V prostředí Číny se o nich, mimochodem docela opatrně, hovoří jako o „dingzihu“. V češtině pro to ekvivalent nemáme, ale značí to cosi jako „hřebíková domácnost“. Termín je odvozený a vymysleli si jej asijští developeři. Častují jím ty osoby, zpravidla majitele domů, které se nechtějí po dobrém ani po zlém nechat vystěhovat ze své nemovitosti. A protože s nimi není k hnutí sliby, velkými penězi ani výhrůžkami, jejich bydlení zůstává dál stát na svém původním místě, obklopené novou developerskou zástavbou. Dingzihu jsou domy, které „trčí“ jako špatně zatlučený hřebík. Nedají se vytáhnout ani zatlouct a setrvávají v místě. Jsou pichlavé, zraňující, obviňující. Nepoddajné bez ohledu na to, kolik ran kladivem jste se jim pokusili dát. A svým velmi osobitým způsobem tak dotváří kontrast současných čínských metropolí.Fenomén „hřebíkových domácností“ je v Číně poměrně novou záležitostí. Rádo se totiž zapomíná na to, že tahle země – navenek moderní, ekonomicky dravá a prosperující – je pořád ta „stará známá“ Čínská lidová republika. Která, byť není úplně režimem diktátorským, je rozhodně režimem silně autoritářským. Komunistickým. A nic jako soukromé vlastnictví tu dlouhá desetiletí neexistovalo. Socialistické „všechno patří všem“ se postaralo o to, že tu ústřední vláda oficiálně vlastnila veškeré nemovitosti, bez ohledu na jejich obyvatele. Lidé neměli právo na majetek, pojem soukromého vlastnictví nemovitostí tu prakticky neexistoval. A pokud by si to žádaly národní zájmy, vláda mohla vyvlastnit vaši nemovitost bouchnutím jediného razítka na úřednický dekret.Jenže situace se tu, přibližně v 90. letech, začala opatrně měnit. Komunismus zůstal i nadále, ale s poupravenou kapitalistickou fasádou. Když totiž země začala ekonomicky posilovat, umožnila omezený růst určitých typů zařízení. Nákupních center, hotelů. A tyto rozsáhlé developerské projekty si žádaly pro svou realizaci uvolnění stavebních parcel. Na nichž zpravidla už stály rodinné domy. A protože v případě takového nákupního centra, budovaného státem spoluvlastněnou developerskou firmou nešlo přímo o „národní zájem“ ale komerční projekt, na kartu nuceného vystěhování se přestalo hrát tak často. Developeři proto museli začít majitele zájmových pozemků přesvědčovat k vystěhování jinam. Třeba je i vyplácet penězi. Které, čistě teoreticky, mohli majitelé pozemků odmítnout. Po desetiletích tuhého komunismu to byla velká novinka. A pokud byli schopni odolávat nátlaku, vyhrožování nebo dokonce přímé agresi, mohli si svůj pozemek (developerům navzdory) podržet.Vláda takové „shánění pozemků“ korigovala jen lehce, aby kolem roku 2007 došlo k ještě radikálnější proměně situace. Čínská lidová republika totiž začala, tentokrát víc než jen na oko, akceptovat pojem soukromého vlastnictví nemovitostí. Přijat byl dokonce i zákon, který zapovídá zábor pozemků vládou (s výjimkou případů, kdy je to ve veřejném zájmu). A byť je celé to právní prostředí okolo nemovitostí stiženo ohromnou korupcí, lidé už tu mají docela legální možnost odmítnout odprodej své nemovitosti developerům. Což dalo nebývale rozkvést fenoménu oněch Hřebíkových domácností. A zatímco v 90. letech se dingzihu týkaly spíše jednotlivých developerských záměrů, proti nimž se vymezovaly celé komunity – lidé z konkrétní vesnice nebo předměstí nechtěli, aby se památkově hodnotný objekt knihovny nebo chrámu boural kvůli nákupnímu centru nebo nadzemním garážím – od roku 2007 se hlavními odpůrci odprodeje pozemků stali malí vlastníci soukromých nemovitostí.O fenoménu dingzihu se přitom v Číně mluví a píše opatrně. Je to docela palčivé téma, protože pojem soukromého vlastnictví nebezpečně zavání svobodami jednotlivce, a ty zase tolik v rudé Číně podporovat nechtějí. Aby jich nakonec občané nechtěli ještě víc.Hřebíkové domácnosti ale po pozornosti volají, protože – byť jsou svými rozměry vedle velkých stavebních realizací nepatrné - trčí do veřejného prostoru nepřehlédnutelným způsobem. A ztělesňují, když už ne odpor proti vládě – to by v Číně bylo fatální – tak alespoň nesoulad s nařízeními mocných a bohatých. Jde vlastně o obdobu tzv. spite houses - nebyly však natruc postavené, nýbrž zůstaly natruc stát. Jeden z vůbec nejznámějších případů se odehrál hned v roce 2007, v Čchung-čchingu. V distriktu, který byl historicky vyčleněn rodinným podnikům s pouličním občerstvením, měl vyrůst obří obchodní dům. V souladu s aktualizovaným zákonem o vlastnictví nemovitostí tu 279 domácnosti kývlo na nabídku odkupu pozemků a odškodnění od developerů. Odstěhovali se. Ale ta v pořadí 280. rodina se vystěhovat odmítla. Proč? Prý proto, že to jejich obydlí jim bylo domovem už po tři generace. Pozemek i dům byl jejich, a prostě ho nechtěli dát.Developerská firma si v reakci na to počínala dost nevybíravě. Zahájila demolice v těsném okolí izolovaného domu. Obyvatelům přerušili dodávky elektřiny a vody. A když to s nimi pořád nehnulo, vykopali jim okolo domu jámu hlubokou deset metrů. Jenže to už se na podporu oněch majitelů sbírala podpora veřejnosti nejen z Čchung-čchingu, ale pomalu z celé Číny. A hrozili bojkotem. Developerům začalo hrozit, že stavbu nákupního centra možná dokončí, ale nikdo do něj nebude chodit nakupovat. Hřebíková domácnost z Čchung-čchingu odmítla nabídku na odprodej za půl milionu (v dolarech), což byl asi patnáctinásobek původního vyrovnání. K nějaké dohodě mezi developerem a majiteli domu ale nakonec, za blíže nespecifikovaných okolností, přeci jen došlo. Dal se zatím tušit vliv z „vyšších míst“, respektive vlády, zneklidněné až příliš velkým rozruchem a občanským hnutím.Pro další řešené případy Hřebíkových domácností tedy povětšinou platilo univerzální informační embargo, aby se čínská veřejnost nemohla dostatečně „zneklidnit“, a o jednotlivých trčících domech se zpravidla mimo konkrétní město nevědělo. Probleskly jen ty nejkřiklavější případy. Třeba v Šen-čenu, kde majitel sedmipatrového domu (který nechal vystavět v přepočtu za 130 000 dolarů) odolával s odkupem, než dostal odškodné ve výši 2,7 milionu. Další známé dingzihu se nacházelo i uprostřed dvouproudé silnice ve Wenling, ale i tam měla vláda nakonec poslední slovo. A pak ještě v Čchang-ša, kde se stavba nákupního centra obklopující malý izolovaný domek realizovala celá. Hřebíková domácnost tu byla ponechána všem na očích, jako „skanzen“ minulosti.Zdroj: atimes.com, independent.co.uk, Wikipedia.org
