Architektura smrti

Právě na keltský svátek Samhain (v noci z 31. 10. na 1. 11.), kdy Keltové snad jako první v našem civilizačním prostoru organizovaně vzpomínali na mrtvé a tento zvyk později převzali i Slované, je dobré si připomenout, jak je to vlastně s tradicí a současností našeho pohřbívání. Bez smrti není života a naopak. A bez nebožtíků by nebylo na koho vzpomínat a co slavit. Od keltských a slovanských stop v české kotlině již uběhlo mnoho času a mnohé se změnilo. Předně církev změnila oficiální datum vzpomínání na mrtvé. Pokud to uděláte, jak se na správného křesťana sluší a patří, právě večer 2. listopadu, tedy na Dušičky, jsou dovoleny i pozůstatky tradic pohanských. A zatvrzelým pohanům nezbývá nic jiného, než slavit Halloween, který má vlastně nejblíže k obřadům slovanským.

Nepřekvapivě, města celého světa se musí starat o naplnění potřeb svých obyvatel. Těch živých. Jenže i smrt je nedílnou součástí lidského života. A jedním z těch posledních přání, které je třeba obyvatelům vyplnit, zůstává jejich pohřeb. Což je v praxi mnohem větší problém, než by se mohlo zdát.

Mohlo by se zdát, že nejtypičtějším problémem všech metropolí je přelidněnost, tedy příliš mnoho živých lidí na jednotku plochy. Skutečnost je ovšem ještě o něco morbidnější. Velká města totiž sdílí i ten neduh, že uvnitř svého katastru nesou až příliš mnoho lidí mrtvých. A právě tenhle nepříjemný problém měl v Londýně vyřešit další skvost naprosto šílené architektury. Takzvaná Metropolitní hrobka.

To zvolání z titulku: „Město, kde je skvělé být naživu! “ si v kalifornském městečku Colma dokonce vybrali za své heslo. Turisty ani zájemce o přistěhování na něj ale zrovna nelákají. Přeci jen, kdo by chtěl pobývat v sídle, kde mrtví přečíslují živé v poměru dobře tisíc ku jedné?

Mrtví už dávno překonali živé. A začínají jim docházet i poslední metry půdy. Hřbitovy praskají ve švech a tradiční pohřbívání naráží na své limity. Budoucnost posledního odpočinku tak možná povede vzhůru.

Netradičním projektem hodným vaší pozornosti je protentokrát hřbitov Blankytná skaliska (Roques Blanques), vzdálený jen pár kilometrů pěší cesty od španělské Barcelony. A dlužno dodat, že takový hřbitov tu ještě nebyl.

Studio Mjölk architekti dovede překvapit, „o tom žádná“. A tento řečnický trik nebyl nyní použit náhodou. Jedním z nejpřekvapivějších výtvorů studia je však možná i trochu paradoxně Poslední místo nad Vratislavicemi. Vůbec nejde o klasickou funerální architekturu, vytvořeno bylo konejšivé prostředí určené k odpočinku, rozjímání a bolestnému rozloučení v tichu důstojného prostředí volně uloženého doprostřed přírody. Jako když je popel rozfoukán větrem a nesen vodou, jako když se tělo ukládá do země. Můžete zde rozsypat popel svých blízkých, vysypat jej do jamky, vzpomenout i na nenarozené dítě nebo zesnulé miminko. Není důležité, zda jste věřící a k jaké víře se hlásíte, nebo zda jste ateisté. Důkaz, že pohřební tradice se i v Česku mění.

Když akustika rozhoduje, dokonce až tak pojali KT architekti rekonstrukci stávající přerovské obřadní smuteční síně. Architektura obřadních síní je vůbec velmi citlivou záležitostí, nesmí na sebe strhávat pozornost, protože o ni zde jde až v poslední řadě; přitom ale musí tvořit bezpečné místo pro silné emoce. Rekonstrukce smuteční síně na městském hřbitově v Přerově ale ukázala, že kromě materiálů a světla je důležitá právě i akustika. Teprve kvalitně akusticky řešený prostor zajišťuje srozumitelnost (řečníků i hudební) a s tím spojenou důstojnost obřadů.

Ponuré, morbidní, zbytečně excentrické, anebo naopak pietu smutečních míst zcela znevažující? Jak se to vezme. Pohřby zvířat spolu s lidmi tu totiž byly tak nějak vždy, jako součást pradávné funerální praxe. Ovšem svébytné zvířecí hřbitovy, ty jsou vedle nich relativní novinkou. Která, jak už to tak bývá, prozrazuje více o lidech než o jejich mazlíčcích.