Aukuby patří do čeledi vyšších dvouděložných rostlin jménem garyovité (Garryaceae), řazené do řádu vřesovcotvaré (Ericales). Vesměs jde o dřeviny se vstřícnými jednoduchými listy a drobnými květy. Čeleď zahrnuje 17 druhů ve 2 rodech a ve volné přírodě je rozšířena v Asii a Americe. A právě stálezelený druh aukuba japonská (Aucuba japonica) je pěstován jako okrasná dřevina s velice zdobnými listy a červenými plody. Pěstuje se především kultivar ‘Variegata‘ s hustě žlutě skvrnitými (žíhanými) listy. Kouzlem této rostliny je nejen fakt, že vynikne v každé zahradě, ale může se stát i výraznou pokojovou rostlinou. Na péči jsou aukuby nenáročné, v přírodě dovedou vytvořit mohutné mrazuvzdorné keře, přitom však snesou i prostředí bytů se sušším vzduchem. Aukuba japonská (Aucuba japonica) je stálezelený keř se silnými větvemi a oválnými, kožovitými listy. Domovinou této aukuby je Japonsko, Čína a Korea, kde ji běžně najdeme v přírodě. Jde o keř poměrně dlouhověký, dorůstající do výšky 90 až 150 cm. Ze silných větví vyrůstají oválné listy dlouhé 8 až 20 cm. Listy jsou vejčitě podlouhlé a hrubě pilovité. Aukuba japonská byla do Evropy poprvé přivezena z Japonska až v roce 1783. Zajímavostí je, že se dříve tyto rostliny pěstovaly s oblibou v řeznických krámech, kde se kvůli chladu jiným druhům nemohlo dařit.Ohromnými přednostmi aukuby japonské je jednoduché pěstování, nenáročnost rostlin a mrazuvzdornost. Pouze ve vegetačním období aukuby uvítají dostatečnou zálivku a vyšší vzdušnou vlhkost. V zimě je zaléváme jen minimálně, snesou i značný chlad a sušší vzduch. V létě stačí aukubu pohnojit jednou za měsíc plným hnojivem. Aukuby dokonce dobře snáší i průvan a nedostatek světla. Ideálním prostředím je pro aukuby chladnější, polostinné, ale i zcela zastíněné stanoviště. Pokud aukubu pěstujeme jako letněnou pokojovku, vždy ji musíme nejprve umístit alespoň do polostínu, jinak by sluníčko sežehlo její listy (sluneční úpal). Až postupně přivykne i na přímé sluneční záření, ale nepotřebuje je. Přechodně jí v zahradě nebude vadit ani pokles teplot pod bod mrazu, pokud je venku od jara do podzimu, ovšem v mobilní nádobě by mohly pomrznout kořeny, proto rostlinu před mrazy co nejdříve ukryjeme do interiéru. Háklivější jsou samozřejmě mladé rostliny, ty statné a věkovité již vydrží ledaco. Pokud rostliny pěstujeme v interiéru, je dobré jim v zimě dopřát teploty cca 4 až 5 °C a zároveň výrazně omezíme zálivku. Pokud máte nevytápěnou verandu či zimní zahradu oddělenou od bytu, našli jste ideální prostředí pro svou aukubu. Jinak ale můžeme aukubu s klidem vysadit v zahradě, kde přežije jakoukoli zimu, jen kořínky mladších rostlin je dobré před zimou ochránit vyšší vrstvou mulče. Pokud se chcete dočkat i atraktivních červených bobulí, mějte na paměti, že aukuby jsou rostliny dvoudomé (na jedné rostlině jsou pouze květy jednoho pohlaví). Je tedy třeba mít rostlinu samčí i samičí. Aukuby kvetou v březnu až dubnu a jejich květy jsou jen nepatrné, drobounké, v detailu však velice pohledné. K opylení pak dojde pouze v případě, že umístíme samčí a samičí rostlinu co nejblíže k sobě. Na podzim se nám pak na samičích keřích objeví krásné červené plody, ze kterých můžeme získat i semena pro generativní (pohlavní) množení aukuby. S opylením nemusíme čekat na hmyz a vítr, u pokojových aukub se to běžně dělá štětečkem. Mladší aukuby je třeba přesazovat pravidelně každý rok, nejlépe od března do května, starší rostliny stačí přesadit jednou za dva roky. Zemina je pro ně ideální písčitá, ale dobře zásobená živinami. Již hodně věkovité aukuby však nepřesazujeme, ale měníme pouze vrchní část zeminy. Navíc jsou obvykle již v tak velké nádobě, že větší bychom jen těžko přenášeli. Ideální je pro ně směs kompostu a drnovky či listovky s pískem v poměru 1:0,5:1. Aukubu si nejsnáze namnožíme pomocí zelených řízků, které získáme ideálně v říjnu. Pokud chceme aukuby tvarovat, je třeba to provést krátce před zahájením vegetačního období.Kromě již zmíněného kultivaru ‘Variegata‘ s hustě žlutě skvrnitými (žíhanými) listy si lze pořídit například i odrůdu ‘Crotonifolia‘, která se pyšní jemně žlutě tečkovanými listy, odrůdu ‘Longifolia‘ s úzce kopinatými, podlouhlými listy a odrůdu ‘Hillieri‘ s neobyčejně velkými listy.
