Že jsou epifytní orchideje z pralesů Jižní Ameriky, to ví asi každý, méně lidí již ale ví, že stejného původu jsou třeba tilandsie, rostliny žijící doslova ze vzdušné vlhkosti, u kterých často dlouhé měsíce ani nepoznáme, že jde již jen o mrtvou dekoraci. A takové bromélie? Kdo navštíví v zoologické či botanické zahradě jihoamerický pavilon, bude doma, ale ne úplně. Ostatně třeba takové kaktusy jsou výsostně americké, rozšířily se napříč americkými kontinenty. A kaktusáři? To jsou pak vlastně jaksi místní američtí nadšenci. Rozdělme si proto vybrané exotické pokojovky podle kontinentů a začněme právě u toho amerického. Kaktusovité rostliny (Cactaceae), kterým jinak říkáme kaktusy, je čeleď dvouděložných rostlin z řádu hvozdíkotvaré. Všechny kaktusy přitom řadíme mezi rostliny sukulentní. Jde o vytrvalé rostliny se sukulentními stonky specifické stavby. Většina druhů nemá zelené listy, které se přeměnily na trny. Květy kaktusů mají mnoho okvětních lístků i tyčinek a plodem je bobule. Kaktusy najdeme téměř ve všech oblastech Ameriky, nejvíc jich však roste v pouštích jihozápadu USA, severozápadu Mexika a v jihoamerických Andách. Kaktusy v Americe najdete dokonce i v místech, kde byste je nečekali. Například v Chile rostou v těsné blízkosti jehličnanů. Kaktusovité zahrnují přibližně 1900 druhů ve 127 rodech. Jedinou výjimkou je druh s latinským jménem Rhipsalis, který je rozšířen od severoamerické Kanady až po jihoamerickou Patagonii. Kaktusy se staly po celém světě oblíbenými a obecně známými okrasnými rostlinami, které jsou pěstované v nepřeberném množství druhů. A najdeme mezi nimi i druhy ovocné, třeba opuncii mexickou (Opuntia ficus-indica), která je tropech a subtropech světa pěstována pro své plody. Labužníci v halucinogenech si pak přijdou na své díky lofoforám (Lophophora), echinopsisům, pachanoím a dalším. Doma si většinou pěstujeme jen menší kaktusy, v Americe však najdeme i jedince dorůstající výšky až několika metrů. Z Mexika a Střední Ameriky pochází monstera skvostná (Monstera deliciosa), což je exotická liána dorůstající několika metrů a udivující svými velkými listy. Tato populární pokojovka nesnáší přímé slunce, což je důkazem jejího přirozeného místa v tropických deštných lesích. V domovině jsou dokonce konzumovány i její chutné plody. Ohromnou chloubou tropických deštných lesů Latinské Ameriky, která zasahuje až na severní hranice USA a na jihu chladný jih Argentiny, jsou bromélie (Bromelia). Jsou úžasně zbarvené, jejich vzhled je výsostně exotický a patří mezi ně dokonce i známý ananas. Bohužel mnoho zástupců bromélií z přírody mizí, o to více se však některé druhy usidlují v našich domovech. Dokonce i poslední dobou populární, jelikož absolutně nenáročné, tilandsie, patří mezi bromélie. Jde o epifyty, které používají své kořínky pouze k přichycení k podkladu (v přírodě k jiné rostlině), vlhkost přitom čerpají ze vzduchu. Doma od nás vyžadují jediné, neustálé rosení, protože vzdušnou vlhkost tropických pralesů byste ve svém obydlí určitě nesnesli. Z brazilských pralesů pak pochází oblíbené maranty, respektive marantovité (Marantaceae). Obzvláště oblíbena je u nás Maranta leuconeura a její šlechtěné kultivary s barevnými listy. Marant existuje zhruba třicet druhů a rostou jak na atlantickém pobřeží Brazílie (v ekosystému, kterému se říká mata atlântica neboli atlantský prales), tak ve vnitrozemské Amazonii. Najdeme je však i severněji v okolí řeky Orinoko. A nakonec jsme se z pouze úzkého výběru amerických krásek, kterých je mnohem, mnohem více, dostali k orchidejím, čili rostlinám vstavačovitým (Orchidaceae). Respektive orchideím