Ne nadarmo se u nás k „osudovým osmičkám“ počítá rok 1938. Československo tehdy přišlo o Sudety, které byly připojeny k Německu, a do plné okupace a vytvoření Protektorátu se daly odpočítávat dny. To, co dnes nazýváme mnichovskou zradou, bylo tehdy na scéně mezinárodní diplomacie prezentováno jako výsostně mírotvorné řešení. Historické paralely se současným děním na Ruskem napadené Ukrajině se přímo nabízí, ale necháme je raději být.Podstatné je, že zatímco se Československo v roce 1938 řítilo do pekla, ve Velké Británii byl tehdy ještě klid. Klid před bouří, můžeme říct dnes, protože jsme v dějepisu dávali pozor. Britové ale dar vidět do budoucnosti tehdy až na výjimky neměli, a tak se za zvláštní zásah shůry dá považovat to, že britský premiér Neville Chamberlain (ano, přesně ten, koho za mnichovskou dohodu moc rádi nemáme) jmenoval do funkce sira Johna Andersona. Nový čestný titul pana Andersona zněl Lord Privy Seal, což znamená Strážce tajné pečeti. Zní to nesmírně tajemně, dobrodružně. Ve skutečnosti byl tento titul poprvé udělen v roce 1307, a postupně se vystřídalo na 150 jeho nositelů a nositelek. Co že ale má takový Strážce tajné pečeti na starosti? V tom je právě ten vtip. Historicky šlo o osobu pověřenou přímo králem, aby v králově jméně vykonávala „nějaké královské věci“.Mohla to být třeba nějaká zahraniční mise, diplomatický úkol, konkrétní domácí zadání nebo třeba stavební dozor nad nějakým celonárodním projektem. Dost často to byl taky jen čestný titul, kterým se dal odměnit nějaký králův podporovatel anebo významný přívrženec vlády. Hodně zjednodušeně se tak lord Strážce tajné pečeti dal interpretovat i jako dekorovaný podržtaška, který pobírá prebendu za to, že kontroluje pečetě v muničním skladu. S panem Andersonem to ale bylo jiné. Byl pověřen přípravou země na letecké útoky. Měl na starosti organizaci civilní obrany, ať už to byly protiletecké hlídky, záchranné jednotky, hasičské služby anebo oddíly ženských dobrovolnic. A také zodpovídal za zajištění dostupnosti veřejných krytů.V zemi, která jen chvilku předtím prodala spolu s dalšími a naservírovala Hitlerovi Československo jako záruku trvalého míru v Evropě, se taková opatření zdají být neúměrná. Ale Anderson se tím nenechal odradit.Pověřil inženýry, pány Williama Patersona a Oscara Carla Kerrisona, návrhem malého a levného krytu, který by bylo možné postavit kdekoliv. Konkrétně tedy za domy, na dvorech a zahradách. A inženýři spolu navrhli intuitivní projekt z prefabrikovaných vlnitých plechů. Nic nákladného, vlastně velmi prosté dílko. Které ovšem bylo ve své technické jednoduchosti naprosto dokonalé. Bylo možné ho velmi rychle sestavit na zahradě, částečně ho zapustit do země, a tím garantovat ochranu před účinky výbuchu, včetně tlakové vlny. Tento návrh pak vešel do historie specifické kategorie architektury pod zlidovělým názvem Andersonův kryt. První takový byl postaven na zahradě v londýnském Islingtonu 25. února 1939. A do doby, než válka v září vypukla i v Británii, bylo v oblastech očekávaného bombardování ze strany Luftwaffe rozmístěno přibližně 1,5 milionu takových krytů.S tím, že během války samotné jich bylo dostavěno ještě dalších 2,1 milionu kusů. Kryty byly vyrobeny ze šesti zakřivených panelů z vlnité oceli, které byly nahoře spojeny ocelovými deskami. Tím vzniklo hlavní tělo krytu. Další rovné plechy po stranách sloužily jako stěny. Kryt byl vysoký šest stop (182 centimetrů) a byl navržen tak, aby byl zapuštěn čtyři stopy do země (121 centimetrů), přičemž zbývajících šedesát centimetrů bylo pokryto přebytečnou zeminou, vykopanou při instalaci.Každý kryt mohl pojmout čtyři dospělé a dvě děti, tedy dost osob v kontextu velikosti jedné průměrné rodiny. Anderson se z moci své funkce postaral o to, aby kryty byly poskytovány zdarma všem domácnostem s příjmem nižším než 5 liber týdně. Ti s vyšším příjmem zaplatili za svůj kryt 7 liber. Vláda tedy tento projekt dotovala, ale jak se už brzy ukázalo, stálo to za každou penci. Pochopitelně, že veřejnost první takové kryty naprosto odsoudila. Jako objekty nevzhledné, plechové, překážející a zabírající místo na zahradě. Vyvolávající strach a paniku mezi lidmi, kteří si nic jiného než mír a pokoj nepřáli. Projekt, který stál státní kasu peníze z daní, jež by se daly využít někde úplně jinde. Zkrátka zbytečnost, ničím neopodstatněná. A vidíte, jak za ně byli rádi?Právě to masivní rozšíření osobních domácích rodinných krytů vysvětluje, proč byly ztráty na životech civilistů během německého bombardování Británie tak relativně nízké, alespoň ve srovnání se ztrátami na životech civilistů v německých městech. Na rozdíl od betonových krytů se Andersonův kryt ukázal být odolnější vůči účinkům výbuchu, tlakovým vlnám, právě díky použití vlnitých plechů. Přirozená deformační zóna bránila přenosu „destrukce“ dovnitř. Andersonovy kryty jsou přesně tím příkladem praktické architektury, která umí být za vypjatých okolností doslova životně nezbytná. Ale v době míru o ní nikdo nechce ani slyšet a každý haléř na ni vydaný se považuje za nesmyslné mrhání.Zdroj: andersonshelters.org.uk, Wikipedia.org, Mashable.com
