San Antonio je jedním z předměstí ekvádorského městečka Ambato. Jednoho ze sídel, jež v posledních dekádách zažily nebývalý stavební a rozvojový boom. Takže když se sem po letech investor/klient architektonického ateliéru Rama Studio vydal, dost dobře místa, v nichž kdysi trávil své dětství, nepoznával. Neželel přitom ztráty vzpomínek z let minulých, ale spíš toho, jak Ambato rychlenou výstavbou ztratilo mnohé ze svého někdejšího charakteru. Vřelost, otevřenost, pohostinnost. Zmizely dvorky a plácky, zákoutí. Místa her i setkávání. Nově postavené domy se do ulic hlásily němými zdmi. Takže když si tu jako „developerský záměr“ pořídil stavební parcelu, rozhodl se současný trend v San Antonio trochu zvrátit. Architekti to uvítali, protože i oni se cítí být k místu navázáni. Atypický profil stavební parcely (o výměře 400 metrů čtverečních), na níž měly vzniknout byty k pronájmu, se ale přílišné otevřenosti komunitě nepodbízel. Měla totiž podobu trojúhelníku s useknutou špičkou, který se do ulice stavěl 20 metrů dlouhou linií (vzadu seseknutou na 3 metry). Bylo zjevné, že čelní fasáda bude objektu absolutně dominovat, a že většina oken i vyústění vstupů bude cílit právě sem. Požadavek otevřenosti tedy kompromitoval potřebu soukromí budoucích obyvatel. Jinými slovy, vypadalo to na další němou zeď, srovnanou s uliční čárou. Naštěstí se ale podařilo najít jiné řešení. Architekti z Rama studio nalezli odpověď v prodyšné fasádě, která předstupuje vlastnímu domu. Má podobu vertikálních zastiňujících lamel, přesahujících obě patra budovy, jež obestupují přístupový koridor a schodiště před vlastními byty. Idea fragmentovaných zdí, respektive zdí co nejsou zdmi, utvořila nevšední vzhled „domu v kleci“. Vypadá to rozhodně nekonformně, ale požadovaný efekt to přináší. Lidé uvnitř domu nejsou odtrženi od ulice a jejího života, jsou komunikující součástí komunity. Není to ale vykoupeno ztrátou jejich soukromí, bezpečím nebo pohodlím. „Vysoké zdi vedou ke ztrátě spojení s realitou, ale v tomto případě zdi v podstatě absentují,“ dodávají architekti. Prostor k obývání je od chodníku a asfaltu patřičně vymezen, ale dům zůstává uprostřed vnějších dějů. Úprava vnějšího profilu stavby přitom nebyla ekonomicky nákladná, a svou polopropustností vytváří budova cenný doplněk pro život komunity. Koridor, přízemí i malý pás zeleně vrací San Antoniu něco, co mu už léta chybělo. Dům s třemi podlažími na své ploše vytváří několik dalších zajímavých průniků, nezastřešených výřezů, které interiér domu otevírají vnějšímu podnebí. Tato diskrétní vnořená atria slouží jako větrací komíny, stinné kouty, což obyvatelé domu v horkých letních dnech oceňují. Ano, někdy jim doslova prší na zápraží, ale dešťová voda přistává na ploše malých okrasných zahrad, na malé „plácky“ uvnitř domu. Děti si v prostoru mezi patry mohou hrát, bez obav, že je smete auto. A k hrám mohou přibrat i své kamarády ze sousedství. I díky jejich veselým hlasům a smíchu pak celý dům ožívá v duchu, jaký si investor sám pamatuje ze svého dětství. Stavební řešení jednotlivých bytů/apartmánů je standardní, jde o jednotky s dvěma ložnicemi, kuchyní, obývacím pokojem a hygienickým zázemím. Nic přehnaného, ale příjemného. Jediným výrazně atypickým rysem je betonové diafragma, stropní přepážka z betonu, připomínající trochu křížovku. Přispívá k soudržnosti budovy, a na rozdíl od plochých stavebních panelů napomáhá k udržování mikroklimatu. Zásluha investora nebo architektů je jasná, ale co obyvatelé? Ti přispěli k realizaci celého přístupu tou nejcennější formou. Tím, že se jim v domě v kleci dobře žije a jsou se svým polo-otevřeným bydlením, komunikujícím s okolím, spokojení.Materiály: Rama EstudioFoto-kredit: Jag Studio
