Čistě technicky, může to být opravdu obyčejný kovový řetěz, který je zavěšen nebo jinak uchycen v místě vývodu ze střešního okapu, rýny. Co to dělá? Nabízí odtékající vodě cestu, udává jí směr, svádí jí z odtoku kolmo dolů. Tím chrání fasádu před vodou, zamokřením. Jako klasický vertikální svod okapu, jen to prostě vypadá o něco líp, než surová roura přilepená na zdi domu. Ta estetická stránka, to, že to vypadá lépe, je tu tou hlavní hodnotou. To je třeba zmínit, protože dešťové řetězy mají své funkční limity. Při vedení vody po řetězu dochází ke ztrátám – takže nejsou stoprocentním řešením, když jen chcete naplnit škopek pod okapem dešťovkou. Fungují řekněme jen asi 95 %. Nejlepší jsou při dlouhotrvajícím ne-prudkém dešti. Na přívalovou bouřku ale moc dobré nejsou. Voda pak hučí ze střešního okapu, a může cákat na fasádu. Ale může tím vzniknout i docela hezký vodní sloup. Jsou solidním řešením tam, kde zastřešená plocha, ze které svádíte vodu, je součástí zahrady, přírodního prostředí. Ale drobet horší je to ve městech, kde to všechno chceme mít nejlépe v betonu a dešťovou vodu hned ženeme do kanálů. Řetěz je dobrý tam, kde chceme rozpracovat nějakou přírodně vypadající akumulaci vody, jezírko nebo tůňku, rozliv do vegetace a však do půdy. Takže v součtu nabízí úsporu v materiálu – méně nevzhledných okapových rour – třeba u bokem stojících garáží, parkovacích stání, kumbálů a kůlen na zahradě, krytých teras navazujících na zahradu. Musí být ovšem udělány dobře. Tak, aby vodu skutečně vedly. Chce to přemýšlet i o tom, kam ji vlastně zavádí – a třeba v místě, kam tahle voda dopadá mít nasypané kameny, aby nevznikala blátivá louže. Jinak stejně – a bez východní estetiky – pracují s vertikálními dešťovými svody i na severu Evropy. Tam se místo řetězů zapíchávají tyče, které fungují zrovna tak dobře. Nikdo taky neříká, že to musí být jen kozí řetízek. Z okapu může viset řetěz přímo kotevní. Nebo několik tenkých ocelových lanek? Anebo jedno silné zauzlované lano? Právě tím, že se to celé dá vymyslet na mnoho způsobů, to je zajímavé. Déšť přirozeně v Evropě vnímáme jako protivnou nezbytnost. Pršet musí, aby nebylo sucho, ale dlouhé deště nám moc radost nedělají. V Japonsku, kde prší mnohem víc, než u nás, se ale zasadili o to, aby déšť radost dělal. Vodu tu chápou jako tvořivý živý prvek tradiční okrasné zahrady, a déšť si k tomu zvou pro efekt. Hudební. Pokud tedy máte rádi bublavý orchestr.Kusari-doi totiž není složen z jednotlivých oček, ale spíš děravých pohárků. Voda teče z jednoho do druhého, bublá to. Velikostí, tvarem a hloubkou pohárků můžete ovlivnit tón, výšku onoho bublání. A ze střechy vám tak může viset celá symfonie. Zpěvnost provedení pochopitelně není nutně to hlavní, pořád je třeba, aby to dobře svádělo vodu. Takže někdy jsou řešení jednodušší. Ale může jít o nejrůznější misky, pohárky, kaskády nádobek. V tradičních dekorativních provedeních dnes vede hlavně měď – ono to opravdu dobře vypadá – ale variací na dané téma je bezpočet. Za sucha je to dekorativní prvek s patinou, za dešťů skvostný kousek k obdivování. Když zaprší, jen tak se to neomrzí. Jinde spíše než nádobky a pohárky používají na dešťových řetězech komplikovaná očka a spirály, které se mohou roztáčet. Je to pohled, který doslova bere oči. A znovu to dodává trochu jiný „zvuk“. Je to uklidňující, milé. Důležité je i to, že spletitá stezka řetězu bere „sílu“ vodě. To myslíme spíš z hlediska fyziky. Ztrácí totiž kinetickou energii, zpomaluje.Není tak ničivá, a není to, jako když jen tak hrkne okapem do odpadu. Pochopitelně taky záleží na tom, jestli řetěz končí kamenným zásypem, anebo další kaskádou nádržek a nádobek, jezírek.Je to zkrátka záležitost pro ty, kteří si umí pohrát s detaily. Nemusíte tomu hned říkat kusari-doi a investovat do toho tisíce. Ale rozhodně je to záležitost, kterou se doma vyplatí vyzkoušet.
