Tam, kde končí na západě Barcelona, začíná comarca Premiá de Dalt. Malinký okrsek, který někdy bývá nesprávně označován za předměstí španělské metropole. Není jím, je svébytnou správní oblastí. Z charakteru hlavního města si přitom ponechává jen rozpálené podnebí a těsnou blízkost moře. Jinak je velmi poklidným a turisty neobjeveným rájem. Proto se sem začínají obyvatelé rušného města stěhovat. Za svůj si ho vyvolil mladý a (zatím ještě)bezdětný pár. Právě proto, že s ratolestmi ještě nepočítají, mohli si dovolit zainvestovat do obydlí, které zatím nabízí spíše radosti života. Provedení pravidelného dvoupodlažního domu je tedy v některých aspektech úsporné, ale přitom docela komfortní. Pozemek, stavební parcela, byla levná – situována je totiž do strmě se svažujícího pozemku, na hranici zastavitelnosti. Tento neduh, doplněný o nezpevněnou příjezdovou cestu, ale bohatě kompenzuje panoramatický výhled na moře. Požadavky páru na architekty byly relativně skromné. Dům měl nabídnout společný obytný prostor s přístupem ven, plně integrovanou kuchyň, dvě ložnice (hlavní a pro návštěvy, která by teoreticky mohla v budoucnu sloužit jako dětský pokoj), flexibilní prostředí bez jasné definice pro každodenní využití (tvůrčí prostor, kancelář pro home-office), dvě koupelny, toaletu a garáž. V rámci pravidelných dispozic „kostky“ domu – tvaru optimalizovaného na malou plochu stavební parcely – vše na 140 metrech čtverečních užitné plochy. Příjezdová cesta se nachází pod svahem, a tam byla také umístěna garáž. K vlastnímu obydlí se musí vystoupat. A protože tím dochází „k práci s hmotou kopce“, bylo rozhodnuto obytný objekt založit na dvou úrovních. Otevřené přízemí veřejného charakteru, v podstatě bez dalšího členění a s velkými okny. A hlavně s přístupem na venkovní terasu, s cílem vytvořit pobytový prostor se silnou vazbou na výjimečné prostředí. V horní úrovni se ukrývají soukromé pokoje, které jsou klidnější. Protože jsou ale stálí obyvatelé jen dva, rozhodli se narušit vertikální rozměr stavby z interiéru tím, že vytvoří přesah. Propojení mezi patry, kruhový výřez, který zdvojnásobuje výšku stropů. Společenský život se tak propojuje se soukromým, na horní úrovni. Člověk sedící v kanceláři v patře tak může komunikovat s člověkem v kuchyni. Zvenčí se pak dělení na společenské/soukromé jasně materializuje, v podobě odlišných materiálů podlaží. Přízemí je ze železobetonových opěrných zdí. Jsou zapuštěné do svahu a ocelové H sloupy umožňují otevření velkých oken, která tvoří základnu z obnaženého betonu a průhledných ploch. Horní úroveň je mezitím ve svých čtyřech fasádách obložena dřevěnými deskami z PVC se systémem z posuvných panelů, které umožňují ochranu před slunečním zářením a otevírají se, aby bylo možné provětrat dům nebo vychutnat si výhled. Vyniká tak design jednoduchých linií, bez zbytečných ozdob a s důrazem na detail. Vše tu pochopitelně směřuje čelem k moři, malý háj borovic na vrcholku svahu scenérii jen uzavírá. Na první pohled obydlí působí velmi luxusním dojmem, jako letní sídlo. Ale po prozkoumání jednotlivých detailů – přiznaného pohledového betonu překladů stropů, přemíra kovových konstrukcí, PVC – je zřejmé, že si tu majitelé počínali velmi úsporně. Život mají ještě celý před sebou, a tak jim výhled na moře zatím stačí. Je to pořád lepší, než hlučná a sluncem rozpálená Barcelona.Materiály: ALVMTR, Alejandro SuarezFoto-kredit: José María Nicolás Paredes
