Starověký učenec Aristoteles se domníval, že rostliny rostou podobně jako krystaly, navíc se dovedou i množit, více života v nich však není. A jeho myšlenky a názory na rostlinstvo přetrvávaly ještě zhruba do 19. století, kdy se lidé třeba přeli, zda jsou vůbec květiny schopné pohlavního rozmnožování. Dnes již dlouho víme, že ano a rozmnožování rostlin rozlišujeme vegetativní a generativní (pohlavní), ostatně důkazem pohlavního rozmnožování jsou semena. Dnes však rozdmýchává vášně mezi vědci jiný problém, totiž zda mají rostliny smysly a vědomí. Téma rostlinného vědomí prostě zajímá mnoho současných vědců i filozofů. Pokud chceme srovnávat rostlinstvo s lidmi, musíme si uvědomit, že jsme se sice vyvíjeli po zcela odlišných evolučních drahách, pocházíme však ze stejného genetického zdroje, který žil před miliardami let v moři. Důkazem byl jeden z vůbec prvních Chamovitzových objevů na poli rostlinné biologie, totiž že protein, který řídí reakce rostlin na světlo, je obsažen i v lidském genu. Prostě platí, že rostliny, zvířata i lidé mají stejný prapůvod v dobách vzniku života na Zemi. Těžko nám může současný biologický výzkum sice dokázat, zda jsou rostliny vědomé, zda mají vědomí, na druhou stranu však ukazuje, že rostliny o světě ví, že ví o prostředí, ve kterém žijí. Nyní je dobré zmínit významného pražského učence Rabiho Löwa, který popisoval vše živé a neživé jako navzájem propojené, na sobě závislé a tvořící jedno. Rabi Löw šel tedy ve svých myšlenkách ještě dál. V roce 2017 se například stal velkou senzací článek o reakci rostlin na anestetikum (Yokawa a kolegové), kde autoři poukazovali na své pozorování, že rostliny se přestanou po aplikaci anestetika pohybovat a reagovat na dotek. A protože anestetikum způsobuje u lidí ztrátu vědomí, autoři studie vyvodili podobný závěr u rostlin. Prostě došli k závěru, že rostliny jsou vědomé a anestetikum jim způsobuje ztrátu vědomí stejně jako lidem. Chamovitz reagoval v roce 2018 ve svém článku Plants are intelligent, now what? (Rostliny jsou inteligentní. Co teď?), kde trefně poukázal na fakt, že ani v psychologii stále nevládne konsensus nad tím, co je vlastně vědomí, jak vzniká a funguje. V českém překladu vyšla kniha Daniela Chamovitze Co rostlina ví (Průvodce smyslovým světem rostlin). Chamovitz si všímá, že lidé potřebují pro integraci různých informací mozek a nervovou soustavu, rostliny jsou přitom také schopné integrovat různé informace pro svou efektivní adaptaci vůči okolí, mozek a nervovou soustavu však nemají. Můžeme tedy hovořit o jisté inteligenci? Vědění? Anebo dokonce vědomí? Rostliny jsou soustavně zkoumány již velmi dlouho a proto již dávno nejsou považovány za jednoduché biologické struktury, které jen tráví svůj život na jednom místě bez větších interakcí vůči okolí. Prostě neplatí, že by jen zvětšovaly svou biomasu a každý rok cyklicky absolvovaly životní fáze podle měnících se ročních období. Současní autoři dokonce opouští mantinely tradičních vědních oborů a přináší širokému publiku pohled na rostlinnou říši s ohledem na ekologii a vzájemnou spojitost organismů v rámci celých ekosystémů. Jako příklad můžeme uvést dalšího autora, Petera Wohllebena a jeho fantastickou knihu Tajný život stromů. Někteří autoři pak dokonce poukazují na mystický rozměr života a propojení všeho živého na té nejniternější úrovni. A zde se opět vracíme již k myšlence Rabiho Löwa, ale i pracím Wolfa-Dietera Storla.Zpět však ke skvělé knize Daniela Chamovitze, izraelského molekulárního biologa. Ten si všímá, že zřejmě jen proto, že se rostliny nepohybují a nekomunikují stejnou řečí, nebyla dříve smyslům (vnímání) rostlin věnována valná pozornost. Svými výzkumy se snaží dokázat, že rostliny jsou schopné vnímat a reagovat na všechny základní podněty z prostředí podobně jako my. Pouze je jejich schopnost vnímání evolučně optimalizována na životní strategii organismu