V naší přírodě dřín obecný (Cornus mas) zplaněl, proto na něj celkem běžně narazíme, jinak je ale pěstován jako okrasný keř či menší stromek (max. 2,5 až 3,5 metru výšky), který nás brzy na jaře potěší svými žlutými květy. Roste velice pomalu a je dlouhověký, klidně může žít až cca 100 let. V našich parcích narazíme často právě na žlutoplodou formu dřínu obecného (Cornus mas Flava), jehož plody na podzim svítí žlutavou barvou. A sírově žlutých květů se můžeme dočkat klidně již v únoru, čili před olistěním opadavého dřínu, čímž rozzáří zahradu v době, kdy ještě není obvyklé, že by něco vykvetlo (s výjimkou např. čemeřice). Sírově žluté květy dřínu navíc vylučují velkém množství nektaru, který tak láká první včely a jiný hmyz. Nároky na stanoviště má přitom dřín minimální, pochází z okrajů lesů, proto snese i přistínění (ideální je polostín), preferuje půdy humózní, vápenité a nejlépe hlinité a pěstovat jej můžeme od nížin až po horské oblasti. Dokonce dovede zpevnit i suchá kamenitá nebo štěrkovitá stanoviště, ovšem to je pouze extrémní případ a vysoké úrody se nedočkáme stejně jako kvality plodů. Dřínky obsahují vitamin C, pektin a další důležité látky (70 až 90 (až 200) mg% vitaminu C, 1 až 2,5 % organických kyselin (především kyseliny jablečné), cca 7 až 8 % cukrů, především glukózy a fruktózy, pektiny v dužnině, třísloviny a vonné a barvicí látky). Kromě výše zmíněné a též jedlé žlutoplodé formy jsou dřínky obvykle rubínově červené, zpočátku je jejich barva sytě červená a se zvyšující se zralostí tmavne. Peckovičky jsou podlouhlé a dužnina zprvu trpce kyselá, ale osvěživá, později, v plné zralosti sladkokyselá. Teprve zcela zralé plody jsou tedy nejchutnější. Dřínky však zrají postupně a první úrody se dočkáme až cca od 6. roku po výsadbě, načež se úroda každým rokem zvyšuje, ale pomalu. Z jednoho keře či stromku sklidíme u mladších jedinců cca 5 až 10 kg plodů, u starších až 40 kg (ale až 80 kg). A jelikož zralé plody padají na zem, aniž by byly jakkoli poškozeny, stačí je postupně sbírat, je ale lepší položit na zem pod dřín plachtu, jako se to dělá třeba při sklizni švestek. Poté plodnými větvemi lehce třeseme a nakonec sbíráme a to děláme opakovaně. Pokud jsou sebrané plody tvrdší, můžeme je nechat cca okolo týdne uležet, přičemž budou postupně dozrávat a měknout. Jejich chuť se přitom bude měnit z trpce kyselé na příjemnou sladkokyselou a vůně plodů bude typicky jemná. Pokud pak chceme plody zpracovat, bude třeba dužninu doslova seškrabat z každé malé pecky. Získáme tak skvělé želé, sirup a nebo zavařeninu. Navíc je dužnina dřínků vhodná i do směsí s jinými druhy ovoce, především pak s jablky a hruškami.Celé plody však můžeme také sušit, kandovat (proslazovat) a připravovat z nich nápoje (šťávy, mošty, limonády a kvalitní víno). Naložené dřínky pak lze přidávat místo brusinek například ke zvěřině. V lidovém léčitelství se využívají dřínky čerstvé i sušené, připravují se z nich čaje snižující krevní tlak. Navíc mají antiseptické účinky. Dříny netrpí nemocemi a škůdci a jejich listy se na podzim vybarvují do žluta. K množení dřínu můžeme přistoupit pomocí zelených řízků, které odebereme na přelomu června a července. Každý řízek musí mít tři až čtyři páry listů, přičemž spodní pár listů odstraníme. Řízky se vysazují hustě, hluboko 10 až 20 mm buďto přímo na záhon a nebo do substrátu ze směsi písku a perlitu. Při pravidelném mlžení nám do podzimu zakoření. Množit lze i semeny, získáme však nevyrovnané potomstvo, klony jsou prostě v tomto případě lepší. Před výsadbou na trvalé stanoviště je dobré mladé rostlinky přeškolkovat, díky čemuž zesílí. Vzdálenost rostlin při výsadbě pak musíme volit 3 až 4 metry, v případě živého plotu 0,5 až 1 metr. Dřín se navíc dobře tvaruje, ovšem po zapěstování tvaru je třeba omezit řez plodící dřeviny na minimum. Stárnoucí dřín pak ovšem můžeme radikálněji zmladit. Běžně ale stačí průběžné odstraňování nejstarších větví brzy na jaře. Dřín jinak dobře snese i hluboký zpětný řez, po kterém výborně regeneruje. Některé druhy a kultivary dřínu mohou zdobit zahrady v zimě i barvami svých větví, například Cornus sibirica (temně rudá barva větví) a Cornus saguinea (oranžově rudá barva, směrem k vrcholkům větviček rudne).
