Když se ve Švýcarsku řekne raccard, místní mají jasno. Tímto termínem se označuje objekt typicky alpské architektury. Samostatně stojící stavení, postavené z roubení jednotlivých trámů kus po kuse, se zvýšenou půdou/podstřeším a výrazným přesahem střechy do stran, doplněnou o velkou sýpku a další hospodářské části, přiléhající těsně k centrálnímu obytnému prostoru. Háček je v tom, že dnes už se takové stavby ve Švýcarsku nebudují. Jejich konstrukce byla do krajnosti pracná, zdlouhavá a výsledek sám by dnes vypadal už poněkud skanzenově. Přeci jen, vyvýšené obytné sýpky už dnes zapotřebí prostě nejsou. Jejich estetika ale mrtvá není, a právě tou se nechal okouzlit mladý architekt, který se ve francouzském Chamonix-Mont-Blanc dobral stavební parcely s naprosto luxusním výhledem. Rozhodl se, že si v uzpůsobeném stylu raccard, který vše podstatné a cenné dává hezky pod jednu střechu, nechá postavit rodinnou chatu. Místo, kde k sobě budou mít všichni blízko a budou v bezpečí. Až potud by příběh projektu stavby rodinné chaty, která oživuje švýcarský venkovský styl, byl z architektonického hlediska lehce fádní. Jenže Caraccard, jak se tato konkrétní adaptace rurální předlohy jmenuje, posouvá svým provedením styl na dočista jinou úroveň. Ústředním motivem se tu stal výhled do majestátní horské krajiny. Architekt chtěl, aby si jej mohli všichni členové domácnosti užít ve skutečně nepřerušené scenérii, a měli divokou přírodu 360° kolem sebe. Vyřešil to posunem, vyosením jednotlivých podlaží. Jako když otáčíte Rubikovu kostku. Tím se ale pozměnil profil stavby, která musela nabrat trochu na výšce, a taky na statice. Přidaná patra by ale neunesla svou tíži, a proto vyrostla z betonové báze. Neděste se, tahle zevnitř betonová stavba je pořád svou hrubou skládanou fasádou z modřínu roubenka, a se svým okolím nádherně ladí. Jen je prostě víc než trochu materiálově nekonvenční. Vyvýšení etáží a jeho odlišný úhel pak garantovalo plný příjem slunečních paprsků v interiéru po celý den, což obydlí velmi příjemně prosvětlilo. Není tu jen jedna světlá místnost, ale celý soubor pokojů, ke kterým jas dne putuje v odlišných hodinách. Výběr toho, které patro s celostěným oknem bude rámovat konkrétní směr výhledu, se pak dlouze řešilo v ateliéru, s pomocí 3D modelování a spousty snímků z terénu. Sofistikovaný postup zpracování návrhu se ale vyplatil, protože každá místnost teď nabízí svým obyvatelům něco originálního. Společným rysem je pak materiálové provedení. Místnosti disponují tmavými dřevěnými podlahami, z nichž lze vyčíst léta původních stromů. A ze dřeva jsou i stropy a část obkladů stěn, lemů a vnitřních parapetů zanořených oken. To, co tu má stylizovat pohodu venkova, je obvykle vyvedeno z masivu. Do rámů dveří můžete klidně zaseknut širočinu, a patrové postele v dětském pokoji připomínají spíše pukliny v kmeni rozložitého dubu. Podobně disponované jsou i šatní skříně, připomínající spíše nedobytné truhly s pokladem. Architekt ale nešel přes sílu, a v tomto uspořádání dokázal včlenit do interiéru i jemné, pravidelné a ladné části (většinou vyvedení v kovu), určené pro schodiště a zábradlí, nebo pro centrální krb ve společenské místnosti. Do venkovského stylu tím vstupuje moderna. Pokud fandíte ortodoxním dřevostavbám, nebude Caraccard nejspíš to pravé pro vás. Pod dřevěnou fasádou je betonová skořepina. Na druhé straně, jestli je vám milý návrat „starých“ staveb do krajiny, je tahle realizace víc než potěšující.Materiály: Chevallier ArchitectesFoto-kredit: Laurent Cousin & Solne Renault