přisedlého, jehož život je založen na fotosyntéze, přitom je ale stejně jako jiné organismy vystaven mnoha stresům.Daniel Chamovitz však nehledá nepodložené senzace, volí střízlivý přístup exaktní vědy a zákonitostí ověřených podle zavedené metodiky. Přesto ale nabourává dosavadní předsudky, že rostliny nevnímají a necítí, a že jsou jen pouhými zdroji k čerpání hmoty a energie. Na využívání rostlinstva totiž stojí mnoho lidských oborů, od zemědělství a lesnictví až třeba po stavitelství. A dokonce moderní zelené evropské vnímání světa a snahy o záchranu přírody a planety hovoří o rostlinách jako o obnovitelných zdrojích. Zdrojích, nikoli živých organismech. Představte si mimozemskou invazi, kdy návštěvníci vyhodnotí jako ideální obnovitelný zdroj člověka. Už o tom byly natočené filmy. Tolik hlavní paradox novodobého zeleného náboženství. O tom však Chamovitz nepíše, jeho úvahy nezasahují do sfér politických. Díky Bohu. Tedy Vědě. První vydání knihy z roku 2012 u nás přeloženo nebylo, až nyní její nově zrevidovaná a aktualizovaná verze. Autorův obor prošel za pouhých pět let tak zásadními proměnami, že některé z uvedených poznatků byly překonány a přestaly být v původním mělčím pohledu pravdivé. Chamovitz sice varuje před antropomorfizací rostlin, prostě mu jde o to, abychom jim bez vědeckých důkazů nepřiřazovali schopnosti, které nemají, obsah knihy však člení jako systematické srovnání lidských a rostlinných smyslů. Šlo o to, aby bylo téma názorně předložené a pochopitelné i pro laickou veřejnost. Jednotlivé kapitoly přibližují nejen všech pět základních smyslů, ale odkrývají také paměťové schopnosti rostlin a míru vědomí, se kterou pociťují samy sebe i dění ve svém okolí. A najdeme opravdu až fascinující paralely mezi rostlinnými a lidskými smysly, doložené mnoha pokusy. Kniha čtenáře provádí také vývojem experimentálních metod výzkumu. Od těch nejzákladnějších pozorování až po nejmodernější metody na molekulární a genetické úrovni. Chamovitz zároveň prezentuje protichůdné výsledky různých badatelů a vysvětluje, proč jsou některé studie považovány za pochybné. Vlastně je přísnější než italští vědci Stefano Mancuso a Alessandra Viola v knize Vnímavá zeleň. Chamovitz totiž odmítá uvažovat v termínech citlivost anebo inteligence. Jako příklad můžeme uvést lidský smysl jménem zrak. Ten je v psychologii považován za ústřední smysl našeho poznávání světa. Významně nám pomáhá s prostorovou orientací. Na rozdíl od rostlin je však naše vidění svým způsobem omezené. Určitě jste si všimli, že třeba slunečnice poznají směr, odkud přichází nejvíce světla, pokud však byly v experimentu vystaveny světlu modrému a červenému, otáčely se jen za modrým. Prokázaly tak preferenci tohoto světla a schopnost rozpoznávat typy světla. Dříve (ve 20. století) pak bylo prokázáno, že rostliny dovedou měřit délku tmy. Ukázalo se totiž, že právě délka noci je rozhodující pro jarní růst, nikoli dne. Stejně jako délka tmy ovlivňuje kvetení a uvadání na podzim a opad listí. Dnešní molekulární biologie popisuje u rostlin 12 světelných receptorů, zatímco lidské oko disponuje jen čtyřmi. Rostliny jsou například schopné vidět UV světlo, vůči kterému jsme my lidé zcela slepí. Navíc mají receptory například na světlo modré, zelené, červené a již zmíněné ultračervené UV-R (red). Například receptor zvaný kryptochrom pak sdílí lidé i rostliny a zvířata díky tomuto receptoru prý dokonce vnímají magnetické pole země. Chamovitz tvrdí, že odlišný evoluční vývoj lidí a rostlin vedl k rozvinutí odlišného typu vidění. Člověk se pohybuje v prostoru a aby mohl unikat nebezpečí, potřebuje detailní rozlišení prostředí, proto vidí v obrazech. Rostliny se v prostoru nepohybují, proto potřebují komplexnější informace o okolí, ve smyslu zraku je to širší rozlišení škály světla oproti lidskému zaměření na detail.Přeji vám příjemné a objevné čtení.Zdroj: ekolist.cz, iliteratura.cz
