Světlo je pro rostliny nepostradatelné. S jeho pomocí se tvoří organické látky, které dále ovlivňují růst a vývoj rostlin. Právě fotosyntéza (základní biochemický proces, při němž rostlina přijímá spodní stranou listů ze vzduchu oxid uhličitý a vodní páru, chemickým procesem přeměňuje oxid uhličitý a minerální látky pomocí chlorofylu na škrob a cukr) probíhá pouze za světla. Nejvíce světla potřebují rostliny v období růstu. Každá rostlina má jiné nároky na světlo a podle toho lze rostliny členit na světlomilné, snášející stín a stínomilné. Světlomilné rostliny mají největší nároky na světlo, a proto jejich nejvhodnějším umístěním jsou okna obrácená na jih. Jedná se především o fíkusy, pelargónie, mučenky, oleandry, mračňáky, krotony, sultánky, pryšce, většinu kaktusů atd. Z rostlin, které mají nižší nároky na světlo, lze jmenovat aloe, asparágusy, kamélie, voskovky, bromélie, citrusovité rostliny, pokojové lupky, šáchory... Těmto rostlinám se bude nejlépe dařit na oknech východních, jihozápadních a jihovýchodních. Okna orientovaná na severozápad a severovýchod budou vyhovovat rostlinám snášející stín. Mezi tyto rostliny se řadí ibišky, begónie, usamburské fialky, klívie, pepřince, listové kaktusy, některé kapradiny a další. Nejmenší nároky na světlo mají rostliny ze skupiny stínomilné. Tyto rostliny nepotřebují přímé světlo a daří se jim dobře na oknech obrácených na sever. Patří k nim kapradiny, bramboříky a nebo primulky. Požadavky na teplotu prostředí pokojových rostlin ovlivňuje druh květiny, intenzita osvětlení, ale i roční období a stáří rostliny. Více tepla potřebují rostliny ve vývojovém stádiu, starší rostliny nejsou již tak citlivé na změny teploty. Teplota okolí ovlivňuje rychlost dýchání rostliny, fotosyntézu, růst a odpařování vody. Z hlediska nároků na teplo lze rostliny členit na teplomilné a na teplotu méně náročné. Rostliny teplomilné pocházejí z vlhkých tropů. Patří mezi ně orchideje, pepřince, bromélie, begónie královské, usambarské fialky a další. Těmto rostlinám se výborně daří, pokud je teplota v místnosti mezi 20 – 28 °C. V době růstu těchto rostlin by neměla teplota klesnout pod 18 °C. Rostliny méně náročné na teplotu snášejí dobře teplotu 15 – 17 °C. Jedná se o rostliny běžně pěstované v našich bytových podmínkách např.: pelargónie, fuchsie, kamélie, bramboříky. Žádný druh rostlin nesnáší prudké změny teplot, a proto je nutné zajistit rostlinám co možná nejstálejší teplotu. Správné rozmístění rostlin je důležité zpravidla v zimě, kdy teplota v místnosti není stálá. V blízkosti oken je teplota o 3 – 4 °C nižší. Při námraze oken je tento rozdíl ještě větší. V zimě, tedy v době vegetačního klidu, je ideální teplota pro pěstování mezi 10 – 12 °C. Rostliny dýchají všemi orgány včetně kořenů. K tvorbě látek svého těla potřebují rostliny kysličník uhličitý obsažený ve vzduchu. V noci probíhá opačný proces, tj. dýchání, při němž se rozkládají organické látky a uvolňuje se energie. Nedostatek vzduchu v oblasti kořenového systému rostlin může být způsoben častým zaléváním. Dostatečný přívod vzduchu zajišťujeme rostlinám větráním místností. Za chladného počasí je však třeba větrat opatrně. Největším nepřítelem rostlin je suchý vzduch. Zejména v místnostech s ústředním vytápěním je to obzvlášť problém. Proto je důležité vzduchu a rostlinám ulevit. Na radiátory se umisťují nejrůznější ozdobné keramické, porcelánové nebo plastové nádoby, z nichž se odpařuje voda, která místnosti pomůže od sucha. Rostliny můžeme také osvěžovat pomocí vodních rozprašovačů. Zvláště fíkusy jsou na suchý vzduch citlivé a při nedostatku vlhkosti často shazují listy. Naopak suchý vzduch nevadí cibulovinám, citrusům, klíviím, zelencům, sultánkám, usamburským fialkám, voskovkám a dalším. Vzduch znečištěný různými zplodinami a plyny může vyvolat u pokojových rostlin vážné poruchy. Cigaretový kouř špatně snášejí například kapradiny, usamburské fialky a gloxínie. Dalším nepřítelem rostlin je plynový vařič nebo plynové vytápění. Na unikající svítiplyn citlivě reagují bramboříky, pelargónie a azalky žloutnutím listů, případným uhynutím celé rostliny. Tyto neduhy snášejí naopak klívie, zelence a monstery. Málo nebo naopak mnoho vody způsobuje poruchy v růstu rostliny. Pokud rostlinu málo zaléváme, vadne, listy zasychají a květina postupně odchází. Příliš vody škodí kořenům, které v květináči tlí a odumírají. Listy začnou žloutnout a opadávat. Je tedy třeba květiny zalévat přiměřeně a podle jejich individuálních potřeb. Když zemina v květináči zesvětlá a od květináče odstává, poznáme, že je rostlina vyschlá a je nutno ji zalít. Nedoporučuje se zalévat květiny chladnou a převařenou vodou, z které vyprchá všechen vzduch. Nejlépe je zalévat vodou, kterou necháme odstát alespoň 12 hodin před zaléváním. Nejvhodnější je nalévat vodu do misky, tak se nasaje do půdy a při dostatečném množství prosákne až na povrch zeminy v květináči. Při zalévání shora zaléváme do okamžiku, kdy voda začne téct otvorem v květináči do misky. Následně během hodiny si rostlina vezme tolik vody, kolik potřebuje. Proto zbytek vody z misky vylijeme. V teplých a sluncem ozářeným místnostech je třeba květiny zalévat denně. Zemina zásobuje rostliny vodou a potřebnými živinami. Pro pěstování pokojových rostlin se používají různé zeminy, směsi a substráty. Živiny do substrátu se dodávají průmyslovými hnojivy. V době růstu je důležité zásobit rostliny hnojivy, které potřebují pro tvorbu listů, květů a plodů. Dusík je potřebný pro tvorbu listů, fosforečnany jsou dobré pro kořeny oxid draselný pro květ. Je nutné vycházet z toho, že rostliny přijímají živiny z velmi slabých roztoků. Silným koncentrátem můžete rostlinu spálit a úplně zničit. Doporučují se hnojit rostliny 3 týdny po přesazení ne však dříve. Nehnojí se rostliny nemocné. Používají se hnojiva v podobě tablet, tyčinek, granulí, ale i kapalná hnojiva. Klasickým chemickým hnojivem je např. perlit, který má velkou vodní jímavost a pěnový polyuretan ve formě granulí a vloček.
