Hned do startu je třeba říct, že konzumace řas není znouzectnost. Pravda, historie jejich pojídání je v zemích původu obvykle spojena s intenzivním nedostatkem, ale postupně se propracovala na přední příčky regionální gastronomie. Dnes platí za pochoutky hodné znalců, a jsou vyhledávány fandy zdravé výživy. Které například? Velké obliby se dočkala například purpurová Porphyra, rostoucí v mělkých chladných mořských vodách. V Japonsku by bez ní nemohli dělat závitky nori, ve Walesu z ní pečou chleba a Irové z ní vyrábí chutné želé. Načervenalou řasu Palmaria palmata vám v Kanadě naservírují jako špenát, ale jíst se dá i syrová. Ulva lactuca se dočkala i českého jména. Říkáme jí porost locikový, ale mnohem více se ujal vypovídající obchodní název mořský salát. Protože, konec konců, do salátů a polévek patří. Součástí podmořských travin a porostů je i Alaria esculenta, kelp. Doma je v severské kuchyni a na Islandu z ní umí vykouzlit opravdu chutnou přílohu. Z Durvillaea antarctica, které místní říkají Cochayuyo, jsou zase živi v Peru a Chile. Puchratka kadeřavá (Chondrus crispus) je solidním zdrojem karagenanu, konzumní želatiny. A určitě bychom neměli zapomenout na sladkovodní sinici spirulinu (Arthrospira platensis) a jednobuněčné řasy Chlorella, které dnes vévodí žebříčkům zdravých plodin, o kterých se hovoří jako o supergreens. Jedlým řasám a sinicím je společné to, že jsou vynikajícím zdrojem proteinů, vitaminů a výživových látek, včetně esenciálních mastných kyselin a stopových minerálů. Proto bývají nazývány zemědělskými plodinami budoucnosti. Ve své podstatě totiž nabízí maximální výtěžnost produktu na jednotku plochy. Jen se liší ve svých nárocích a způsobech pěstování. Už tu neřešíte linie záhonků, ale řady akvárií. A nejde tu o akry a hektary, spíše litry a hektolitry vody. Úrodu přitom klidně můžete počítat na kila. Když tedy víte, jak na to. Stejně jako v konvenčním zemědělství vše stojí a padá s kvalitou půdy a osiva, i tady jde o maximální čistotu vody na počátku a výběr konkrétní kultury k pěstění.Jedničkou na vašem seznamu tak nejspíš bude pořízení potřebného pěstebního média. Substrátem je přirozeně voda, sladká či slaná. Koncentrací solí a svým pH odpovídající ideálnímu prostředí té či oné řasy. Už to není o kompostování, kůlně plné nářadí a práci s motyčkou, ale spíše o malé domácí laboratoři. Do začátku nemusíte rozjíždět baterii akvárií nebo bioreaktorů, ale vystačíte spíše s několika průhlednými PET-láhvemi. Je to spíše pokus, abyste vyladili formu. Ve více nádobách obvykle nezopakujete tu samou chybu. Čistota nádob i sterilita vody (přefiltrovaná, nikoliv destilovaná, aby v ní nežilo nic jiného) je opravdu zásadní, a stejně opatrní musíte být na hygienu pracovního prostředí. Pak je třeba doladit nutriční profil růstového média. Tedy obohatit vodu o prvky, které si řasy budou žádat. Každý pěstovaný druh se ve svých nárocích trochu liší, ale abychom to zbytečně nedramatizovali, vesměs jen v poměrech N:P:K.Rozdílný bude i požadavek na teplotu. Asi odvodíte, že řasy severských moří a horských potoků budou chtít něco jiného, než jejich tropičtí příbuzní. Přihřívat nemusíte, vše nad 35°C je pro ně většinou vražedné. Shoda mezi řasami ale bude panovat u požadavku na maximální světlo. To je tím grálem úspěšného pěstitele řas. Můžete totiž přisvěcovat světlem různé barvy, podle požadavků konkrétní řasy. Zelená, červená, oranžová? Chce to vědět, čeho si řasa žádá. Pokud si nechcete komplikovat život, vystačíte i s usazením nádoby někam na okenní parapet. Jen výnos bude slabší. S choulostivostí řas je to podobné, jako se skleníkovými rostlinami. Nemají rády odchylky a výkyvy od normy. Nejraději by stabilní (optimální) teplotu a minimální výkyvy v osvícení. To z nich ale dělá velmi dobré adepty na pěstování pod lampou. Vše je připraveno a nachystáno? Můžete zasít. Tedy, obohatit vodu o konkrétní řasovou kulturu. Tu jste si mohli, i s certifikátem pravosti a nezávadnosti, pořídit on-line. Teď už stačí jen čekat. Pozorovat růst kolonie a přibývání biomasy, občas „doplnit palivo“, tedy výživové látky. Konkrétní detaily pěstování se liší: některé řasy a sinice ocení občasné promíchávání, cirkulaci, bublání. To aby mohly měnit svou pozici ve vodním sloupci. Jiným vyhovuje klid. Silné světlo může některé druhy „spálit“, jiné si v něm libují. Když to ale vezmete do důsledků, není to o moc odlišné od konvenčního zahradničení. Jen se tu pracuje v jiných měřítcích, za odlišných podmínek. Sklizeň dostatečně zahuštěné kultury se provádí manuálně, filtrací, odstřeďováním. Pak už je to jen na vás, jak ji zpracujete. Jestli ji vysušíte a vyrobíte z ní prášek, anebo upravíte ke konzumaci v hotové podobě. Kolik toho bude? Záleží, jak šikovní jste. U mikroskopických řas a sinic se můžete pohybovat (v závislosti na druhu, podmínkách) ve výnosu 38 – 114 gramů sušiny na metr čtvereční plochy. U větších, makroskopických listových řas kolem 18,5 kilogramu.Začátky mohou být, jak už to tak bývá, těžké. Ale pokud se vám podaří do magie pěstování řas proniknout, možná seznáte, že je to výnosnější, než rajčata a papriky.
