Na první pohled se většinou nedá říct, že konkrétní hromada kulatiny „má problém“. Trochu znejistět můžete nad původem majestátně disponovaných smrků, případně nad zdravými pokácenými stromy, jejichž letokruhy je řadí k mnohasetletým exemplářům. Jinak ale jistotou o původu většinou nedisponujete, a až dodatečně se můžete dobrat nemilého zjištění, že stromy byly vykáceny bez povolení, kdesi v chráněném přírodním hájemství. V Česku, potažmo v západní Evropě (ale už ne třeba v Rumunsku) by se vám to už většinou stávat nemělo. Přeci jen, lesnictví tu má jako obor soustředěné lidské činnosti určitou kulturní tradici, navázanou na historické školy a systémy praktického hospodaření, včetně státního dozoru. Ne všude tomu tak je. Jakmile trochu vystrčíte paty z Evropy, narazíte na sérii nevděčných příkladů špatné praxe. Kde se „lesníkem“ stane každý dřevorubec, který unese pilu nebo sekeru. A který neváhá vyklučit v podstatě jakýkoliv porost, jen proto, aby jej výhodně zpeněžil prodejem do zahraničí. Jako štěpku, trámy, nábytkářské profily. Státy Evropské unie přitom poměrně dlouho sehrávaly nehezkou roli lehce pokryteckých zemí, které uvnitř svých hranic dodržovaly přísné regule kolem vlastního lesního hospodaření, ale neštítily se volně dovážet dřevo a dřevní biomasu se zemí, kde se na nějaké zákony a jejich vymáhání nikdy příliš nedbalo. Vítanou změnu do toho vnesly až první „lesní certifikace“. Tedy obecné záruky toho, odkud dřevo pochází, a že bylo sklizeno s ohledem na splnění všech legislativních požadavků a norem. A to nejen norem místních a regionálních, které mohou být dost nepevné, ale přímo mezinárodních. Pro dodavatele dřeva a výrobce z dřevozpracujícího průmyslu byly první certifikace výhodné, sloužily jako pozitivní ekologická reklama na jejich dřevní produkt. Proto se jich také brzy vyrojilo, jako hub po dešti. Nebo jako stromů v lese? V současnosti existuje okolo padesátky schémat, mezinárodních programů certifikace dřeva. Dále kolem jedné stovky „ekologických značek“, které se snaží podstatu udržitelnosti produktů ze dřeva nějak vnitřně podchytit. A pak bezpočet značek, které jsou jen produktem greenwashignu, tedy na efekt propočítané marketingové snahy lakovat na zeleno dřevo, které s nějakou udržitelnou těžbou má jen pramálo společného. Jak se v tom pak vyznat? Do začátku stačí vyjít z toho, že certifikované dřevo se nestane „eko“ a udržitelně těžené jen tím, že jej za ně prohlásí jeho dodavatel. Certifikace by dnes měla ve své podstatě garantovat (kromě odpovídající lesnické praxe a potřebných legislativních nároků), že těžbou nebyla ohrožena biodiverzita nebo habitaty divoce žijících druhů živočichů a volně rostoucích rostlin (zvláště těch ohrožených a chráněných). Certifikovaná těžba by také neměla ohrozit bezpečnost/dostupnost vodních zdrojů v místě, neměla by přispívat k erozi a dalším újmám na životním prostředí. Obvykle by měla být v nějaké smluvené době kompenzovaná znovu-vysazením a opětovným zalesněním těžené plochy, a to ideálně druhy místěn příslušnými, domácími. Takže zrovna v jihoamerických pralesích by neměl náhradní výsadbu suplovat eukalyptus nebo topol. A ona těžba by měla probíhat podle nějakého nenahodilého plánu, pod dozorem profesionálů. V praxi to obnáší, že nad kvalitní certifikací (kterou si nevymyslí sám dodavatel) by měla bdít nějaká třetí, finančně nezainteresovaná strana. Řekněme nezávislý kontrolní/dozorčí orgán, který bude provádět ve spolupráci s těžařem/dodavatel audity, zveřejňovat zprávy, vytvářet soupisky těžby. A jehož inspektoři tu a tam vyjedou do