epifytním, jelikož pozemní orchideje najdeme v různých koutech světa a dokonce i v naší přírodě (24 druhů v české květeně). Epifytní druhy rostou na žijících rostlinách, ale vyživují se samostatně, ani částečně na těchto rostlinách neparazitují. A právě epifytní orchideje jsou výhradně původu jihoamerického. V přírodě žijí epifytní orchideje na kmenech stromů a pyšní se výrazně barevnými, krásně tvarovanými a mnohdy velkými květy. Stejně jako květena americká je velice bohatá i květena africká. Třeba oblíbené dračince (Dracaena), které si běžně pleteme s palmami, pochází z Mosambiku, Mauriciu a Madagaskaru. U nás dračince dokonce patří mezi nejoblíbenější pokojovky, především pak dračinec vroubený (Dracaena marginata), který se dostal do našich obýváků nejspíše díky portugalským kolonizátorům. Jde o rostliny z čeledi chřestovité, keře až stromy, u nás ale jen v miniaturních podobách. Do rodu Dracaena byl vřazen rod Pleomele a naopak bylo několik havajských druhů vyjmuto do samostatného rodu Chrysodracon. Taxonomie dračinců není dořešena, podle výsledků molekulárních analýz by do rodu Dracaena měl být vřazen i rod Sanseviera. Ze Středozápadní Afriky pro změnu pochází také v našich bytech a domech všudypřítomný tchynin jazyk čili tenura (Sanseviera), zřejmý příbuzný dračinců. Pochází z Nigérie nebo Konga a výborně čistí v bytech vzduch. Jméno získal podle svých ostrých listů, tak ostrých, jaké bývají jazyky tchyní.Z Jižní Afriky pochází zelence (Chlorophytum), rod rostlin z čeledi chřestovité, čili příbuzní výše zmíněných dračinců i tenur. Tyto nenáročné pokojovky je dokonce velice obtížné umořit až k smrti. Pro svou odolnost a přizpůsobivost zelence zdomácněly například v přírodě Austrálie. Z Queenslandu a Nového Jižního Walesu pochází oblíbená léčivka jménem rýmovník (Plectranthus), jinak molice či moud. Tuto pokojovku dnes u nás pěstuje snad každý podobně jako třeba aloe. Její pěstování není náročné a navíc jde o silné antibiotikum. Pochází z pralesů na hranicích dvou australských států. Za péči se nám odmění aromatickými listy, které pomáhají při léčbě rýmy. Typickým zástupcem je Aglaonema, rod rostlin z čeledi árónovité pocházející z tropů Asie a Nové Guinei. Tato populární pokojovka s pruhovanými listy dokáže podobně jako tchynin jazyk zbavovat vzduch nebezpečných toxických látek. Pozor však na její listy, mohou způsobit podráždění sliznic a zažívací potíže. Nejíst! Z jihu Číny pochází Pilea, která je v Evropě pěstována teprve od poloviny dvacátého století. Tato roztomilá příbuzná kopřivy je sukulentem, má krásně kulaté listy, kvůli kterým se jí anglicky říká Chinese money plant (čínská penízková rostlina). Z Arabského poloostrova pro změnu zřejmě (jisté to úplně není) pochází Aloe vera. Tento sukulent má chladivé účinky, když se popálíme. Dokonce se z něj vyrábí i nápoje. A jelikož je aloe nenáročná na pěstování, její obliba roste. Také v případě ibišku čínského (Hibiscus rosa-sinensis) není vůbec jisté, zda pochází z Číny. Původem může být z jihovýchodní Asie stejně jako z Afriky. Ve volné přírodě již totiž tuto rostlinu nikde nenajdeme. A jelikož byla pěstována uměle právě v Číně, odkud se dostala do Evropy v 18. století, nálepka byla na světě. Kvete mnoha barvami a poměrně snadno se pěstuje. Z Francouzské Polynésie pochází populární pokojovka, která se snadno množí řízkováním, a která se krásně rozrůstá. Šplhavnice. Ve své domovině je plevelem, který dovede dusit ostatní rostliny ve svém okolí. Velmi populární šplhavnice zlatá (Epipremnum aureum) s výrazně žíhanými listy, pochází z ostrova Moorea v těsné blízkosti Tahiti.Zdroj: Wikipedia.org
