Cizinci se diví, jak bydlíme. Jaké návyky cizince šokují? Na co si nemohou zvyknout a co oceňují?

Začít můžeme klidně u vstupu do bytu. Zde cizince zarazí dvě slova, dva pojmy, dva fenomény. Pantofle a chodba, respektive předsíň. Proboha proč? Zřejmě je za tím třeba hledat emancipaci, pracující socialistická žena neměla čas každý den doma uklízet, natož vytírat. A zkušenosti maminek a babiček, které musely na vsích drhnout staré dřevěné podlahy od bláta, hnoje a slepičího trusu, byly v té době ještě čerstvé. Známá přitom pracovala začátkem 90. let nějakou dobu v Anglii jako au-pair a utrpěla zde kulturní šok. „Oni chodí po celém bytě v botách a klidně si s nimi lehnou i na pohovku a do postele…“. Více méně dnes již nejsme zdaleka jediným národem, který zná domácí pantofle či bačkory. Ostatně s těmito pojmy jsou spojena i modernější přirovnání, jako třeba BÝT POD PANTOFLEM (BAČKOROU) a STARÁ BAČKORA.

Co však cizinci z mnoha zemí chápou ještě méně než pantofle, to jsou předsíně a chodby, zbytečný prostor, který je využíván jen jako spojnice po bytě či domě. Ano, znají prostorné haly a vestibuly, ale v běžných bytech se prostě rovnou vstupuje do kuchyně, jídelny či obýváku. Ostatně i ve starých českých chalupách předsíně a chodby chyběly. Se socialistickou bytovou výstavbou se ale tyto komunikační prostory staly standardem, na který si Češi rychle zvykli, a který dnes najdeme i v moderních bytových domech a v novostavbách domů rodinných.

Vůbec uspořádání našich obytných prostor dělá mnohým cizincům problémy. Předně je v mnoha zemích nejdůležitější prostorná kuchyně s velkým jídelním stolem, kde se po většinu dne odehrává společný rodinný život. Obýváky leckde zcela chybí. Natož obýváky s ohromnými nábytkovými stěnami plnými regálů, vitrínek a šuplíků. Další standard, který přinesl socialismus a standardizovaná výroba nábytku, která navazovala na standardizované stavby bytových domů, na vrcholu veřejné výstavby pak panelových. Typický panelák a jeho vybavení je vlastně českým standardem dosud. A třeba v některých zemích mají ledničku v obýváku, aby bylo v kuchyni více místa. U nás je naopak běžná neuvěřitelná sbírka často kýčovitého porcelánu a skla ve vitrínkách. V cizině také nevídané a například mladí Japonci s sebou po světě vozí jediný majetek: mobil a herní konzoli. A česká pohovka v kuchyni, aby si pán domu po obědě zdřímnul? Nevídané!

S uspořádáním obytných prostor a socialistickou výstavbou souvisí i další český zvyk, který se stal oblibou. A oblibou nakonec až takovou, že se pořádně předražila. Byť je například řetězec IKEA švédského původu, právě v Česku má doslova žně. Češi, kteří přešli od socialistického standardizovaného sektorového nábytku k modernímu sektoru, si zvykli sektor s oblibou doma stavět. Možná to navazuje na české kutilství, možná na dětskou oblibu ve stavebnicích. V každém případě je však v mnoha prodejnách sektor dnes neuvěřitelně předražen a lidé jsou dokonce smířeni s tím, že tu a tam chybí nějaký ten šroubek či kolík, že je málo lepidla atd.. Sektor v Česku vede! Přitom často zjistíme, že masivní dřevěný nábytek na zakázku by nebyl o mnoho dražší. Navíc jsou dřevotřískové a pilinotřískové desky opatřené dýhou velice těžké a při stěhování se snadno poškodí. Jedině rozebrat (alespoň z části) a pak zase složit.

I my Češi však s cizinci zažíváme kulturní šoky, nejen oni s námi. Třeba ubytované Asiaty často vůbec nenapadne, že naším národním zvykem plynoucím z malých panelákových umakartových koupelniček je sprchování ve vaně. Vezmou do ruky sprchu, osprchují se vedle vany s jistotou, že někde na podlaze je odtok, a vytopí sousedy o patra níže. Stejně tak neumí pracovat s naším topením. V zimě ho pustí naplno a přitom pořád větrají. A pak se diví nad neuvěřitelným účtem. Luxus českého vytápění nejen obytných prostor není standardem ani v mnoha vyspělých zemích, třeba v Anglii a Austrálii. Zde mají topení opravdu jen bohatí lidé a standardní jsou například ve Velké Británii velké otevřené krby, jejichž účinnost je vlastně minimální. Stejně tak třeba ve Francii, Španělsku a Holandsku je běžné, že když klesnou teploty venku, klesnou i doma. Centrální topné systémy jsou jen pro nejbohatší. Zato u nás je vysoká pokojová teplota doslova indickou posvátnou krávou.

Na druhou stranu cizinci oceňují kromě tepelného komfortu, nad kterým žasnou, třeba fakt, že z vodovodních kohoutků v bytech teče pitná voda a někde dokonce i vynikající chuti. To také nebývá ve světě obvyklé. I za tento luxus může socialismus, kdy soudruzi postavili vodovody a vodu rozdávali prakticky zadarmo. Lidé v konečném důsledku zaváželi studny a někdy z nich dokonce dělali žumpy, čímž kontaminovali podzemní vody na dlouhá desetiletí. Inu, žádný pokrok není zadarmo.

