Cena nemovitostí vzrostla natolik, že se sen o osobním vlastnictví domu pro mnoho lidí vytratil. Ten pojem se nerozplynul zcela, existuje. Ale jako každý jiný sen je i tenhle jen obtížně dosažitelný. A s pronájmy to není o mnoho lepší, protože nabídka cenově dostupných nemovitostí je nedostatečná.Omezuje se tenhle fenomén bytové krize jen na Česko? To ne, je bohužel poplatný celé Evropě a všem vyspělým zemím. Je to jeden z problémů celé naší doby. A je to ryze současný a specificky moderní problém, který se nikdy dříve řešit nemusel? Překvapivě také ne.Bytová krize není nic nového, v různých historických etapách se vracela, a ve své svérázné podobě tu existovala už ve starověku. Znali ji i ve vyspělém antickém Římě. Na dobovém příkladu to ilustruje Konstantine Panegyres, přednášející klasické historie z australské Western University. Protože stejně jako dnes, i ve starověku snili lidé o vlastnictví nemovitosti. Koupě domu byla zdrojem radosti. Museli se však také vypořádat s některými nápadně podobnými obtížemi. V roce 164 před naším letopočtem egyptský král Ptolemaios odešel do exilu. Úplně v klidu tedy neodešel, byl to spíš úprk. Jeho cílem byla Itálie, kam dorazil inkognito, v přestrojení za obyčejného člověka, doprovázeného pouhou trojicí otroků. Vydal se do Říma, kde vyhledal svého přítele, Demetria. Ale když ho - v tom městě neomezených možností, v srdci té největší a nejmocnější říše té doby konečně našel - byl slušně řečeno šokován.Demetrios, který se v Egyptě rozhodně k chudákům počítat nedal (jeho otec kdysi byl ministrem financí), žil v Římě v dost bídných podmínkách. Ne v paláci, ne ve vile. Dokonce ani ne ve vlastním domě. Žil v pronájmu, jeho celá domácnost se nacházela v podstřeší, na půdě docela obyčejného městského domu. Proč někdo, kdo byl poměrně bohatý, žil v tak „nuzných“ podmínkách? To ve svém dějepisném díle vysvětloval například řecký historik, Diodóros Sicilský: „Protože nájmy v Římě byly tak vysoké, ani Demetrios si nemohl dovolit lepší bydlení.“Řím 2. století před naším letopočtem byl tak drahý, že tu ani boháč ze zahraničí nemohl najít slušnou a cenově dostupnou nemovitost k pronájmu, jejíž pořízení by ho hned nezruinovalo. Z Egypta prchajícího krále Ptolemaia a Demetria, který se jednou v Egyptě králem stane, teď ale necháme být.V Římě totiž bytová krize pokračovala i bez nich. Ani v roce 130 př. n. l. nebyli Římané s jejím řešením o moc dál, situace byla kritická. Kvůli chamtivosti bohatých vlastníků půdy si chudší lidé stále častěji nemohli dovolit nejen nákup nemovitostí, ale ani platit nájemné.Jak nám říká řecký spisovatel Plutarchos: „Bohatí se dobírali bydlení ve městě tak, že začali nabízet vyšší nájemné a tím vyháněli chudé.“ Vypadalo to jako volný trh se vším všudy, ale ten trh s nemovitostmi byl už dávno diskriminační. Protože neumožňoval prosadit se všem. Nájmy byly o řád vyšší, než si mohli dovolit obyčejní lidé, kterých pořád byla ve společnosti většina.Ve snaze tento problém vyřešit se římští politici rozhodli vytvořit zákon „zakazující jedné osobě držet více než pět set akrů půdy“. V přepočtu asi 200 hektarů. Ale jak asi odtušíte, zákon nasazující náhubek nenasytným boháčům selhal. Neuspěl, protože bohatí přirozeně našli způsoby, jak se mu vyhnout. Nemovitosti nakupovali dál, jen přes prostředníky. Členy své rodiny, a když už i to bylo nápadné, tak členy své širší domácnosti. Toto selhání mělo přirozeně vážné sociální důsledky.Jak Plutarchos vysvětluje: „Chudí, kteří byli vyhnáni ze své půdy, již neprojevovali touhu po vojenské službě a zanedbávali výchovu dětí. Jelikož si lidé již nemohli dovolit žít ve vlastní zemi, mnozí cítili, že už nemají v budoucnosti žádný zájem. Ztratili touhu bojovat za zemi nebo vychovávat budoucí generace.