skladu dřeva i na paseku, aby zhodnotili stav věcí přímo v místě. Vnější kontrola také eviduje a prošetřuje stížnosti, které nezametá pod koberec. Podstatou činnosti takových dozorčích orgánů je, aby se „ven“ nevyváželo dřevo s certifikátem nezávadnosti a udržitelnosti, pokud se takové skutečnosti nezakládají na pravdě. A aby ten, kdo daná pravidla porušuje, nemohl svou těžbu a produkci certifikací udržitelnosti zaštiťovat. Kdo to dokáže? Jak už bylo řečeno, systémů certifikace a ekologických značek pro dřevo a produkty z něj, jsou dnes tucty. Některé fungují docela slušně regionálně (v Německu, v Kanadě, Austrálii), jiné nefungují vůbec, protože jsou vytvořeny „na míru poptávky“ přímo těžaři. A tak ve své podstatě ony závazné požadavky aktuálně naplňují jen dvě velká, mezinárodně akceptovaná schémata. Programy FSC (Forest Stewardship Council) a PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification). O které se dá opřít. FSC – tedy Rada pro lesní hospodaření – se snaží prosadit udržitelné lesní hospodářství od toku 1993 a zabraňovat nekontrolovatelnému využívání lesů. Certifikaci od nich získáte, jen když hrajete podle pravidel. Přitom se certifikace FSC můžete dobrat na úrovni konkrétního lesního hospodářství, u konkrétního produktu i u konkrétního výrobce.Jste vůči certifikaci FSC nedůvěřiví a podezřívaví? Výtečně! Na uvědomělých spotřebitelích to totiž stojí. Takže klidně můžete prolistovat tuhle veřejně přístupnou databázi. Zadáte šarži, výrobce nebo produkt, který si chcete zakoupit a jež se pyšní certifikátem FSC – a hned můžete zjistit, jestli se jím pyšní oprávněně. I díky této otevřenosti jsou FSC certifikáty „jedničkou“, protože nedělají tajnosti. A systém PEFC (tedy Program pro podporu certifikace lesů)? Ten se soustředí na certifikace lesů (jejich správné praxe) a na výrobky ze dřeva. Jeho určitou (ne)výhodou je, že je více nastaven konkrétním podmínkám v místě těžby. Protože ne každý stát se prostě svým pojetím lesnictví vejde do našich středoevropských tabulek. Při schvalování garance tak bere v potaz situaci konkrétní země nebo regionu z hlediska životního prostředí, ekonomické situace či historické tradice.Co je FSC a PEFC společné? Jsou to nevládní organizace, stojící trochu mimo systém. Takže mají větší volnost, svobodu a nezávislost. A důvěru. Víceméně. FSC má trochu problém s tím, že se pustila i do certifikace papíru (která s dřevní buničinou, potažmo biomasou také souvisí) – a to ekologickým organizacím moc nesedí. A PEFC sice hledí na ekonomickou situaci, tradice a životní prostředí, ale už tolik nekouká na ohrožené druhy v místě těžby. Žádný systém tedy není úplně bez chybičky, ale určitě je to lepší, než nic. U výrobku/materiálů ze dřeva, pocházejícího z Ameriky, pak můžeme narazit i na další spolehlivou certifikaci, SFM. I ta si stojí slušně. Všechny tři pak dohromady představují alespoň nějaký prvek garance jistoty ve světě nejistot, kde si každý výrobce nebo producent chce nastavit svou vlastní „ekologickou“ značku. Programy certifikace dřeva jsou užitečným signálem pro zákazníka, a měl by se jimi naučit řídit podobně, jako světly na semaforu. Ale jen do určité míry, dané zdravým rozumem. Protože i tam, kde svítí „zelená“ se vyplatí přemýšlet. Dřevo na vaši stavbu, nebo ve vašem nábytku, nebude nikdy úplně eko a udržitelné, pokud k vám putovalo tisíce (nebo dokonce desetitisíce) kilometrů, z jiných kontinentů, v podpalubí přepravních lodí. To z dostupných lokálních zdrojů, pokud tedy nebylo vyklučeno v nějaké rezervaci na Šumavě, je pořád pro váš záměr to nejlepší.
