Myslet si, že jsme, co se týká zahrádkaření, pupkem světa, že to my jsme Páni zahrádkáři, respektive nejlepší zahrádkáři… Ne, ne a ne, to je totiž celý lidský svět! Však stačí nahlédnout do poznatků z historie pramenících z archeologických výzkumů. Nejprve si ale ono zahrádkaření zařaďme, respektive se shodněme na faktu, že nepopiratelně patří do „škatulky“ jménem ZEMĚDĚLSTVÍ. A právě zemědělství vzniklo na planetě nezávisle v různých částech světa a zahrnovalo různorodou škálu taxonů. Nezávislými centry původu přitom bylo nejméně jedenáct samostatných oblastí Starého i Nového světa.Je doloženo, že minimálně 20 000 let před naším letopočtem již lidé sbírali a pojídali semena divoce rostoucích obilovin. Přibližně pak 9500 let před naším letopočtem bylo v oblasti Levanty kultivováno osm základních neolitických plodin: pšenice dvouzrnka, pšenice jednozrnka, ječmen, hrách, čočka, vikev, cizrna a len. Na chvilku se nyní zastavme u pojmu Levanta. Tradičně je jím nazývána celá oblast Východního Středomoří. V širším významu pak lze pojem Levanta použít jako název pro všechny středomořské oblasti na východ od Itálie, především oblasti pobřežní. V užším smyslu je Levanta pojmenováním oblasti dnešních států Izrael, Palestinská autonomie, Libanon, Jordánsko, Sýrie a také pobřežních měst Egypta, Řecka a Anatolie. Vedle osmi základních levantských neolitických plodin také zdomácněla v Číně rýže (zhruba mezi 11 500 a 6 200 lety před naším letopočtem), následovalo mungo, sója a azuki. Cukrová třtina, banány a některé druhy kořenové zeleniny byly kultivovány na Nové Guineji přibližně 7000 let před naším letopočtem, čirok byl domestikován v africkém Sahelu a v jihoamerických Andách byly před 8000 až 5000 lety před naším letopočtem domestikovány brambory, fazole a koka. V Mezoamerice byla divoká tráva teosinte domestikována na kukuřici zhruba 4000 let před naším letopočtem a bavlna zdomácněla v oblasti Peru nejméně 3600 let před naším letopočtem. Spolu s rostlinami byla domestikována i zvířata, ale to by bylo téma na úplně jiný podcast. Jen pro zajímavost, prasata byla domestikována v Mezopotámii přibližně 11 000 let před naším letopočtem, ovce v době mezi 11 000 až 9000 lety př. n. l. A skot vznikl domestikací divokých praturů zhruba okolo roku 8500 před naším letopočtem v oblastech současného Turecka a Pákistánu. Doba bronzová, která začala přibližně 3300 let před naším letopočtem, pak zažila intenzifikaci zemědělství v civilizacích mezopotámského Sumeru, starověkého Egypta, Harappské kultury, starověkého Řecka a Číny. A právě na technikách těchto civilizací bylo založeno zemědělství, které později šířila expandující Římská říše v oblasti Středomoří a západní Evropy. V tu dobu byl též zřízen systém panství, který se stal základem zemědělství středověkého. Toliko výňatky z Wikipedie. A vraťme se nyní na začátek článku. České zahrádkaření skutečně lze do jisté míry chápat jako fenomén spjatý s bývalým režimem a všeobecně rozšířenou představu, která podporuje mýty o naší výjimečnosti. Realita je však jiná včetně historických kořenů. Navíc má každý určitou představu o tom, jak vypadá typický zahrádkář a kutil, a co dělá. To jsou však jen stereotypy. Přesto je ale české zahrádkaření nadále životaschopné, od jisté doby tradiční a buďme rádi za něj. Okolo nás je však svět, který musíme vnímat také. Například kulturní geograf Petr Gibas ze Sociologického ústavu AV ČR, vedoucí projektů, které se kromě fenoménu zahrádkaření věnují i fenoménu kutilství, poopravuje se svým týmem právě zažité stereotypy. A vychází z jedné zásadní věci, podchycení emocí, čili jaké pocity lidé mají z práce ve svých zahradách, co tam dělají a kolik času tomu věnují. Poslouchají též historky z minulosti, třeba z budování zahrádkových kolonií atd. Určitě není prioritou výzkumu propracovaná statistika. Cílem je totiž studované fenomény podchytit do hloubky a poznat i okrajové příběhy výjimečných lidí, které by v kvantitativním průzkumu zcela zanikly. Hledají se různé projevy činnosti obecně zvané zahrádkaření. Z výzkumu vyplynulo, že Češi nejsou svým zahrádkařením až tak výjimeční. Fenomén je běžný i v sousedních zemích, a nejen v těch postsocialistických. Do Čech dokonce přišlo zahrádkaření až někdy na přelomu 19. a 20. století a zprvu bylo oblíbené především v oblastech s převahou německého obyvatelstva. První pražské zahrádkářské kolonie se objevily v devadesátých letech 19. století. Zeleninu a bylinky si zde pěstovali například dělníci u továrny Ringhoffer na Smíchově. Obecně přitom souvisí rozmach zahrádkaření s průmyslovou revolucí a s rozšiřováním měst. Nejstarší dosud existující zahrádkářské kolonie v Praze vznikly v meziválečném období na Libeňském ostrově (založeno1925) a na Ořechovce (založeno okolo roku 1928). Za minulého režimu se zahrádky a chaty stávaly soukromým útočištěm relativní svobody obyvatelstva. Po