“Prostí Římané bez možnosti bydlet ve svém získali pocit, že Řím už jim nepatří. Jejich hněv se obrátil nejprve proti všem cizincům (kteří jim kradli bydlení) a pak proti „vládě, která s tím nic nedělá“. Překvapivě ne až tolik proti těm příslovečným boháčům, tyjícím z držení nemovitostí. Pak že se historie netočí v kruhu, že? Jenže ona se točí a zrovna tak se opakují i možná řešení. A Správci velkého Říma měli odkud čerpat inspiraci, protože si jistě pamatovali poslední velkou bytovou krizi, s níž se o dvě staletí dříve potýkali v řeckých Aténách. Jak poznamenal spisovatel Xenofón, v Aténách tehdy přistoupili na model, který zní povědomě.To, aby stát nabízel pozemky potřebným ve městě zdarma, na kterých by si pak mohli požádat o stavby domů. On to tedy popisuje následovně: „Pokud by stát schváleným žadatelům umožnil stavět domy na neobsazených místech ve městě a udělil by jim právo vlastnictví pozemku, myslím, že bychom měli najít větší a lepší skupinu lidí, kteří by si přáli žít v Aténách.“Řím ve 2. století před naším letopočtem ale řešil krapet odlišnou situaci, a to faktickou nepřítomnost volných parcel k zastavění uvnitř města. Jenže ani to nebyl nový problém. Řešil ho (u předchozí bytové krize, v 6. století př. n. l.) i římský král Servius Tullius. Jak? Tím, že začal rozdávat lidem pozemky „za hranicemi města“.Podle historika Dionysia z Halikarnassu tak král Servius nebývale rozšířil město a uvolnil nové pozemky pro stavby. To by poskytlo bydlení Římanům, kteří „neměli vlastní domy“ a přispělo to k rozrůstání římské aglomerace.Pořád se ale bavíme „o Římě“. Copak za hranicemi tohoto města neexistoval život?Pokud bychom smýšleli jako patricijové, vypadalo by to tak. Ale žít se v Říši římské dalo i jinde, než ve stověžatém městě na Tibeře. A pokud jste se porozhlédli mimo centrum moci, zjistili jste, že to bydlení jinde je o dost levnější. Lacinější, dostupnější. Římský básník Juvenal (žijící mezi lety 127 – 55 př. n. l) na to neupozornil básní, ale ve svých zápiscích. Uvedl, že třeba v Soře, Fabraterii nebo Frusinu jsou domy za hubičku. Doslova tedy napsal: „Že si tu v ceně ročního římského nájmu můžete pořídit celý přenádherný dům s malou zahradou, a strávit zbytek života jako dozorci svého zeleninového políčka.“Jen pro představu, nezmiňoval sídla někde na opačném konci světa, kdesi na okrajích impéria nebo v koloniích, ale místa jako dnešní Sora, Falvaterra a Frosinone. Tedy města vzdálená vzdušnou čarou přibližně 130 – 150 kilometrů od Říma.Čímž vlastně antický básník docela trefně poukázal na druhou stranu bytové římské krize. Ona totiž byla krizí, dokud jste ji vnímali pohledem rodilého Římana, nebo někoho, kdo se k bydlení v Římě hotovil.Nebylo to ale tak, že by od západu k východu nebylo v celé říši kde bydlet. Nesmyslně drahé nemovitosti a nedostupné nájmy byly problémem hlavního města a dalších ekonomicky perspektivních metropolí. Nebylo to tak, že by neexistovaly žádné dostupné nemovitosti a pozemky napříč celým římským světem. Tíživý nedostatek, rámující celou bytovou krizi, vznikal jen v některých lokalitách. Není to zase tak nepodobné tomu, co zažíváme dnes. Vyprofilovaná cena jednoho čtverečního metru pražského bytu se podle odhadu realitek pohybuje okolo 118 000 korun. Je to k neuplacení. Ale v té samé době stojí metr čtvereční bytové plochy v Ústeckém kraji 31 000 korun. Skoro čtyřikrát laciněji.V Litvínově, Mostě nebo Bílině pořád ještě seženete „bydlení za hubičku“ (pokud bychom to měli vyjádřit jako poeta Juvenal), ale všichni prostě chtějí bydlet v Praze. Která pak žije stejnou krizí, jako kdysi starověký Řím.Řešit se to může už tradičně rozrůstáním města nebo uvolňováním pozemků, protože jak už víme, přes omezení majetku boháčů to nefungovalo ani ve 2. století před naším letopočtem. Anebo tím, že se přestaneme shánět po bydlení tam, kde je drahé tak, že ani movití nemají na nájem.Bytová krize je problémem, který pramení z vysoké poptávky, kterou v konkrétním místě nesytí dostatečná nabídka. Není to nic nového, ryze současného. A už staří Římané pochopili, že než se honit za předraženým podnájmem v hlavním městě, bude jim lépe někde na venkově, se zahrádkou a políčkem.Zdroj: loebclassics.com, Wikipedia.org, Brittanica.com, TheConversation.com, banky.cz
