Skutečná moderna, když tedy ve 20. letech minulého století nastoupila, nepřišla proto, že by architekty začala nudit zdobená štuková průčelí. Byla to technologická revoluce. Objev železobetonu a oceli poprvé v dějinách lidstva zařídil, že stěna už nemusela držet strop. Mohla být klidně celá ze skla. Dům mohl levitovat na sloupech a vnitřní prostor se nadechl k úplné svobodě. Forma zkrátka sledovala radikálně nové inženýrské možnosti. Co se děje dnes? Velmi často pravý opak. Vezme se konstrukční princip, který bez změny funguje od dob Marie Terezie (cihla na cihlu, malé místnosti, klasické rozvržení), celé se to zabalí do třiceti centimetrů polystyrenu a navrch se plácne trendy šedá.Je to architektonický ekvivalent toho, když si na starou Škodovku nalepíte rychlé pruhy a na kufr dáte křídlo. Auto sice vypadá „sportovně“, ale motor má pořád stejný a na křižovatce vás předjede i cyklista. To není moderna, to je jen pláštík neboli styling. Polystyrenový mor vzniká často pod tlakem developerů na maximalizaci zisku při minimálních nákladech. Antracitová okna a bílá omítka jsou totiž nejlevnější způsob, jak v realitním inzerátu zaškrtnout políčko „moderní vzhled“. Nejvtipnější na tom všem je, že ty „nejvíc eko-bio-moderní“ trendy dneška – jako jsou zelené střechy, hliněné omítky, solární zisky nebo hospodaření s dešťovkou – jsou ve skutečnosti tisíce let staré principy, které naši předkové běžně používali, protože jim nic jiného nezbývalo. My jsme je jen znovu objevili, prohnali superpočítačem a dali jim sexy anglické názvy. Když má moderní architekt vstoupit do historického kontextu, existují v zásadě dvě cesty. Ta první, špatná, se jmenuje pastiš. To je situace, kdy se nová přístavba snaží tvářit, že pamatuje Karla IV. Výsledkem je téměř vždycky sádrokartonové či jiné materiálové divadlo, které působí trapně.Ta druhá cesta je upřímný dialog. Nové se nesnaží maskovat za staré. Naopak, hrdě přiznává svůj věk, používá současné materiály a s historií kontrastuje. V České republice máme z poslední doby několik realizací, které v tomto architektonickém rande naslepo vyhrály jackpot. Když se Ateliér-r pustil do rekonstrukce paláce hradu Helfštýn, památkáři pravděpodobně drželi palce i na nohou. Architekti do chátrající renesanční ruiny vložili konstrukce ze skla, betonu a surového, schválně rezivějícího plechu (cortenu). Výsledek? Moderní lávky vás vedou vzduchem v místech, kde kdysi bývaly stropy. Staré zdivo díky kontrastu se surovým kovem neuvěřitelně vyniklo a stavba získala celosvětové uznání. Žádná imitace historických krovů se nekoná. Představte si, že máte historickou dvoranu Císařských lázní v Karlových Varech od slavných vídeňských architektů Fellnera a Helmera a máte do ní dostat moderní symfonický sál s dokonalou akustikou. Architekt Petr Hájek na to šel furiantsky. Navrhl červené hi-tech monstrum (přezdívané „Červený krab“), které stojí uprostřed dvorany na šesti ocelových nohách. Celá ta věc se vůbec nedotýká historických stěn. Je to stoprocentně moderní, technologicky nabité a navíc reverzibilní – když za padesát let lidi sál omrzí, prostě ho odšroubují a odvezou. Koncertní sál už normálně funguje a sklízí nadšené ohlasy (otevřel se na podzim 2023). V Ostravě vzal polský architekt Robert Konieczny stará městská jatka z 19. století a udělal z nich galerii PLATO. Chybějící historické zdi nedozdíval replikami cihel, ale přiznaně je vylil z šedého pohledového betonu. Navíc do nich zabudoval obří otočné stěny. Když se galerie otevře, stěny se otočí o 90 stupňů a vnitřní výstavní sál se doslova slije s venkovním parkem. To není kosmetická úprava, to je totální redefinice toho, jak budova funguje. Projekt Roberta Konieczného se dostal mezi 5 finalistů prestižní evropské ceny Mies van der Rohe Award 2024, což podtrhuje „celosvětové uznání“ díla. Nový Bor je historickým srdcem českého sklářského řemesla, takže když zde světoznámá firma Lasvit zařizovala své sídlo, nemohlo to skončit nudným kancelářským open-spacem. Architekti ze