Chaty jsou pro nás Čechy srdeční záležitostí a značnou spojitost má naše chataření s rozvojem trampingem na začátku 20. století. Ten se k nám dostal z USA prostřednictvím rodící se kinematografie. Tramp byl vlastně tulák a právě tuláctví je filosofií trampingu. Jenže bylo v české kotlině pevně zakotveno do země. Stavbami. Převážně v okolí řek Sázavy, Vltavy a Berounky se z postupného přespávání trampů pod „širákem“ stalo stavění srubů, kde bylo pobývání za nepříznivého počasí o dost příjemnější. Začaly tak vznikat osady, kterým veleli, kdo jiný - šerifové. A vůbec první trampská osada u nás vznikla v roce 1920 na současném dně štěchovické přehrady. Skutečný rozvoj chataření však propukl po roce 1968, kdy byly v tehdejším Československu zrušeny pracovní soboty. Ne sice úplně, tu a tam nějaká pracovní sobota lidi zatížila, ale už nešlo o trvalý a plošný jev. A představa trávit na chatičce místo jednoho dne hned dva byla lákavá. V někdejších chatách ale nebyla zaváděna elektřina ani voda, suchou toaletu využívalo více chatařů zároveň (tedy pěkně jeden po druhým, ale měli ji společnou), lidé se myli v potoce a vodu si nabírali v místních studánkách a studnách. Chataři už neutíkali jenom z měst a od denního shonu, ale také od životních strastí a politiky. Začali mrmlat a spolu s chalupáři, jak se kdysi nechal slyšet exprezident Klaus, prý vlastně udělali svým víkendovým mrmláním revoluci, tu v roce 1989, takzvaně něžnou. „Žádní studenti a disent, ale chataři a chalupáři rozložili zevnitř již dávno prohnilý systém,“ jako by se zařezávalo láteření politika z prognostického ústavu do stoletého smrku… Toho smrku, který ještě pamatuje původního šerifa místní osady. Víkendové chaty a chalupy mají v každém případě jedno společné, jsou obklopeny přírodou, nebo je to do divočiny jenom kousek. I když nazývat divočinou chatovou osadu u hospodářsky udržovaného a vysázeného lesa, je poněkud odvážné. Příroda však okouzluje v jakékoli podobě, i v našich zahradách a zahrádkách. A když se ještě k tomu můžeme pokochat skvělou architekturou, která do přírody zapadne, začíná chataření nabírat nový význam. Půvab totiž můžeme najít nejen v původních staveních, ale i v nových stavbách, pokud byly navrženy a realizovány citlivě ke svému okolí. Propojení s přírodou dovedou umocnit použité materiály, stejně jako okna a terasy s výhledy do krajiny. A přesně takovým příkladem je chata na říčním ostrohu, kterou navrhl architekt Tomáš Jurák z ateliéru TJ ARCHITEKTI. Vstup do chaty na říčním ostrohu je navržen přes malou a částečně zastřešenou terasu. První nadzemní podlaží nabízí hlavní obytný prostor, po schodech vystoupáte do podkroví určeného pro odpočinek a spánek. Minimalistické ladění interiéru vyžaduje uskromnění a střídmost, přesto ale nabízí dostatečné pohodlí. Chatka lehce zapadla svým tvarem i barvami na lesní palouk. Útočiště poskytne lidem unaveným pobytem v rušném městě. Je útulná a uprostřed přírody nabízí dostatečné zázemí pro výpravy po okolí. V podkroví jsou tři postele, šatní skříně a ušák, přespat se však dá ve spacáku na matraci i na zemi. Řeka Svratka v místě, kde chata stojí, obtéká skálu. Ostroh je z části zalesněný, kdy les kopíruje terénní zlom, respektive hranu svahu. Mírněji svažitá je jihovýchodní část svahu, kam byl umístěn ovocný sad. Je to praktické řešení, jelikož je chráněn lesem před mrazíky a studenými severními větry. Sad pak přechází do travnatého palouku a je ukončen právě hranou, na které má nová chatka stát místo původní jednopodlažní. Na jejím půdorysu.Autor: Tomáš JurákSpoluautor: Adam Michna, Andrea KučerováAteliér: TJ ARCHITEKTILokalita: Ostroh nad řekou SvratkouStudie: 02/2019Zdroj: czechdesign.cz, TJ ARCHITEKTI
