K založení jedlého trávníku dokonce ani nemusíme začít s holou plochou, stačí jen přestat běžný trávník hnojit, zalévat a zamořovat selektivními herbicidy (v tomto případě herbicidy, které neublíží jednoděložným travinám, ale likvidují dvouděložné rostliny). Vlastně tedy jde o založení lučního porostu v zahradě a absenci chemie, ale i zálivky, o tu jedinou se postará déšť. Pro založení jedlého trávníku jsou ideální také vyholená místa v trávníku běžném, tedy ta, co najdeme na ploše po zimě a nebo po velkých vedrech. Trávník, to prostě zdaleka nemusí být jen zelené a dokonale střižené plochy a luční porosty se dostávají poslední dobou do módy. Slovo móda sice není v tomto případě ideální, ale dejme tomu a dlužno říci, díky bohu za něj, tedy za ni, za módu. Luční porosty jsou totiž zdravé pro přírodu i lidi, zvyšují druhovou pestrost v lokalitě a to nejen rostlin, ale i hmyzu a jiných živočichů. Dokonalé trávníky jsou sterilní, vlastně ani nejsou pěkné, i když někdo na tuto estetiku nedá dopustit. Ale co víc, nejsou jedlé. Ne že by se traviny, které zde rostou, nedaly pojídat, ale brání nám v tom především používaná chemie a navíc, nejsme přece skot domácí, který ostatně dá také přednost louce. Travní plochy prostě mohou být zdrojem potravy i pro lidi anebo alespoň přízdoby do salátů, na dezerty, k masu. Květy mnohých bylinek nejenže krásně vypadají, ale také výborně chutnají. Jedlý trávník je přitom jasnou volbou pro ty, co se rozhodli žít v souladu s přírodou. A dokonce nám dovolí i více lenošit, tedy s výjimkou kosení kosou, která nás alespoň dvakrát ročně čeká, aby se z luční plochy nestalo nevzhledné rumiště. I luční porosty v zahradách je třeba usměrňovat, ostatně v přírodě to za nás dělají zvířata. Nemusí přitom jít jen o býložravce, třeba takový medvěd, když se na jaře probudí ze zimního spánku, se začne pást na tatranských loukách a pase se dlouho. Rostlinná strava u něj dokonce převažuje. Navíc jedlý trávník nemusí být všude, stačí vybrat místa s menší frekvencí pohybu a pak si zde můžeme vybírat kvítky a lístky ke konzumaci či do čajů. Pojem jedlý trávník je poslední dobou spojován s pojmem permakultura, kde se to jedlostí jen hemží. Důkazem je třeba výraz jedlý les a nebo jedlá zahrada. Pro jedlé trávníky je zásadní co nejvyšší druhová rozmanitost, čím více druhů, tím lépe. Místo boje s trávníkovými plevely prostě nepotlačujeme žádné bylinky, které se zde vyskytnou. A to ani ty vyšší, třeba diviznu. Poděkujeme za ni a necháme být. Z plevelů se tedy vlastně stávají pěstované rostliny. Ohromnou předností jedlých trávníků jsou také nízké nároky bylinek na zálivku a živiny. Oproti tomu dokonalé travní plochy za veder bez zálivky žloutnou a chřadnou a bez výživy se jim také nedaří. Jedlý trávník přitom bude tvořen až extrémně odolnými rostlinami s hlubokými kořeny a nedostatek vody ještě lépe vyvážíme tím, že za největšího sucha plochu nesekáme. Dosáhneme tak mnohem nižšího odparu. Rostliny navíc vykvetou, na ploše vysemení a v dalším roce porost opět zhoustne. A postupně se nám zde začnou vyskytovat i jedinci, kteří v osevní směsi vůbec nebyli. Pestrost také zvýšíme postupným přidáváním dalších druhů lučního osiva, stačí jen po proužcích. Nové druhy se postupně rozšíří. Pravidelné sekání a přirozený sešlap potřebuje i luční směs, ovšem četnost sekání je nízká. Zásadně samozřejmě používáme ostrou kosu, což již v tomto článku zmiňujeme potřetí. Co se týká konzumace vyskytujících se bylinek, zásadně nejíme ty, které ještě neznáme. V přírodě je to nakonec stejné. A nepřeháníme to ani s množstvím konzumovaných bylin, nic se nemá přehánět. Z druhů zmiňme kromě obligátních sedmikrásek, pampelišek a pomněnek například řebříček obecný, zběhovec plazivý, kontryhel obecný, česnek domácí, medvědí a viniční, rmenec sličný, čekanku obecnou, komonici lékařskou, plicník lékařský, kostival lékařský, jitrocel kopinatý, černohlávek obecný, krvavec menší, jetel plazivý, podběl lékařský, kohoutek luční, mák vlčí a další krasavce.
