Své jméno bilbergie (Billbergia) nosí po švédském přírodovědci a právníkovi Gustavu Johanu Billbergovi. S nápadem přišel jeho přítel Carl Peter Thunber, také významný botanik, v roce 1821. Botanik a především zoolog Gustav Johan Billberg žil v letech 1772 až 1844. K přírodním vědám se dostal v roce 1808, kdy se vrátil do Stockholmu, kde začal pracovat u administrativního dvora. Jeho koníčkem se v tu dobu stala zoologie. V roce 1818 se stal členem Švédské královské akademie věd a v roce 1820 členem Ruské akademie věd. Následovalo založení Linnéovské společnosti ve Stockholmu. Po smrti botanika Johana Wilhelma Palmstrucha byl právě Billberg ustanoven pokračovatelem a tvůrcem dalších dílů Svensk Botanik a Svensk Zoologi. Vytvořeno bylo úctyhodných 11 dílů a právě Billberg dílo dokončil v roce 1825. Pojmenování jednoho rostlinného druhu jeho jménem proto bylo jen drobnou odměnou. Tropické bilbergie nejsou na pěstování nijak náročné a hodí se i pro začátečníky a zaměstnané lidi, kteří nemají na své pokojovky příliš času. Výborně doplní moderní interiéry a je jen na škodu, že jsou právě bilbergie u nás z broméliovitých rostlin méně známé. Bilbergie pochází z tropických deštných lesů Jižní Ameriky (konkrétně z Brazílie, Paraguaje, Uruguaje a severu Argentiny), kde rostou jako epifyty. Velmi žádané jsou do interiérů nejen pro své úchvatné květy (tedy vlastně především palisty), ale také kvůli úzkým tmavozeleným listům, vyrůstajícím v listových růžicích. Květenství tvoří zelenomodré květy s výraznými sytě růžovými listeny, které jsou na květenstvích právě nejzdobnější. Kvítky jsou oproti listenům dosti drobné, ale přesto dekorativní. A dlužno říci, že jsou také dosti netradiční. Jakmile pak rostlina odkvete, její kvetení ustane a listová růžice, ze které vykvétala, odumře. Nejprve si však rostlina vytvoří několik nových listových růžic, proto zůstává vysoce dekorativní i po odkvětu. A právě z těchto nových růžic vykvetou později nové květy (resp. nová klasovitá květenství). Zajímavostí je, že každá z listových růžic může vytvořit novou samostatně rostoucí rostlinu. V tropických deštných lesech Jižní Ameriky rostou bilbergie vysoko v korunách stromů, proto potřebují kromě vysoké vzdušné vlhkosti také dostatek světla. Ze svých hostitelů v deštných lesích nečerpají žádné látky, pouze jsou na nich uchyceny, proto nejde o parazity. Vláhu a živiny získávají především svými listy a zcela si vystačí pouze s dešťovou vodou a spláchnutými nečistotami z okolí. Daří se jim dobře na plném slunci, stejně jako v polostínu. V dospělosti pak tyto rostliny vykvétají po celý rok. Z výše zmíněných důvodů pěstujeme bilbergie na světlém stanovišti a za teplot nikdy ne nižších jak 15 °C (v zimě 12 °C). V létě je dokonce ideální teplota alespoň 25 °C, v zimě 15 °C. Zálivku provádíme výhradně mezi listy, stejně jako u ostatních bromélií a nikdy nesmí jít o studenou vodu. Zcela ideální je pak dobře odstátá a ohřátá dešťovka. V zimě, kdy může být dešťové vody nedostatek, musíme kohoutkovou vodu nechat vždy odstát v místnosti, kde rostliny rostou, alespoň jeden den. Frekvenci zálivky přizpůsobujeme prostředí, za nižších teplot není zálivka třeba tak častá. Rostlinám velmi prospívá také pravidelné rosení. Hnojíme jen opravdu mírně ve vodě rozpustnými hnojivy a ne častěji jak jednou za 14 dní, v zimě hnojení zcela minimalizujeme, vlastně si lze vystačit i jen se zálivkou. Rostliny vysazujeme do kypré, propustné a mírně kyselé zeminy, kterou udržujeme suchou až mírně vlhkou. Rostliny vysazujeme do kypré, propustné a mírně kyselé zeminy, kterou udržujeme suchou až mírně vlhkou. Vyšlechtěny byly i pestrolisté variety, množit je však můžeme pouze z oddělků nových listových růžic, vyrůstajícími na kořenovém krčku po odkvětu. A ještě jednou opakujeme, nikdy nezalévejte a nehnojte jinak než do listových růžic. Bilbergie téměř vůbec nepřijímají vláhu kořeny a ty by zálivkami pouze uhnily. Vyšlechtěny byly i pestrolisté variety, množit je však můžeme pouze z oddělků nových listových růžic, vyrůstajících na kořenovém krčku po odkvětu. A ještě jednou opakujeme, nikdy nezalévejte a nehnojte jinak než do listových růžic. Bilbergie téměř vůbec nepřijímají vláhu kořeny a ty by zálivkami pouze uhnily. Nejznámější bilbergie nicí (Billbergia nutans) vyrůstá z krátkého oddenku s několika kořeny. Vlastně jde o trs kožovitých, úzce kopinatých až čárkovitých, žlábkovitě prohnutých listů, které tvoří v počtu 12 až 15 úzkou a trychtýřovitou růžici. Listy jsou dlouhé 30 až 50 cm a široké 1 cm, převislé, tmavozelené se stříbrným nádechem a na svém rubu šedavě šupinaté. Po obvodu jsou listy oddáleně ostnité. Ze středu růžice vyrůstá šedá, převislá lodyha, která nese květenství. Tím je řídký a obloukovitě převislý, jednoduchý klas. Klas je tvořen trubkovitými, cca 2 cm velkými květy, které mají korunní lístky světle zelené a modře olemované. Nazpět obrácené kališní lístky jsou růžové a s nazelenale modrými okraji. Spodní trojúhelníkovité listeny jsou zelené, horní sytě růžové. Květy obsahují nektar a jsou proto v přírodě hojně navštěvovány hmyzem. Plodem rostliny jsou bobule obsahující semena. Dokonce i v běžných pokojových podmínkách nám tato semínka za vyšších teplot ochotně vyklíčí. Ovšem s výjimkou pestrolistých kultivarů.
