Vezmeme to postupně. Když byla v roce 1936 slavná Edificio Kavanagh kolaudována, byla s výškou 120 metrů nejvyšší budovou Jižní Ameriky. Na jejím projektu pracovali dva slavní architekti, Gregorio Sánchez a Ernesto Lagos. A dali si opravdu záležet, vytvořili modernistický skvost. Budovu ve slohu, jaký tento kontinent předtím ještě neviděl. Jen pravda, postavenou na místě, kde se až příliš těsně přimyká k okolní zástavbě a působí poněkud rušivě. Jinde by zazářila mnohem víc a sem úplně nezapadá, chtělo by se říct. Není to ale náhoda. Poměrně úzká budova vypadá jako jeden velký spojený sloupcový graf: v narůstajících stupních zvyšuje směrem do středu svou výšku, vrcholu dosahuje v jednatřicátém patře. Jako placatý zikkurat. Byť zabírá zastavěnou plochu „jen“ 2400 metrů čtverečních, dohromady v sobě nese 28 000 metrů čtverečních užitné plochy. O které se dělí 105 bytů uvnitř. Edificio Kavanagh je totiž obytný dům. Věžák. První opravdu jihoamerický, ještě donedávna počítaný mezi mrakodrapy. A taky první jihoamerická rezidenční stavba, která přiváděla vodu potrubím výše než do desátého patra. Vznikla v tehdy naprosto rekordním čase, dokončena byla za pouhých čtrnáct měsíců. Rovněž je to první jihoamerická rezidenční stavba, která do sebe zabudovala mnohoúrovňový výtah. V sobě jich má hned tucet. A můžeme pokračovat: je to první (a ve své době nejvyšší) rezidenční stavba, vystavěná ze zesíleného železobetonu. Je to první stavba na jihu Ameriky s nejvýše položenými střešními zahradami a terasami. A ano, je to zkrátka skvost, jen tedy „nekorespondující“ s okolní zástavbou. Už méně zmiňovaným faktem pak je, že budova vyrostla s neuvěřitelným štěstím. Ve třicátých letech minulého století bylo na jihu Ameriky ponětí o stabilitě podloží pramalé a geologické průzkumy ve městech se tu před zahájením staveb neprováděly. Nebojte, Edificio Kavanagh stojí na příhodném místě. Ale jak dodávají současní odborníci, být pro ni vybrána parcela jen o kousek vedle, nejspíš by se už sama svou vlastní vahou sesypala.Faktor štěstí tu ale nakonec nehrál tak velkou roli, jako lidské emoce. Bol a žal, smutek a hněv, ba dokonce nenávist. Strasti zlomeného srdce. Celá Edificio Kavanagh totiž vyrostla natruc, jako dokonalá a velmi doslovná pomsta. Abychom to objasnili, je třeba začít od ženy, která ke stavbě této nemovitosti dala popud. Vykoupila pozemky stavební parcely a uhradila celé nemalé náklady na její výstavbu. Tou osobou byla paní Corina Kavanagh, devětatřicetiletá dáma s irskými kořeny. Podle všeho dáma velmi podnikavá, která v Argentině zbohatla v dobytkářské branži. Vlastnila několik tuctů rančů s několika statisíci rohatého dobytka.Export masa a kůží do USA a Evropy z ní učinil milionářku. A protože byla svobodná, taktéž i partii k pohledání. Jenže tady se to začalo komplikovat. K tomu jmění měla patřit i láska, k muži mladému a pohlednému. Ne ovšem úplně charakterově vyspělému. Šlo o příslušníka místní aristokracie, šlechtice z Anchorema. Staré argentinské famílie ověnčené honosnými tituly. Hodí se zmínit, že hlavní slovo ve třicátých letech minulého století měla v té šlechtické rodině matka. Potenciální tchyně, chtělo by se říct.Jenže ta opravdu ani v nejmenším nestála o to, aby si její nejvyvolenější synáček, muž šlechtického rodu, něco začal s nějakou přivandrovalou