Syndrom nemocných budov je problém, který musíme řešit včas

Projevovat se to může různě. Prostě s příchodem podzimu začnete kašlat jako horník po třiceti letech fárání na šachtě. I když se od letních prázdnin preventivně koupete ve vitaminech, zimu prostonáte s nachlazením, byť do ulic vycházíte nabalení jako Eskymáci. Stačí vám večer ulehnout do postele, a ráno se probouzíte s chrapotem astmatického hrobníka. Zarudlé oči jako po flámu, pořád plný nos? Nebo máte na rukou pořád přesušenou kůži, a o slovo se postupně hlásí nehezké ekzémy? Možná trpíte taky sezónními migrénami, závratěmi, nevolností… Může to být ledacos.

Společné těmto neduhům je, že nejsou ani tak příčinou jako důsledkem. Tedy že jsou spíše symptomem nějakého zdravotního problému či problémů, jež mohou mít ty nejrozmanitější klinická zdůvodnění. Proto je taky, ve spolupráci s medicínskými odborníky, budeme často hledat na všech možných i nemožných místech: v rodinné anamnéze a dědičných předpokladech; v postupně získaných alergiích a nemocech z povolání; v infekčních chorobách a vlnách na imunitní systém útočících virů.

Přitom můžeme snadno přehlédnout, že prvotní příčinou našich zdravotních potíží může být prostředí, ve kterém žijeme a trávíme nejvíce času. Že zdrojem všech těch komplikací je náš dům či byt, respektive nějaké nespecifické podmínky v něm. Tedy, že váš zdravotní stav negativně ovlivňuje nezdravé prostředí. Projevit se to může třeba vyšší nemocností. Nás nebo našich dětí. Odborně se tomu říká Syndrom nemocných budov. A od roku 1983, kdy byl tento termín do světové lékařské praxe zaveden, se ještě neučinilo dost k je ho nápravě.

Jednak proto, že jde o velmi široce rozšířený fenomén, kterým v různé míře závažnosti trpí až 60 % všech lidí a 30 % všech budov. Rovněž také proto, že jsme se s jistou dávkou vrozeného automatismu sami rozhodli tolerovat špatně-nekvalitně řešené interiéry. Jsme totiž rádi vlastně za každou střechu nad hlavou, a už hlouběji nepřemýšlíme nad tím, co například dlouhodobá expozice znečištěnému ovzduší může napáchat za škody na našem těle. A do třetice – proto, že ne na každého působí nezdravé budovy stejně intenzivně.

Někdo je prostě na negativní vlivy nemocných budov od přírody náchylnější. Když se ale sejde taková „nezdravá“ budova s potenciálně náchylným obyvatelem? Je zaděláno na problém.

K syndromu nemocných budov přispívá celá řada faktorů. Obecně jde například o tzv. fyzické přispěvatele – tedy například odchylku od tepelné pohody (zkuste strávit zimu v přetopené nebo permanentně nevytopené místnosti), nadměrná vlhkost (kromě toho, že škodí bytovému vybavení, představuje ideální prostředí pro hub plísní), nedostatečné větrání (jde o špatnou ventilaci, chronickou akumulaci škodlivin v ovzduší, třeba neodvětraných spalin ze sporáku), hluk (bydlet nad magistrálou prostě není výhra) a kvalitu ovzduší. Ta už velmi úzce souvisí s přispěvateli chemickými.

Těmi mohou být nejrůznější těkavé organické sloučeniny, jež pozvolna ale trvale unikají z podkladu. Například z obkladů, podlahových krytin, zateplení, užitých barev, konzervacích látek, zpomalovačů hoření. Může jít o změkčovadla jako například texanol anebo třeba formaldehyd. A samozřejmě, jsou tu i přispěvatelé biologičtí. Klima v interiéru ovlivnit směrem k nezdravosti mohou ovlivnit nejrůznější nepatrní roztoči, ony houby a plísně a jimi uvolňované spory, nebo také nejrůznější breberky, které se umí třeba pod starými tapetami nebo v parketách zabydlet.

Platí, že některé z těchto faktorů postupně nabývají na síle, jiné jsou v průběhu let spíše konstantní, zatímco dalších ubývá. Když se na počátku 20. století stavěly domy, bylo to zpravidla ze dřeva, kamene, hliněných pálených cihel. Tedy vesměs přírodních nebo přírodě blízkých upravených materiálů, které zpravidla nevylučovaly nějaké toxiny do ovzduší. Navíc solidní izolace byla tehdy věcí neznámou, takže vám před 100 lety uvnitř domácnosti vzduch cirkuloval, ať už jste o to stáli či nikoliv.

