Na tichém konci ulice, vestavěná do shluku budov se nacházela ruina. Nehotová stavba, kdysi rozplánovaná a započatá, ale nikdy nedokončená. Věčná. Stála tam už tak dlouho, že už vlastně patřila k místu. Bližší popis situace a vlastnické poměry? Nacházíme se v Mesao Frio, v portugalském kraji Guimaraes. A onen shluk budov, včetně nedostavěné ruiny, patří jedné široce rozvětvené rodině. K tomu široce rozvětvenému rodinnému stromu se počítá i mladá (a též rychle se rozrůstající) rodina, která se sem rozhodla nastěhovat. Žili ve městě, ale spokojení tam nebyli. A tak by se rádi zabydleli na venkově, v blízkosti příbuzných. A svůj dům si chtěli postavit na pozemku, který zabírá právě ona nehotová věkovitá konstrukce. Kromě věcné lokalizace a majetkových poměrů jsou tu ale i prvky citové. Například to, že žena z nové „mladé“ rodiny má k místu hluboký vztah. Hned vedle ruiny totiž stojí dům jejích rodičů, kde žila mnoho let. A ruina sousedí s domem, kde žila její prababička. Přijít sem jen tak, a zbourat nehotovou stavbu, která už byla vepsána do místní paměti, to úplně nechtěla. Takže se, po poradě s architekty, rozhodla nehotovou stavbu částečně zachovat, byť její prostor vyplní svým vlastním domem. Jak říkala, touha znovu obývat tuto ruinu pramení z návratu na místo dětských vzpomínek a naděje, že její vlastní rodiče, nyní prarodiče, budou zblízka sledovat růst svých vnoučat. Poetické, že? Ale to už se dostáváme k mnohem praktičtějšímu popisu, procesům, které tu nastolili architekti ze studia Daniela Felixe. V nich byla ruina, symbol paměti a sounáležitosti, do projektu přijata, reinterpretována a integrována. Tak, aby myšlenka spojení stávajícího s novým, starého se současným, zůstala dál živá.Profil domu vestavěného do ruiny tak do značné míry definovala už daná podoba ruiny. Jejích obvodových zdí, orientace vstupu směrem do ulice. Tam nyní stojí brána a přístřešek pro auto. Vstup pro pěší se uskutečňuje skrz ruinu, přes krytý venkovní prostor. Ve zbývajícím prostoru ruiny je kromě vchodu umístěna i kuchyně. Na té tady hodně záleží. Postavena je v místech, kde pravděpodobně – v rámci ruiny – měla kuchyně stát. Zachovává se tím logika předchozího využití. Nad ní malý objem vymezuje ateliér. A doplňuje k němu dvě podlaží s tradiční taškovou střechou.Tím nenápadně integruje stavbu do okolí v diskrétním dialogu se sousedními domy. Obývací pokoj a ložnice se rozprostírají za zříceninou, přičemž střešní deska označuje plynulý přechod mezi dvěma časy: minulostí a přítomností. Tímto způsobem se splnilo největší přání klientky: zachovala se vzpomínka, obraz a část využití ruiny a zároveň se vytvořil současný způsob bydlení. Projekt se rozvíjel kolem tohoto vztahu, který se stal jeho identitou. Zdroj: felixARQS – Daniel Félix ArquitectoFoto: Ivo Tavares
