Masožravé rostliny schopné konzumovat německé dogy a lidskou potravu jsou pouze výmyslem scénáristů a filmařů, ovšem skutečně existují i takové, které pro svou výživu používají drobnější obratlovce. A to nejen tak, že je jsou schopné rozložit (pokud již uvíznou v pasti), ale ještě unikátněji. Nalákají je totiž na sladkou šťávu a odměnou je jim výživa v podobě zvířecího trusu, který si tyto láčkovky postupně rozloží. Většina druhů masožravých rostlin se pak specializuje na kořist hmyzí, obzvláště pak hmyz drobný. Důvodem takové specializace je na živiny chudé prostředí, kde rostou. Navíc získávají oproti rostlinným konkurentům v chudším prostředí konkurenční výhodu.Další články o masožravých rostlinách najdete ZDE. Ano, i mezi masožravkami jsou výjimky, existuje druh láčkovky Nepenthes rajah, který pochází z hory Mount Kinabalu, a který se může pyšnit ohromnými pastmi s až několika litry trávicí tekutiny. A některé druhy skutečně dovedou pozřít i drobné obratlovce. Odborníci však předpokládají, že tato zvířata musela být nějak handicapována a proto se nemohla z pasti dostat, ať již jednoduše vylézt a nebo se prokousat. Navíc platí, že rostliny zdaleka nejsou vždy vůbec schopny tak velkou kořist využít pro svou výživu. Hmota v pastech uhnívá a pasti nakonec též. Problémem také může být až příliš rychlé naplnění pasti létavým hmyzem, načež past ztrácí svou funkčnost a opět uhnívá. Nic se prostě nemá přehánět ani v případě masožravých rostlin. A o s své pasti nepřichází kvůli velikosti (resp. objemu) zahnívající živočišné hmoty zdaleka jen láčkovky, ale i jiné druhy, třeba mucholapky. Do některých se dokonce může zamotat i malý ptáček. Další obvyklostí je pak u masožravých rostlin specializace na ještě menší kořist než je svou velikostí běžný hmyz, třeba na roztoče, zoozplankton a jiné menší organismy. Určitě však platí, že byl téměř u všech rodů zjištěn enzym zvaný proteáza, který štěpí bílkoviny, navíc rozkladu napomáhají i různé symbiotické mikroorganismy (bakterie a nižší houby), které s masožravkami spolupracují v hojném počtu. Některým druhům pak enzym zcela chybí a spoléhají se výhradně na symbiózu. V jejich případě se hovoří o takzvané primitivní masožravosti (karnivorii). Ovšem živočišná kořist vůbec není pro naprostou většinu masožravých rostlin (ať již s enzymem či bez) důležitá a nezbytná. Dovedou získávat živiny z půdy a prostřednictvím fotosyntézy. Schopnost masožravosti je, jak jsme již zmínili výše, pouze adaptací na růst v chudých půdách. A i zde je živočišná kořist pouhým doplňkem výživy, který masožravky zvýhodňuje oproti jiným rostlinným konkurentům v lokalitě. Jestliže tedy doma své masožravé rostlině poskytneme výživnější substrát správné půdní reakce, vhodné teplotní podmínky, vlhkost substrátu a vlhký vzduch, mohou být zavřené ve skleníčku za naprosté absence hmyzu po celý život a vůbec nic se nestane. Ani to však neplatí pro všechny druhy. Například vodní bublinatky (Utricularia) živočišnou stravu pro svůj zdárný vývoj vyloženě vyžadují. Mimochodem rostou i v naší přírodě. Především vyžadují dostatek zooplanktonu a nebo jiných opravdu drobných živočichů. Stejně tak některé jednoleté druhy rosnatek (Drosera) ocení dostatečný přísun živočišné stravy mnohem rychlejším růstem. Bez přikrmování tyto jednoleté rostliny většinou nestihnou do zimy vytvořit semena. Nemusíme se však bát, že by bylo nutné chytat v rybníce do síťky zooplankton a nebo lovit hmyz létavý. Zcela totiž stačí například vločky určené ke krmení akvarijních rybiček. Toto krmivo obsahuje podobné látky, jaké nabízí hmyzí kořist. Přitom právě pro krmení druhů s adhezními (lepivými) a gravitačními (spadovými) pastmi je ideálním řešením, které je při potřebě živočišné stravy těchto rostlin extrémně laciné (stačí občas a špetka). Navíc lze vločky ještě nadrtit na drobné kousky a poté až rostliny nakrmit. Bublinatkám pak bude třeba poskytovat vodu z rybníka bohatou na drobný živočišný život, respektive jde i v tomto případě o disciplínu akvaristickou, stačí jemná síťka třeba ze silonové punčošky a drobnou vodní havěť rychle nachytáme.
