Snáze se ekologická zahrada dělá ze zahrady staré, kterou chceme nějak upravit, zvelebit, zdokonalit a nebo jí dodat či naopak ponechat přírodnější ráz. Ovšem i nově zakládaná zahrada může být budováno s výhledem na nálepku EKO. V případě přírodních zahrad jde také o co nejmenší pracnost při jejich údržbě, ale pozor, přírodní neznamená permakulturní, to je naopak zahrada, jejímž účelem je maximalizace produkce. Akorát se tato produkce zajišťuje jinak než monokulturními záhony. Zde jsou rostliny účelně a důmyslně poskládány vedle sebe. A ano, i permakulturní zahrada je zahradou ekologickou. A také permakulturní zahrada vyžaduje minimum péče, byť je její hlavní účel pěstitelský, produkční, nikoli okrasný. Ještě celkem nedávno nebylo na našem území prakticky možné nalézt vyloženě záměrně založenou přírodní zahradu. Tento pojem se stal pojmem a módou až v posledních letech. Nejvýše jsme se mohli setkat se zahradou zanedbanou a zaneřáděnou nepořádkem. To však nemá s přírodní zahradou nic společného. V přírodním duchu byly udržovány pouze části některých parků a to bylo asi tak vše. Jako příklad můžeme uvést třeba park Stromovka v Českých Budějovicích, který je v podobném duchu udržován desítky let. Dnes však již není výjimkou, že se majitel dříve striktně ošetřované okrasné zahrady, kde muselo vše být dokonalé jako kupičky složeného prádla na vojně, rozhodli k jejímu přetvoření do podoby zahrady přírodní. A dosti často je hlavním důvodem nikoli estetika, ale pracnost údržby „dokonalé okrasné zahrady.“ Přírodní zahrada má přitom tu přednost, že kypí životem. Na dokonale střiženém trávníku příliš života nenajdete, to spíše pod jeho povrchem, ale louka, ta životem překypuje, stejně jako různé houštiny a svému osudu ponechaná hustší okrasná výsadba. Co pak mají skutečně ekologické zahrady společného, ať již ty přírodní a nebo permakulturní, to je absence chemie. Žádné pesticidy, ale také žádná anorganická hnojiva. Ovšem k tomuto pravidlu je dnes třeba doplnit ještě jedno – hospodaření s vodou. Voda se stává zbožím nedostatkovým a právě ta, která se na náš pozemek dostane takzvaně „s boží pomocí“, tedy shora, je velice důležitá. Musíme ji účelně sbírat a po zahradě v době sucha distribuovat. Pokud v dané lokalitě za sucha zakážou zalévat z řádu a studen, je zásoba dešťovky klíčová. Ovšem také mulčování a výsadba takovým způsobem, aby půda co nejméně vysychala. Vodu tedy sbíráme, ale také šetříme. A hospodaření s vodou je dnes skutečně vysoce ekologickým tématem. O zahradách nemluvě. Určitě je proto vhodné vodu ze zahrady neodvádět, nedrenážovat, využívat podmáčenější místa vhodným způsobem a určitě je dobré doplnit přírodní zahradu vhodným vodním prvkem. Třeba okrasným jezírkem. Také pítka pro ptactvo a hmyz jsou dobrým řešením. Kouzlo ekologických zahrad je pak také v tom, že je zde mnohé krásné zároveň i užitečné. Navíc je třeba při jejich zakládání, doplňování a údržbě též vycházet z poznatků, znalostí a tedy vzdělání i praktických zkušeností. Toužíte například po vlastní hrušni? Pak zapomeňte na okrasné jalovce. Rez hrušňová je nemoc způsobená houbou, která téměř výhradně přezimuje právě na jalovcích. A takových případů můžeme uvádět mnoho. Ekologické zahrady jsou přitom originály, kde nenajdete opakující se prvky. A již samotný koncept před založením a nebo úpravou zahrady může být naprostým originálem. Co se týká údržby, převažuje hnojení kvalitním kompostem, případně však i stájovými organickými hnojivy (ta lze navíc přidávat i do kompostu, můžeme jej jimi obohacovat, pokud máme zdroj). Používají se také bylinné jíchy, jimž vévodí univerzální a svými vlastnostmi dokonalá jícha kopřivová. Ono je vlastně velice snadné nahradit chemii přírodními prostředky, jen se musí chtít. V případě zahrad permakulturních je pak klíčem k úspěchu návrat ke starým dobrým osevním postupům, tedy střídání plodin podle jejich nároků na živiny v půdě. Právě střídání plodin, ale i druhová diverzita, pestrost, jsou klíčem k úspěchu a přináší do zahrady stabilitu. Například zelenina pěstovaná v druhově bohatých kulturách nevyčerpává půdu tak rychle a navíc se v půdě udrží více vody. Tomu pak ještě můžeme dopomoci mulčováním záhonů například posekanou trávou. Roli však nehrají jen nároky na živiny a účelné úspory vody, ale také například rozdílné délky a tipy kořenů rostlin. Však v přírodě si tvoří monokulturní porosty pouze silně invazivní druhy. Zeleninu můžeme navíc doplňovat bylinkami, které pomáhají s ochranou před škůdci, některé odpuzují. Druhovou pestrost bychom pak měli udržovat i v trvalkových a letničkových okrasných záhonech a záhonech bylinkových. Do těch trvalkových se určitě hodí pestrá směsice medonosných druhů, která naši zahradu oživí hmyzem. Na závěr je třeba vyvrátit fámu o tom, že do přírodní zahrady se hodí pouze trávník neudržovaný, který se postupně stává loukou. Je to omyl, který lze jednoduše vyvrátit. Nesekaná louka se totiž často stává rumištěm. Alespoň 2 či 3 seče v sezóně jsou důležité. A navíc je i v přírodní zahradě místo na kus trávníku udržovaného pravidelněji. Samozřejmě se však vyhneme hnojení trávníku a postřikům. Nebude prostě dokonalý, ale pěkný být může. Trávník lze přitom postupně během let přeměnit na květnatou louku pravidelným doséváním směsí lučního porostu. Víc není třeba. Předností lučních porostů jsou menší nároky na živiny, naopak půdy bohaté na živiny snižují druhovou diverzitu lučních porostů. Zároveň se květnatá louka stává pastvou pro opylovače a pomáhá nám tak zvyšovat úrodu v produkční části zahrady.
