Fotografie 4/5 - Domy postavené natruc: Dům v Alexandrii měl bránit v průchodu vandrákům

Vezmeme to postupně. Ve 20. letech devatenáctého století se z Alexandrie ve Virgínii stává docela rušné město. A místní radnice k té proměně přistupuje docela odpovědně. Předem schváleným architektonickým plánem, kterým koriguje zástavbu v centru. Kde nově vytvořená pravidelná síť ulic vytváří ucelené bloky obytných budov.Pan John Hollensubry si na to nestěžoval. K tomu důvod neměl. Zádrhel spatřoval jen v tom, že jeho třípodlažní dům, stojící na adrese Queen Street č. p. 523, nevyplňoval celou jeho parcelu. Nenavazoval fasádou plně na ulici. Prostě vedle jeho obydlí a domem sousedů po levé straně existovala úzká, přibližně 2,5 metru široká mezera. A to byl problém. Rozplánované bloky domů totiž ve dvacátých letech 19. století nebyly po celém městě ještě plně uzavřené zástavbou. A lidem se protivilo je při cestě z bodu A do bodu B obcházet. Hledali si mezi domky různé diagonální zkratky. Kdo si tedy chtěl „zkrátit“ cestu z Queen Street na protilehlou Princess Street, vzal to bokem, kolem domu pana Hollensburyho.To by snad pan Hollensbury ještě snesl. Jenže průchod vedle jeho domu využívali i lidé, kteří si jen potřebovali odskočit na záchod. Takže to před jeho obydlím zrovna nevonělo. Navíc se do průchodu stahovaly, zvláště v podvečerních a nočních hodinách, nejrůznější pochybné existence. O to, aby se mu prakticky před dveřmi domu prali kapsáři nebo prostitutky řešily své kšefty, opravdu nestál. Vyřešit to chtěl tím, že těch 2,5 metru šířky zastavěl ohradou. Ale nefungovalo to. Jednak si tu po zkratce toužící lidé časem vylámali pár prken. A pak si také stěžovali páni z radnice. Dřevěné ohrady uvnitř města vidět nechtěli. K dalšímu zneklidnění přispělo i to, že sousedé z vedlejšího domu začali průchod na jeho pozemku využívat jako skládku. Nejednou se také stalo, že mu v tom vmezeření někdo zaparkoval povoz. A přitom mu odřel fasádu jeho domu.Proto se, po necelých deseti letech takovéhoto trápení, rozhodl pro radikální krok. Na dvou a půl metrech šířky vystavěl celý dům. Tím vlastně zarovnal čelo ulice, odstranil průchod a „vyřešil“ i spor se sousedy a nelegální parkování. Bylo vymalováno. Stavba „domu“ jej tehdy vyšla na šestačtyřicet dolarů. Dnes by to, se započítanou inflací, bylo asi pětatřicet tisíc korun. Opravdu tedy za hubičku. Hubičku, která byla 2,5 metru široká a 7 metrů dlouhá, a nesla v sobě dvaatřicet metrů čtverečních užitné plochy. Tedy spíše plošky. Dvoupodlažní domek z cihel, který se do ulice hlásil dveřmi a úzkým oknem, přitom neměl v plánu nějak využívat.Bylo to prostě řešení pro formu, když nápad s ohradou nevyšel. A jak se ukázalo, minimalistický domek se nakonec docela dobře hodil k pronájmu. Zhruba tady pak můžeme pana Hollensburyho opustit, protože dál už na něj historie nevzpomíná. Na miniaturní dům se prakticky zapomnělo též, a nikdo jiný než nejbližší sousedé jej v paměti nechoval. Přehlédnout jej bylo opravdu snadné.Až v roce 1990 jej za cenu (v přepočtu 2,9 milionu korun) kupuje Jack Sammis. Proč si jej vůbec pořizuje? Je to snad sběratel miniatur? Kdepak, v podstatě dům přikoupil z důvodu, který by původního stavitele moc nepotěšil. Miniaturní domek mu totiž slouží jako „zadní vchod“ k domu, který si drží na protilehlé Princess Street. A protože na té straně si zařídil garáž, vstupoval a procházel teď tudy.Poté, co se pan Sammis oženil – jeho ženou je realitní makléřka – se pak dům dočkal nebývalé vlny popularity. Jeho manželka totiž přišla na to, že lidé jsou ochotni platit za ledacos, včetně komentovaných prohlídek miniaturního domu. Z domu, který kdysi natruc vystavěl John Hollensbury, se tak stal ohromný hit.V současnosti má toto prostorem velmi skromné obydlí své místo jisté v každém lokálním cestovním průvodci.Pokud by vás zajímalo jeho stavební uspořádání: po rekonstrukci byly zdůrazněny původní detaily, jako jsou dřevěné podlahy a cihlové zdi, a byly také přidány architektonické prvky, které odrážejí dobu, kdy byl dům postaven. Systém vytápění a chlazení byl přesunut na půdu a ohřívač vody, který byl dříve v kuchyni, byl přesunut do skříně v patře. Do skříně v patře byla také instalována pračka se sušičkou.Vzhledem k velikosti vchodových dveří nebylo možné dovnitř vnést velký nábytek, a tak se uvnitř nachází jen menší kousky, které byly posháněné v místních obchodech se starožitnostmi. Dům sice může být obýván, ale primárně slouží jen k prohlídkám a jako „průchod“.Zdroj: Wikipedia.org, WashingtonPost.com Zaujalo vás tohle téma? Nás taky! Proto jsme připravili celý seriál, najdete ho tady: Spite houses neboli domy natruc.