Irkou. S obyčejnou holkou od krav, která v sobě ušlechtilé modré krve nemá ani kapku. Že je Corina Kavanagh bohatá jako princezna, to pro ni nehrálo roli. Neměla původ, a to u rodiny z Anchorema rezonovalo víc. Šlechtici z Anchorema byli „někdo“, paní Kavanaghová pro ně byla „nikdo“.Podle pověstí, které můžeme citovat ale jen těžko doložit, se šlechtická rodina (a hlavně ta matka) z Anchorema nechala opakovaně slyšet, že chudáků a přivandrovalců z Evropy má plné zuby. Nesnáší to jejich živoření v chatrčích, v domcích bez tekoucí vody, v upoceném smradu hospodářských zvířat. Ve věčné bídě, nedostatku. Často přitom zmiňovala věci jako úroveň, styl, výšku společenské postavení, tituly. Věci, které si „za nové peníze“ náhodou zbohatlý chudák koupit nemůže. Konflikt mezi „starými penězi“ – vyjadřujícími hodnoty argentinské aristokracie – a „novými penězi“ – reprezentovanými argentinskou generací podnikatelů, továrníků a rančerů, z toho byl hodně patrný. A ve výsledku přispěl k tomu, že stará paní z Anchorema přesvědčila svého syna, že se s nějakou dobytkářkou Kavanaghovou nemá vůbec zahazovat.Poslechl ji, byť to Corině zlomilo srdce. A po zásluze jim ušila pomstu na míru. Bez ohledu na výdaje zakoupila v Buenos Aires ve čtvrti Retiro nespojité pozemky, které ležely mezi palácovou rezidencí rodiny Anchorema, jejich zahradami a rodinným mauzoleem. Šlechtici je sice výhledově plánovali skoupit sami, ale hotovost k tomu neměli. Kavanaghová hotovost měla, a skoupila je do jednoho. Aby na trojúhelníkovité parcele, mezi palácem rodiny Anchorema a mauzoleem rodiny Anchorema, nechala vystavět své Edificio Kavanagh.Budovu tak vysokou, že zastiňovala všechny pokoje v paláci. Doslova tak, aby rodina z Anchorema „už nikdy nespatřila slunce“. Budovu rezidenční, aby v ní „mohli žít obyčejní lidé“. Přesně ti starou paní šlechtičnou proklínaní přísloveční chudáci. Budovu tak moderní a pokrokovou, s výtahy a skvělými vodovodními instalacemi, že po technické úrovni docela zastínila výbavu starosvětského aristokratického paláce. Šlechtici z Anchorema byli například velmi hrdí a zakládali si na tom, že jejich předci kdysi nechali vystavět na Plaza San Martín kostel. A že na ten kostel mohou z pokojů své palácové rezidence vyhlížet a kochat se tak svými úspěchy. Novostavba výškové budovy je připravila o výhled, i o historické zásluhy. Všichni v Buenos Aires už totiž hovořili jen o zázraku nového moderního a rekordy sbírajícího věžáku.Celé Edificio Kavanagh je jedním důmyslným nástrojem pomsty. Ze střešních zahrad a teras tu „chudáci“ shlíželi na zapomenutou šlechtu, kdesi v hlubinách pod sebou. A celý ten krásně znevažující obraz zdokonalovalo, že na obří budovu museli vyhlížet jak všichni živí šlechtici z Anchorema, tak i ti mrtví, ležící v rodinném mauzoleu. Nové peníze tu vyhrály nad těmi starými. Šlechtici z Anchorema zchudli, svůj palác museli prodat (nyní v jeho areálu působí Ministerstvo spravedlnosti), odstěhovali se kamsi na venkov a upadli v zapomnění. To počin zvaný Edificio Kavanagh zdobí Buenos Aires a je místními považován za jednu z nejskvělejších historických budov argentinské metropole.Zdroj: monumentosysitios.gov, lanacion.com, clarin.com Zaujalo vás tohle téma? Nás taky! Proto jsme připravili celý seriál, najdete ho tady: Spite houses neboli domy natruc.