Co se týká vnitřního vybavení nábytkem, jsme vlastně ve světě spíše průměrem, co se týká výzdoby stěn podprůměrem a co se týká vybavení elektronikou, patříme na špici. Úsporněji vybavené byty se mohou rovnat s minimalistickým bydlením Japonců, kdo má však na stěně alespoň pár obrázků a fotek, zklame mnohé národy, kde mají stěny doslova poseté vším možným. I velmi nízká obliba tapet je pro mnohé cizince šokující stejně jako dokonalé omítky, štuky a výmalba. Známý mi kdysi vyprávěl, jak programátorovi původem z Česka a žijícímu v Holandsku štukoval znova celý byt. „Tohle mi předali jako hotovou novostavbu. Prasata!,“ rozčiloval se prý programátor. Chtěl je také zažalovat, ale jen do chvíle, než zjistil, že je to národní standard. A tak si pozval na nějaký čas českého zedníka. A domácí elektronika? Ve světě jsou naprosto běžné třeba veřejné prádelny. U nás má každý pračku. A tou to jen začíná.

A ještě zpět k domácí elektronice. Pračka v kuchyni či koupelně? Co je to za nesmysl? Vy nemáte prádelnu? My máme předsíň a chodbu, vy prádelnu, je třeba odpovědět. Obecně přitom platí, že si sice stěžujeme na malé byty, ale v zahraničí je mají v mnoha zemích ještě mnohem menší. Navíc jsou naše byty dobře připravené na zimu. Měli bychom se prostě méně dívat v teplíčku na televizi a více cestovat a poznávat, abychom si více vážili toho, co máme.

A další šok, cizinec vejde do koupelny a marně hledá záchod. Vůbec ho nenapadne, že je samostatnou místností. Často ale tak malou, že již zcela chybí bidet. Záchodově-koupelnový český chaos dokonce jde tak daleko, že jsem v typových projektech rodinných domů jedné stavební firmy opakovaně narážel na neuvěřitelný nesmysl. Samostatný záchod a hned vedle v koupelně vedle sprchového koutu bidet. Představte si, že dokonáte velkou potřebu a s kalhotami na půl žerdi se musíte došourat pár metrů přes chodbu do koupelny. Dámy se sukněmi to mají jednodušší. Prostě a jednoduše, ve světě je standardem záchod v koupelně a v civilizovanějších zemích hned vedle bidet. Vysvětlete však českému prosťáčkovi třeba při návštěvě Itálie, že ten jeden ručník vedle bidetu, který je na svém místě celý týden, opravdu slouží celý týden celému domu k utírání všech…

Cizince překvapuje také papiňák, nezbytnost české kuchyně, stejně jako napařovač knedlíků, ale také koření, prostě běžně neznají kmín, pažitku, petržel či kopr. Zaráží i fakt, že prádlo běžně nevěšíme a nesušíme venku, ale nejčastěji v bytě, klidně i v koupelně. Což ostatně vedlo k dalšímu českému trendu, totiž vybavenosti domácností sušičkami. Už ji doma máme také, můj boj byl marný!

Co již cizince kupodivu tolik nezarazí, to jsou ceny bydlení. Přitom platí, že pokud by běžný Čech vydělával jen na vlastní bydlení a neplatil nic jiného, potřebuje na to cca 15 let. V zahraničí je to běžně i polovina (někde ale i více). To však neznamená, že o koupi českých bytů cizinci není zájem, třeba ještě před válkou na Ukrajině vlastnili až 20 % českých bytů cizinci a z nich dominovali Rusové. Evidentně tedy záleží i na původu peněz a přístupu k nim. Předražený byt si snáze koupí mafián odkudkoli než místní střední třída. Přitom samotný fakt, že Češi potřebují vlastnit byty a odmítají nájemní bydlení, je s ohledem na okolní svět nesmyslný. Nájemní bydlení je běžné v celé Evropě.

A ještě jedna zajímavost, která cizince zarazí. Totiž DOMÁCÍ ÚKOLY. Jako by snad “úči“ v kotlině české mezi velehorami zcela zešílely. Učitelé též. Ve světě je běžné, že si rodiče s dětmi po škole hrají, berou je na procházky, krátké výlety, sport, kroužky, ale třeba i do restaurace na večeři. U nás s dětmi drtí a drtí. Pak rychle ohřát párky a spát, zítra je důležitá písemka. Dokonce se nadarmo neříká, že svědomitý rodič si školní výuku zopakuje až několikrát, podle počtu dětí. Děti tráví neuvěřitelnou spoustu času ve škole a pak se ještě učí doma. Na lepší známky přitom musí dosahovat téměř hranic geniality. Na nošení objemné brašny pak potřebují svaly kulturisty. Sakra, to opravdu neumíte učit? A to stát nedovede spustit takový školský systém, který by děti motivoval a nedriloval? Který by po dětech nechtěl, aby byly všechny ve všem nejlepší, ale který by respektoval odlišnosti, talenty, sklony a zájmy? Ono by to šlo, ale nechce se. Za socialismu se ukázalo, že drilovaným tupým ovcím se snáze vládne, a že se z nich i etablují ideální vládci, a praktické je to zřejmě i pro dobu současnou. Samozřejmě se takový přístup hodí jen někomu.

Můj prostření syn byl na střední škole nedávno vyřazen z týdenního výletu do Londýna, přestože má z angličtiny jedničku a patří v tomto předmětu k nejlepším. A proč? Devět setin z celkového průměru všech známek. Celé to vlastně způsobila hlavně matematika, kterou ale v Londýně potřebovat příliš nebude, leda kousek učiva prvního stupně základní školy… Člověk by někdy až brečel a proto se raději ptá: QUO VADIS ČESKO? Až příliš mnoho stop socialistických. Tedy nesvobodných a nedemokratických.

Zdroj: socialistickysen.cz, stream.cz, idnes.cz, living.iprima.cz, eduin.cz, novinky.cz, ČESKÉSTAVBY.cz