Jenže v průběhu dalších dekád se věci změnily. Začaly se používat moderní materiály, jako jsou syntetické koberce, nejrůznější adhezivní nástřiky a lepidla, lisované dřevěné výrobky, umakart, azbest a vinyl. A s nimi do našich domácností vstoupily i různé toxické sloučeniny, které z nich ve vší tichosti unikaly. Domácnosti dnes už nedrží pohromadě cihla, malta a nedělní modlitba. Ale rozpouštědla, lepidla, dřevotříska, sádrokarton. A všechny chemikálie v nich obsažené.

Takže zatímco naše pradědy trápila spíš hlodavá veš a štěnice zabydlená ve slamníku, zima a průvan a puch z neprotažených kamen, dnes inhalujeme koktejl namíchaný z nevyvětraného vzduchu syceného čisticí chemií, těkavými látkami z lepeného nábytku a spalin ze sporáků. A je to o drobet horší právě proto, že se naše domy staví – alespoň z hlediska izolace – o něco lépe, než před 100 lety. Takže se oněmi fyzickými, chemickými a biologickými přispěvateli syndromu nemocných budov více obklopujeme.

Ono se snadno řekne – když budete mít doma nižší ventilační rychlost (obměnu vzduchu větráním) než 8/l vzduchu za sekundu na osobu, budou z toho bolesti hlavy podráždění krku a nosu, vyšší tendence k nachlazení a astmatu. Nebo – pokud se vám nábytkem rostou na stěně plísně, skončí to dost dobře alergií nebo kožními problémy. Tak si bydlete někde jinde. Jenže když už je to jednou váš domov a ne nájem, ze kterého by se dalo se štěstím utéct do lepšího?

Pak musíte začít řešit to, co máte a nechcete. Strategie, kterými nic nepokazíte, jsou tři.

Chybu rozhodně neuděláte ventilací, pravidelným větráním. Čím víc vzduchu zvenčí dostanete dovnitř (pokud tedy nebydlíte u té nešťastné magistrály) tím lépe pro vás. Druhý bod? Začněte s filtrací vzduchu, který uvnitř máte. Čistička vzduchu, klimatizace s filtrací, to není laciný špás. Ale ve srovnání s tím, že vás Syndrom nemocné budovy může za pár let poslat do předčasného invalidního důchodu, to není zase tak moc. A do třetice řešte problém u zdroje. Takže pokud z lepidla pod dlaždicemi smrdí čpavek a koberec je načichlý tabákovým kouřem, měly by odejít. Za jedny z nejnebezpečnějších spotřebičů se pak považují ty, které spalují plyn.

Zlepšení ventilace – cirkulace vzduchu, kontrola teploty, snížit hromadění vlhkosti a kondenzaci, nekouřit v interiéru a čističe odpadů přesunout třeba do sklepa, to jsou prostě věci, které mohou pomoci. Stejně tak, když si budeme vybírat bydlení na nájem (ano, dnes je to spíš o tom, že si vybírají majitelé) nenastěhujeme se nad bistro s fritézami. I když to chvilku hezky voní, v takovém bytě si nevyvětráte. Myslete na to, protože žít v „nemocné budově“ v pořádku není. Ani my bychom pak nemohli být zdraví.

Proč je Syndrom nemocných budov taková „věc“ hlavně v zimě? Inu, není v tom nic objevného. Přes sychravý podzim a blátivou zimu obvykle trávíme víc času pod střechou, doma. Takže jsme těm nespecifickým negativním vlivům více vystaveni. Také méně větráme, více topíme. Je to jedno s druhým dohromady. Na to, že Syndrom nemocných budov bude vážně velký problém, poněkud nečekaně poukázala pandemie covid-19 a s ní spojené zákazy vycházení. Ono vcelku rozumně doporučené domácí vězení - pardon, omezení sociálních kontaktů – nás upoutalo v domech a bytech, které nejsou zrovna zdravé. A to naší kondici také nepřidalo.

Zdroj:  Vox.com, BezpecnostPrace.info, EPA.gov, BOZP.cz