Tehdy byly dobré. Ale dnes už standardu moderního bydlení příliš neodpovídají. V průjezdu by se špatně parkovalo, pokud byste nevyměnili vjezdové dveře, úzký dvůr se zpevněným podkladem zase nenabízí tolik místa pro zahradu. Ty domy už zkrátka moc „nesedí“. přitom se s nimi nepojí jiná velká historie, než ta konkrétní, rodinná. Nepřipomínají zajímavosti architektury, nenese se s nimi nějaké obzvláštní nadšení. Jsou fádní, všudypřítomné. Nemají historickou cenu. Docela obyčejné. Tedy, skoro všechny. Právě v té Kamenici nad Lipou to, co jinde tak výstižně platí, totiž nabralo docela jiný směr. Rodina Zahradníkových se tu do takového domu, jež stojí na Husově náměstí, pořádně „obula“. V dobrém slova smyslu. A ve spolupráci s architektem Matějem Šebkem v něm navrhla, připravila a realizovala něco, co by se od takového postaršího domu nejspíš nečekalo. Jde o projekt totální přestavby, který doslova probudil nejen onen dům. Ale i celé náměstí a s ním Kamenici. V obydlí totiž vznikla v rámci rekonstrukce kavárna. Ke které se přidalo i studium pro provozování jógy (které případně může být využito jako přednáškový sál). A nejspíš (aby toho nebylo málo) se k tomu ještě po stavebních úpravách přidalo nájemní bydlení. Vezmeme-li to postupně, právě historická část onoho postaršího domu, která průčelím směřuje do náměstí, se proměnila v kavárnu. Za okny, jako u babičky, teď můžete posedět u šálku lahodného moku. Stavební zásah šel do hloubky, ale nezrušil všechno. Architekt Šebek popisuje, že ono obnažené zdivo i povalový strop uvnitř dál přiznávají jizvy po minulých funkcích i úpravách. Do odhalené vnitřní struktury byl vložen přesný nerezový objem kavárenského pultu, i další nezbytné provozní zázemí. Hosté tu sedí na dlouhé jasanové lavici, anebo na modrých židlích. Vzniká tak docela pestrá povrchová koláž složená z autentických a přirozených materiálů. Těch původních a zcela nových. Kavárenské bistro se rozšiřuje průjezdem a táhne se až na dvůr, kde hosté mohou v teplejších měsících posedět u betonové lavice. Přičemž to posezení se rozšiřuje tam, kde bychom „dál do dvora“ čekali hospodářské přístavby, dřevníky a dílnu. Místo nich (a nad nimi) se dnes ale nese nově vestavěná část. Vložená přístavba, vytvořená do toho, co zbývalo z původních stájí.Architektura přístavby nezastírá soudobost, ale reaguje na principy původních domů. Parter je vyzděný ze starých cihel z bouračky, vysazená pavlač je nesena na dřevěných trámech a doplněna o křehké ocelové schodiště a zábradlí. Za prosklenou stěnou přístavby je v přízemí studio sloužící pro jógu, přednášky nebo semináře. O spojení s patrem se stará zinkované schodiště, které vystupuje ze dvora na pavlač, jež spojuje původní historický dům se současnou přístavbou. Podkroví historického domu je vytvořeno jako zcela nové. Střecha do náměstí si zachovává svou původní figuru – výšku hřebene i sklon. Do dvora je ovšem vložen velkorysý vikýř, který umožňuje uvnitř rozvinout dispozici bytu 3+kk. Pro jednoho ze synů Zahradníkových tak vzniká „byt přímo nad kavárnou“. Z pavlače jsou přitom ještě přístupné ještě dvě další nájemní jednotky. Tenhle dům si na sebe bude umět vydělat. Je přinejmenším zvláštní vidět dům s tak charakteristickou „typologií“, a přitom fungující v docela novém programu. Tím, co ukazuje, ale rozhodně potěší.Zdroj: matěj šebek architektiFoto: Radek Úlehla
