Ze záplavy lidových názvů - chebz, chebzí, chebdí, pukač, hural, bezinky – a také rozmanité označení jeho plodů jako kozičky či kozinky, smradinky – vypovídá o dřívější nemalé oblibě tohoto listnatého keře. Pokud totiž lidé měli potřebu si ho tak přepestře pojmenovat a názvem přivlastnit, asi k němu cítili nějaký silný vztah.Z čeho tato vazba pramenila? Především z toho, že dokázal zastoupit pomoc lékaře tam, kde si ho lidé nemohli dovolit. Nejrůznější účinné látky, které mohou být při správném použití léčivé, totiž obsahuje celá rostlina. Například fytoncidní látky, hubící plísně a houby. Květy jsou zdrojem glykosidů, antokyanů, cholinu, taninů, tříslovin, mastných kyselin, bioflavonidů. A ještě nekončíme: plody navíc obsahují ještě karoteny, vitaminy C a B, organické kyseliny. Staří Slované věřili, že už jen pouhá přítomnost tohoto keře na záhumku bude fungovat jako pojistka proti nemocem. A lehce modifikovaná legenda přežila: sadili ho u chlévů a stájí, protože se mělo za to, že odhání dobytčí mor. Taky, že odpuzuje bodavý hmyz. Později se zažilo, že bezové listy s prominutím smrdí krtkům. Takže si je oblíbili i zahradníci. Bez byl prostě keřem, který se vyplatilo mít někde poblíž. A jeho použití? Většina zaužívaných bezových receptů zelené lékárny se datuje k dávné minulosti, a překvapivě dobře funguje i dnes. Odvar ze sušených květů je močopudný a podporuje pocení. Ideální, když se potřebujete vypotit z horeček. Horečky také snižuje a umí zmírnit nedávivý kašel. Vlažný odvar z květů uklidní rozhoupaný žaludek, pomůže od plynatosti. A umí urychlit trávení. Má pomoci ledvinám i žlučníku. Pokud je libo něco drsnějšího, pak odvary z kůry (které dnes rozhodně nejde doporučit) se používaly k vyvolání dávení. Tedy jako první záchrana po prvotním požití jedu. Vzhledem k tomu, že samy jsou víc než trochu toxické, mohla být tahle medicína horší, než léčený neduh. Asi se nedá čekat, že by středověké recepty - drcené bobule na zastavená krvácení z nosu – případně přikládání bezového zábalu proti vzteklině - skutečně někomu pomáhaly. V jiné aplikaci ale úspěch jistě slavily. Obecně se spíš používaly odmočené listy a nařezaná kůra k namáčení obkladů. Ty se pak přikládaly na záněty a otoky. Trochu pomáhaly na štípance i namožené klouby. Existují recepty dokládající využití bezových koupelí pro potlačení revmatických bolestí.Do ořezané kůry zalité vodou se nakládaly nejrůznější předměty, které jste chtěli zbavit plísní. A s takovou bezovou vodou se „líčilo“ tam, kde řádily plísně na stěnách. Hygienizoval se tím užitný prostor, nikoliv zažívání. To šťáva z vymačkaných plodů je rozhodně snesitelnější a stravitelnější. I díky vysokému obsahu přírodních cukrů. Působí uklidňujícím způsobem, dokáže tlumit migrény a dokonce prý i bolest zubů.Představa, že vás ve středověku přepadne zánět trojklanného nervu, je vzhledem k nedostupnosti jiné medikace děsivá. Bezová šťáva vás ale mohla dostat z nejhoršího, což by nejspíš změnilo názor na tuhle křovinu u každého odpůrce zelené medicíny. Nezralé plody se pak používaly jako účinné projímadlo. Někdy ale až jako příliš účinné. Což je ale „drobnost“ která komplikuje využití bezu i dnes.Těžko dopředu odhadnout, jak „moc kvalitní“ roste právě u vás. Koncentrace jeho obsahových látek může být ovlivněna podmínkami stanoviště, a tak někdy může nabízet i dost šibeniční léčbu. Proto se, přes jeho nesporné účinky, vyplatí s ním v lidové medicíně nad rámec běžného použití příliš neexperimentovat. Do lékárny to stejně máte blíž, než ve středověku. To v kuchyni ale uzdu své fantazii popustit můžete. Když začneme u nápojů: Při 40°C sušené květy (ve stínu, mimo přímé slunce) se dají zpracovat do podoby čaje. Rozhodně s nimi pak můžete domácí čajové směsi obohatit. A čerstvé květy můžete macerovat na bezinkovou šťávu.Vyzkoušet můžete i „německé“ bezinkové schorle. Je to v podstatě bezinková šťáva, kterou jste ve sklenici prohnali sycenou bublinkovou vodou. Chuťově tahle záležitost nemá chybu, v létě je maximálně osvěžující. Z bezové šťávy se dá vyrobit perfektní limonáda (nechejte převařenou květovou vodu týden odstát, pak podávejte přecezenou a chlazenou), a snad ještě většího věhlasu si vydobyly bezové sirupy. Jsou sladké, to ano, ale jejich hlavní klad tkví ve snadné kombinovatelnosti příchutí. Říznout bezový sirup mátou, meduňkou nebo citronovou trávou, limetkou – to znamená přiblížit se dokonalosti splynutí voňavých chutí. S kterými si můžete hrát. Z hotových bezinek zbavených pecek se povařením dá vyzískat naprosto luxusní likér. Třeba s příchutí kávových zrn. Je to vynikající digestiv, protože pomůže vyladit trávení. A samozřejmě, pokud k tomu máte dostatek trpělivosti, můžete vyrobit i lahodné bezové víno. Na milost ho berou i milovníci tekutých produktů révy vinné.Šťáva lisovaná z plodů se používá jako potravinářské barvivo, čehož se dá využít pro „dobarvování“ dalších sirupů a marmelád. V trochu tužší a ne úplně tekuté konzistenci se pak nabízí nejrůznější bezinkové medy, marmelády a džemy (ty se vyrábí spíše z květů, marmelády z plodů). Nedostatek „hmoty“ se tu dá směle nahradit třeba hruškami nebo jablky. Ty vytvoří potřebný objem a texturu, bez dodá chuť. Je to cesta, jak si báječně osladit život. Ze směsi ostružin, borůvek a bezinek (těch ale jenom trochu) si můžete vyrobit báječný nanuk. Bezinky dokáží provonět lehké tvarohové dezerty nebo poctivý cheesecake. Bezinka může dodat aroma i obyčejné bábovce. Zrovna tak se ale dá vyrobit „ovoněný“ bezinkový ocet. Ani tady nemusíte zůstávat napůl cesty, a můžete z „průměrného“ domácího jablečného octa vyrobit luxusní bezinkový.Bez černý už dnes nemusíte sadit za domem jen proto, abyste odehnali mor nebo krtky. Můžete ho mít pro radost a proto, abyste s ním mohli dělat pokusy v kuchyni.Zdroj: Radomír Dohnal, ČESKÉSTAVBY.cz
