Střevíčník (Cypripedium) je rodem vytrvalých bylin s nápadnými květy, které mají charakteristický tvar květů. Jejich barevnost je však podle druhu (a také šlechtěného kultivaru) rozličná. A stejně tak najdeme významné rozdíly i ve velikostech a tvarech listů. 52 druhů tohoto rodu je rozšířeno především v mírném pásu severní polokoule. Na našem území se pak dosti vzácně vyskytuje právě v nadpisu tohoto článku zmíněný střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), který je přísně chráněn a najdeme jej v cca 100 lokalitách. Některé druhy (a především jejich kultivary) jsou dokonce pěstovány jako rostliny zahradní, mají však v podmínkách našich zahrad dosti vysoké nároky a ne každému se zadaří. A pozor, nepleťte si střevíčník pantoflíček se široce rozšířeným štírovníkem růžkatým (Lotus corniculatus). Velmi zajímavý je u střevíčníků způsob opylování. Střevíčníky jsou totiž mistry taktiky, kteří donutí hmyz k opylování, aniž by mu odměnou cokoli poskytly, s výjimkou jakési iluze. Ve světě rostlin jde tedy o dovedné kouzelníky, ale i násilníky a vlastníky labyrintů. Střevíčníky jsou totiž schopny opylení vlastním pylem, bez hmyzu to však nedovedou. Hmyz květ navštíví a než stačí zjistit, že zde nic nezíská, je lapen ve vakovitém pysku květu a donucen květem prolézt okolo blizny, aby se zase dostal ven, načež dochází k opylení proti vůli hmyzu. Příliš velký hmyz může dokonce v květu uvíznout a uhynout. Vůbec velikost hmyzu je pro úspěšnost opylení klíčová, příliš malý hmyz neopylí, příliš velký se nedostane ven. A zjištěny byly dokonce specializace. Například horský střevíčník tibetský (Cypripedium tibeticum) je navštěvován pouze čmeláčími matkami a nikoli dělnicemi. Květy tohoto druhu jsou totiž nízko u země a ústí pysku je tmavé. Matky se pak do květů dostanou při hledání vhodné myší díry pro vybudování zemního hnízda. Některé druhy střevíčníků navíc lákají hmyz vonnými květy, mistři iluze. Jiné druhy pro změnu vydávají pach hnijícího ovoce a jsou proto opylovány drobnými octomilkami. Naprostým mistrem iluze je pak Cypripedium fargesii. Na širokých přízemních listech tohoto druhu najdeme tmavé skvrny s papilami ve střední části. Vlastně jde o jakousi simulaci napadení houbou. Tímto způsobem jsou lákány pestřenky rodu Cheilosia, živící se sporami hub, které napadají právě listy rostlin. Mezi prchavými látkami, tvořícími vůni květů, byly dokonce zjištěny podobné chemikálie, jaké se uvolňují z hub rodu Cladosporium. Jestliže se tedy někdo zamiluje do orchidejí, svět rodu střevíčník jej uchvátí zcela. Množení druhů tohoto rodu semeny je dosti obtížné, pokud si tedy chcete namnožit v zahradnictví zakoupený kultivar střevíčníku, je třeba využít dělení trsů rostoucích z podzemních oddenků. A pozor, v přírodě trsy střevíčníku pantoflíček opravdu neodebírejte, kromě toho, že vám hrozí vysoká pokuta, se též může stát, že pokud druh z konkrétní louky zmizí, půjde o jev nevratný. Dokonce bychom v těchto orchidejích neměli ani šlapat a louky, kde se rostliny vyskytují, se nesmí sekat stroji. V žádném případě nesmí být poškozeny podzemní části rostlin. A pokud byste se chtěli pokusit pěstovat střevíčník pantoflíček ze semen, vězte, že složitý vývoj této rostliny trvá až do doby, než poprvé vykvete, 10 až 15 let. Střevíčník pantoflíček si můžeme koupit v zahradnictví a nebo můžeme získat část oddenku s puky od jiného pěstitele. Jelikož je střevíčník pantoflíček rostlinou podhorských a horských lesů a nížinných luk, potřebuje pouze rozptýlené světlo a půdu stále vlhkou, nikdy ale ne přemokřenou a ne extrémně bohatou na humus. V přírodě jsou střevíčníky na živiny jen velmi skromné, v zahradě však humóznější půdu ocení. Zcela ideální je v zahradě stanoviště v polostínu opadavých keřů, preferujících vlhkou zeminu (zde budou rostliny chráněny před slunečním úpalem a pozdními jarními mrazíky). Ovšem jednoduché není ani namíchání substrátu vhodného pro střevíčníky. Doporučována je směs rašeliny, humusu z hrabanky z jehličí borovic, modřínů a nebo bříz a hrubšího písku. Přidávány jsou též kuličky polystyrenu a nebo agroperlit. Prodává se však speciální substrát, který je určen pro venkovní orchideje. Střevíčník pantoflíček též preferuje mírnou příměs vápna, pozor však, některé druhy a kultivary střevíčníků vápno naopak vyloženě nesnáší a preferují půdní reakci výrazně kyselou (např. Cypripedium acaule). Přihnojovat střevíčníky nemusíme, stačí přidat každý rok vrstvičku nového substrátu. K prvnímu dělení trsu přistupujeme nejdříve za 5 let, přičemž zároveň likvidujeme staré a zčernalé kusy oddenků. Necháme si jen ty žluťoučké, na kterých nám raší puky. Stejně jako ostatní druhy orchidejí můžeme i střevíčník pantoflíček pěstovat v bytě. Vyžaduje stálou teplotu 15 až 20 °C a každoroční přesazování, oddenky totiž potřebují dost místa, vždy proto volíme nádobu o něco větší a lépe širší než hlubokou, rostliny se rozrůstají do šířky. Odměnou nám bude kvetení po dobu až půl roku, oproti tomu v zahradě nám střevíčník pantoflíček pokvete pouze cca dva měsíce (květen a červen). V podstatě můžeme v našich podmínkách pěstovat v zahradě jakýkoli z druhů střevíčníku, ovšem pro vysoké nároky některých z nich bude úspěch viset na tenkém vlásku. Vždy je třeba se informovat především, jakou půdu konkrétní druh vyžaduje. Do skalek se hodí nízce rostoucí střevíčník velkokvětý (Cypripedium macranthon) s velkými růžovými a nebo bílými květy, krásně též vypadá střevíčník Wardův (Cypripedium Wardii) s bílými plátky a tmavočerveně tečkovaným střevícem, střevíčník žlutý (Cypripedium flavum) nabízí velké žluté květy s tečkami na vnitřní straně plátků a střevíčník japonský (Cypripedium japonicum) má velký vlnkovaný a červenobíle pruhovaný střevíc. Z dalších druhů můžeme vybrat například Cypripedium bardolphianum, Cypripedium reginae, Cypripedium tibeticum, Cypripedium passerinum, Cypripedium segawae, Cypripedium malipoense, Cypripedium taibaiense, Cypripedium wumengense, Cypripedium froschii, Cypripedium daweishanense, Cypripedium lentiginosum, Cypripedium molle, Cypripedium debile a Cypripedium irapeanum.
