Do výlevky kuchyňského odpadu by se nemělo vytrácet nic, co tam nepatří. Například horký tuk, což ví každý. Ale některé z těch dalších drobností, které se tam naším opomenutím dostávají, jsou krapet nebezpečnější. Připomeneme si ty, které opravdu umí zadělat na pořádné problémy, a které byste si měli ve vlastním zájmu ohlídat. Je to chybička, která se těm, co mají obě ruce levé, běžně nepřihodí. Dopouští se jí spíš kutilové a domácí řemeslníci, kteří po sobě uklízí. Ano, taková latexová nebo olejová barva by se nikdy neměla vylévat přímo do odpadu. Může se totiž přichytit na stěnu potrubí, pěkně zaschnout a zatvrdnout v neprostupnou ucpávku. Barvy jsou „o cosi“ menší problém, pokud jsou opravdu silně naředěné. Ale riskovat se nevyplácí. I štětce a válečky by se měly čistit s rozmyslem, a sypké barvy by se k odpadu raději ani neměly přibližovat. Drcená (mletá) a spařená kávová zrnka, tedy to, čemu se lidově říká lógr, jsou nefalšovanou zhoubou kuchyňských odpadů. Která nabývá na síle s tím, jak si stále více českých domácností pořizuje spotřebiče – kávovary (vidíte, vážně se nemáme špatně). Záludnost téhle sedliny spočívá v tom, že je jemná, hustá, kašovitá, sesedající. V podstatě funguje podobně jako písek. Je to dokonalý materiál pro ucpávky odpadů. Z nějakého podivného důvodu ji často lidé schválně do výlevek vyhazují, protože má schopnost krátkodobě potlačit zápach linoucí se z odpadu. Což je pravda. Ale za ty následky do vážně nestojí. I když italské kuchyni nefandíte, těstoviny jsou k jídlu a do dřezu coby odpad určitě nepatří. I z čistě praktických důvodů. Protože těstoviny se ve vodě rozpínají, zvětšují svůj objem. A pokud vám nějaké kolínko při slévání vařící vody uteklo, může klidně ucpat jiné kolínko. Sifonu. Jedna ztracená špageta asi katastrofu neudělá, ale omývání talířů po těstovinách si už o opatrnost říká. Myslete ostatně i na tu vodu, v níž se těstoviny vařily. Je prosycená škroby, a o pár sáhů dál za dřezem už může zafungovat jako lepidlo. A když už je řeč o „lepidle z kuchyně“, to samé platí i pro mouku po obalování těstíčka nebo trojobalu. Jsou zdravé? To nepochybně. Ovesné vločky mají dar čistit naše zažívání tím, že jsou plné vlákniny a cestou ven z vás na sebe ledacos nabalí. Ale taky jsou docela lepivé a expanzní, což může v odpadu zabolet. Zejména takové nevařené ovesné vločky mohou proklouznout netknuty do odpadu, kde se shromažďují a „rostou“. A když se k nim přidá trocha namletých kávových zrnek, olejových barev a vody z těstovin, potrápí vaše zažívání, až budete ten zanesený a páchnoucí odpad čistit. Stejně nepřístojně se v odpadu umí chovat i zrnka rýže. Byť jsou menší, taky se umí zabydlet. Kostičky, to není jen název druhdy populárního pořadu pro malé děti – který byl pro dospělé diváky občas nestravitelný. Kosti a kůstky, rybí i drůbeží, jsou zase nestravitelné pro váš odpad. Je až neuvěřitelné, jak snadno dokáží při mytí nádobí proklouznout výlevkou, a zaseknout se někde na půl cesty. Tím zábava teprve začíná. Nejenže poslouží jako strukturní opora při tvorbě ucpávek a špuntů – s nimiž zvonem mnoho nesvedete - ale při chemickém čistění se rozkládají na odpornou lepivou břečku. Podobně nepříjemné dokáží být i skořápky od vajíček. Ani těmhle vápenatým schránkám se z odpadu nechce dál. Zní to zvláštně, vyvolává to otázky. Třeba jak by se takové oříšky mohly vůbec dostat do výlevky odpadu, že? Odpověď je stejná jako u kostí nebo těstovin. Nikdo si to neplánuje předem, prostě se to stane. A pak se začnou dít i jiné věci. Ořechy jsou sice naprosto přírodní, ale taky docela tučné, mastné. A uvíznuté v odpadu se budou postupně rozkládat na kašovitou hmotu. Ne nepodobnou pomazánce. Na kterou se budou velmi ochotně přichytávat další podivné zbytky. Co je špatného na cibuli? Dohromady nic, dokud tedy neskončí za mřížkou výlevky v dřezu. O malé kousky nakrájené cibule většinou tolik nejde, horší jsou slupky a ty jemné podpovrchové blanky. Jsou tenounké a s oblibou uvíznou hned za první zatáčkou, kde pak slouží jako sítě, které lapají další částečky odpadu. Uvíznutá část nakrájené cibule je mimochodem jednou z nejvýraznějších příčin zápachu kuchyňských dřezů. Jinak „záludné“ jsou i táhlé vláknité zbytky z vydlabaných dýní nebo okrajovaných cuket, a částečky kukuřice. Vařené i pražené, včetně kukuřičného vlášení. To si v ničem nezadá s vlasy. Zmínit je musíme, protože je to naprostý evergreen českých kuchyní. A taky je to co objemu jeden z nejčastějších zdrojů ucpávek v kuchyňských sifonech. Slupky z brambor se umí přichytit, proklouznout. A pak vydrží. Syrové slupky se ještě dají udržet pod kontrolou, ale u loupaných brambor potrápí dost. Kluzké, našlapané škrobem, vytváří v mastném prostředí odpadu velmi solidní bariéry. Pokud si tu a tam dopřejete kompot, není otázkou jak, ale kdy k tomu dojde. Pecka z třešně nebo višně (nebo z olivy?) patří k předmětům, které by se v odpadu vyskytovat určitě neměly, a přitom ji tam skoro určitě mít budete. Protože je poměrně těžká, tah vody ji neodplaví. Bude si jen poskakovat na místě, a tím “zatloukat“ do potrubí jemnější a kašovité odpady. Pecka samotná většinou odpad neucpe – pokud se vám tam dolů nějakou obdivuhodnou náhodou nedostala pecka z broskve nebo avokáda – ale významně přispěje k dalšímu usazování a ucpávání. Pozor na ni.Zdroj: RealSimple.com, FamilyHandyman.com