určitém oslabení v devadesátých letech 20. století se dnes zahrádkaření dostává opět do obliby, třeba ve formě městských komunitních zahrad. Zahrádkářské kolonie však existují i v dalších evropských zemích, například v Německu, Velké Británii nebo Polsku.Především v devadesátých letech 20. století byly u nás zahrádky považovány za něco nemoderního, co má ustoupit záměrům developerů. Politici a úředníci určitě nepřemýšleli nad tím, že někomu boří jeho domov, útočiště, soukromý prostor. Přístup představitelů měst k zahrádkám se ale poslední dobou začíná měnit k lepšímu. Zahrádkáři určitě nadále zůstávají důležitou součástí života naší společnosti. Konkrétně projekt Mezi domovem a přírodou: zahrádkaření v post-socialistickém městě a jeho urbánní dopady pohledem městské politické ekologie trval od roku 2016 do roku 2018. Hlavním řešitelem projektu Sociologického ústavu AV ČR byl Petr Gibas, nositel Prémie Otto Wichterleho z roku 2017. Zmíněný výzkum tedy české zahrádkaření samozřejmě nevyvrací, dokonce srovnává s okolními zeměmi včetně těch postsocialistických. Zajímavé by však bylo vytvořit srovnávací výzkum z řady zemí světa více kontinentů. A určitě bychom došli k závěru (nyní jde jen o mou hypotézu), že naše představa zahrádkářské výjimečnosti je zcela mylná a falešná. Jsou na světě oblasti, kde jsou lidé doslova existenčně závislí na tom, co si sami vypěstují a na druhé straně i na západ od nás mají lidé běžně své zahrádky, o které pečují, a kde také přilepšují své kuchyni (což ostatně výzkum potvrdil).Z lovců a sběračů se lidstvo prostě stalo lidstvem zemědělným a průmyslová zemědělská výroba nemohla vytlačit drobná snažení jedinců a jejich rodin na menších pozemcích. To se děje po celém světě. Ostatně před rokem 1989, kdy byly zakládány ve velkém nové zahrádkářské kolonie, šlo určitě i o to, že člověk pachtící se na zahrádce, se zabaví, nejen o pocit osobní svobody, domova. Přes hranice se většina lidí nedostala a za plotem je třeba nějaká činnost, aby občan tolik neremcal. Ostatně i ty zahrádky byly a dodnes jsou oplocené. Zajímavým trendem je pak současný posun od zahrádek především užitkových po zahrady okrasné. Důvodů může být mnoho, výzkum na toto téma žádný neznám, ale je do očí bijící, co si lidé vysazují na pozemcích okolo novostaveb. Samá okrasa, případně ještě bylinky, ale to je často vše. V obchodech a na trzích (včetně těch farmářských) lze koupit cokoli včetně exotiky, okrasné zahrady se přitom snáze udržují a nakonec také vypadají o poznání lépe než záhony se zeleninou. Tu a tam se někde v skrytu, aby to kolemjdoucí neviděli, nějaký užitkový záhonek objeví, ale je jich jako pověstného šafránu (toho se vždy používá jen nepatrná špetička). Ostatně kvalitní Íránský šafrán je dnes dražší než třeba relaxační konopí na černém trhu. Posun k zahradám okrasným také přináší změna životního stylu, určitá pohodlnost, ale i značná zaměstnanost lidí zatížených nemalou hypotékou spolu s možnostmi cestování, včetně povinnosti cestování pracovního. Současný majitel pozemku již prostě není zahrádkář v zahrádkářské kolonii. Navíc jde často o lidi, kteří pouze zamění bydlení v bublině panelákového bytu za bublinu vlastního pozemku. Bez jakýchkoli historických souvislostí a tradicí včetně těch rodinných. Již prostě není standardem, co bývalo dříve, soused nekouká druhému přes plot, jak velkou má cibuli, ale jak krásně mu rozkvetla vistárie a jak je možné, že nechává palmu v zahradě i přes zimu.A co víc, týká se to i starších generací, současných padesátníků a šedesátníků. Co teprve mladých. A osobní poznatek z naší vlastní zahrady? Úplně STEJNÝ! Okrasná část zcela rozdrtila tu užitkovou, přestože je žena zahradnice. A nebo spíše právě proto. Ano, sice máme dva skleníky, ve kterých zeleninu pěstujeme, ale na venkovních záhonech najdete kromě okrasných rostlin jen keře s drobným ovocem. Pařeniště byla zrušena a zkultivovanou půdou nepohrdly maliníky, další záhon zabraly kanadské borůvky. Užitková a okrasná část jsou navíc striktně rozděleny stodolou a užitkové zahradě dominují kromě keřů ovocné stromy. Navíc se i tam již hrnou okrasné rostliny, ale spíše prakticky využitelné, čili například mochyně kvůli sušeným oranžovým lampiónkům do sušených aranží. Okrasa poráží užitek zhruba v poměru 3:1. A připočtu-li jistou sběratelskou megalománii, pak dokonce 4 až 5 : 1. Výjimku představuje mnoho druhů bylinek v okrasné zahradě, v tomto případě však jde o důvod čistě praktický, do kuchyně je to odsud blíž. Naprostou výjimkou je metr vysoký vyvýšený záhon s cuketami, dýněmi a fazolemi. I ten však působí již jen svou kamennou konstrukcí podél staré zdi spíše okrasně a lze předpokládat, že se časem záhonem okrasným stane. Jinam se již totiž nové druhy okrasných rostlin nevejdou. Doufám, že mi žena po přečtení toho článku nevyčiní... :-)Zdroj: enviweb.cz, wikipedia.org, avcr.cz
