v případě zábalů a obkladů již vychladlý. Silný odvar libečku je dokonce vynikající alternativou deodorantu.Zdroj: nasezahrada.com, ČESKÉSTAVBY.cz, ireceptar.cz, wikipedia.org, toprecepty.cz, farmiafood.cz