studia OV-A vzali dva historické, památkově chráněné roubené domy z konce 18. století, kde kdysi žili sami skláři, citlivě je zrekonstruovali a doplnili je o dvě nové budovy. Jeden z nových objektů zahalili do černé barvy, ale ten druhý... ten je celý ze skla.Tento skleněný dům však není jen efektní pláštík, ale absolutní technologický manifest. Jeho fasáda i střecha jsou obloženy 1 400 metry čtverečními speciálně vyvinutých skleněných šablon. Těchto ručně vyrobených kusů je přes 12 000 a svou texturou záměrně připomínají tradiční břidlicové tašky, které na severu Čech běžně uvidíte. Výsledkem je fascinující hra světla: přes den dům odráží oblohu a jemně splývá s okolím, ale v noci se rozsvítí zevnitř jako obří lampion. Architekti tak vzali tradiční archetyp domu se sedlovou střechou a materiálově ho posunuli do sci-fi žánru, který hrdě oslavuje současné sklářství. Přestavět bývalou technickou budovu znojemského pivovaru z 19. století na moderní degustační prostor je samo o sobě výzva. Když ale tato budova navíc stojí hned vedle románské rotundy svaté Kateřiny z 11. století, třásl by se strachy i ten nejostřílenější architekt. Studio CHYBIK + KRISTOF se však nenechalo svázat přehnaným respektem.Zvenku sice architekti zachovali industriální ráz staré sýpky, ale uvnitř provedli totální prostorovou revoluci, která ukazuje, v čem spočívá skutečné moderní myšlení. Vybourali staré příčky a do historického korpusu vložili lehkou ocelovou konstrukci s několika výškovými úrovněmi propojenými lávkami. Vznikl tak jeden obří, vertikálně členěný prostor plný designového nábytku a samoobslužných automatů na víno. Z oken přitom máte dokonalé výhledy na staletou rotundu a údolí. Historický obal zůstal nedotčen, ale vnitřní vesmír je stoprocentně současný a funkční. Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání mělo vyrůst v zámeckém parku ve Vrchlabí, v těsné blízkosti historického zámku ze 16. století. Zadání znělo téměř nesplnitelně: postavit moderní přednáškový sál, laboratoře a učebny, ale přitom nijak nenarušit romantický ráz parku a nekonkurovat historické dominantě.Architekt Petr Hájek na to šel metodou vojenského maskování. Místo aby stavěl dům do výšky a clonil výhledu na zámek, zakopal ho pod zem. Střecha budovy se stala novým terénem parku – jde o geometrickou strukturu z pohledového betonu, jejíž zlomy přesně kopírují reliéf pohoří Krkonoš. Zvenku tak návštěvník vidí jen jakousi futuristickou betonovou krtinu porostlou trávou, do které se vstupuje skrze obří prosklenou stěnu. Uvnitř vás pak čeká surový beton, dřevo a absolutní minimalismus. Budova na kráse zámku neparazituje, naopak se před ním elegantně a s pokorou sklonila do země. Tyto příklady jen potvrzují, že nejlepší obranou historie před skanzenovatěním je odvaha. Když vedle staré roubenky postavíte její plastovou napodobeninu, urazíte tím původní tesaře. Když vedle ní ale postavíte zářící skleněný dům, který vzdává hold stejnému řemeslu, jen s možnostmi dnešní doby, vytvoříte architekturu, o které se bude mluvit i za dalších dvě stě let. Zatímco historické kamenné a cihlové zdi tu stojí staletí a stárnou do krásy, levný zateplovací systém s tenkovrstvou omítkou má životnost pár desítek let. Pak začne šednout, zelenat řasami a měnit se ve stavební odpad. Skutečná moderna přemýšlí nad tím, jak bude dům vypadat a fungovat za 50 let, nejen při kolaudaci. Skloubit historii s modernou neznamená najít kompromis, u kterého budou všichni trpět. Znamená to mít odvahu k upřímnosti. Staré stavby byly pravdivé ve svém čase a ze svých materiálů – kamene, cihel a dřeva. Moderní architektura jim vzdá největší hold tehdy, když bude stejně pravdivá a použije to nejlepší ze své vlastní éry, ať už je to sklo, ocel nebo beton. Skutečná architektura se totiž pozná podle práce se světlem, vnitřního prostoru a urbanistického kontextu, ne podle barvy fasády.Všechno ostatní je jenom drahý make-up na unavené tváři.Zdroj: ARCHIWEB, EARCH, Česká cena za architekturu, Wikipedia, ČESKÉSTAVBY.cz
