Šedesátá léta před naším letopočtem patřila pod kapitolskými vršky, k poměrně klidnému období prosperity. Římané se proto mohli věnovat tomu, v čem byli opravdu dobří: snaze vyniknout vlastní okázalou rozmařilostí nad jiné, a ukázat svým středně movitým sousedům, kdo je tu opravdu původem i jměním vyvolený. Protože reputace tu předcházela postavení. Úplně snadné to nebylo, protože už k tomu, abyste se zařadili mezi příslušníky „lepší“ společenské třídy - equites, byly předem jasně stanovené podmínky. Morální bezúhonnost, svobodný rod do druhého kolene, úřednický post, majetek v hodnotě 400 000 sesterciů. Tyhle kritéria museli splnit všichni ti, kteří stáli nad plebejci, ale ještě úplně nepatřili k patricijům. Háček byl v tom, že když je nastavený jednotný start, je těžké nějak originálně vyniknout nad konkurencí. Prostorný dům, početné služebnictvo, rozsáhlé latifundie na venkově, vína plný sklep, automatickou rezervaci slušných místa v amfiteátrech a na koňských dostizích, dovolenou v Pompejích? To prostě mají v Římě všichni nositelé zlatého prstenu a tuniky s nachovým pruhem. Čím tedy chcete trumfnout ostatní, ukázat že jste v něčem lepší a natřít jim to na celé čáře? Tím, že si k domu pořídíte i zahradu. Protože vlastní okrasná zahrada v 60 letech př. n. l. v Římě, to bylo něco jako dvacetimetrový bazén, soukromý promítací sál, golfové odpaliště nebo osmiválec v garáži dnes. Prostě známka zbytečně přehnaného luxusu, který si rozhodně nemůže dovolit každý. A právě proto krajinářské celky zahrad zažívaly nezměrný boom. Jako horká a žádaná novinka. Ne že by Římané nikdy o zahradách neslyšeli. Velkými zahradníky byli už například Řekové, od nichž se Římané inspirovali v kdečem. A Egypťané zase byli vynikající zemědělci. Jenže zahrady, po kterých movití Římané tolik toužili, neměli podobu záhonků bylinek nebo lánů obilí, kdepak. Toužili po zahradách perského střihu. Soukromých parčících, s přepestrou zelení, barevnými květy, ustálenou geometrií chodníčků, soch a fontánek. Ve kterých se nepěstovalo přímo pro užitek, ale všechno rostlo tak nějak spíš do krásy. V čem je ten nosný prvek povýšenecké honorace? Pořízení zahrady byl hodně drahý špás. Znamenalo to vykoupit pozemky přímo ve městě, v těsné blízkosti své vily. A ty vám nikdo lacino neprodal, protože věděli, že je nutně potřebujete, protože nemůžete budovat o dvě adresy dál. Poté jste vyzískanou parcelu nezhodnotili zástavbou, rekonstrukcí nebo rozšířením svého domu nebo paláce, ale v podstatě jste vyhodili vynaložené peníze z okna tím, že jste na rumiště začali zavážet hlínu a sázet stromky. Tedy, ne vy osobně, na to jste měli lidi. Už tehdy se taková práce neobešla bez krajináře/zahradního architekta, ale takových profesionálů bylo jako šafránu. Své know-how si nechali štědře zaplatit. A další extrémní položkou pak bylo osivo, semenáčky, sazenice. Poptávkou byste na jejich doručení mohli čekat léta, takže často nezbývalo než vypravit extra loď, aby vám ze zámoří nebo kolonií nějaký nevšední exemplář přivezli. Nebylo to jako obchodovat s kořením, ovocem nebo se zlatem. Z dovozu vzácného druhu keře nebo rostliny vám neplynul přímý zisk. Byla to jen paráda navíc, odrážející váš statut, společenské postavení. Něco, čím jste mohli v Římě skutečně vyniknout, protože to nikdo jiný neměl. To, že údržba takové zahrady byla ekonomickou noční můrou, se už rozumí samo sebou. Ale vy si to můžete dovolit. V základu jsou si všichni equites rovni, ale někteří mají ke svému majetku i zahradu. A ti jsou si pak rovnější. Skoro jako patricijové. Inspirací pro celý Řím se přitom stal Lucius Licinius Lucullus, který si ve své neskromnosti (rozlohou měla 6,9 hektarů) zřídil takovou zahrádku, Horti Lucullani, kousek od dnešních Španělských schodů. Lucullus nebyl žádný polovičatý boháč, ale zazobaný římský konzul. Který si ideální model exotických okrasných zahrad osobně okouknul během svého působení v Persii. Však se mu také, jistě ne nahlas, přezdívalo římský Xerxes. Zahrada byla jeho navýsost soukromým hájemstvím, rájem poklidu vhodným k soustředění a rozjímání. A hostinám. Pokud jste někdy slyšeli slovní spojení lukulské hody, asi už tušíte. Lucullus totiž deptal závist svých hostů nejen královskou hostinou, ale taky tím, že si mohl přímo ze své sluncem prohřáté zahrádky utrhnout plody, které jinak rostly stovky kilometrů daleko. On je měl čerstvé, jen pro sebe a hned. Co by ve správné zahradě chybět nemělo? Centrální prvek v podobě malého atria, na němž se bude nacházet jezírko nebo nádrž, zachytávající dešťovou vodu. Portikové průchody a krytá sloupořadí, abyste se mohli kochat krásou zahrady, i když vám zrovna nepřeje počasí. Fontánky, nádvoří s místem k posezení i pořádání hostin pod širým nebem. Xystus, tedy různé chodníčky na terasách. Stylizovaná skaliska, umělé jeskyně - grotta, potůčky. A samozřejmě, vegetace. Zakrslé stromy, které zapůsobily vůní svých květů nebo nezvyklými plody. Jako zástěna fungující cypřiše, střihem tvarované cypřiše, záplavou květu vynikající bobotvaré kasie, zastiňující moruše, širokokmenné platany. Záhonky plné narcisů, fialek a hyacintů (fialová, respektive purpurová byl barvou luxusu). Šafrán, tymián, vřes, mateřídouška. A samozřejmě, exotika. Poptávaným zbožím byly hlavně fíkovníky ze Sýrie, ale obecně panoval zájem po všech zajímavých keřích a rostlinách z dalekých kolonií a ještě vzdálenějších, dosud nepokořených teritorií. Tedy (viděno očima Římanů), z úplného konce světa. Zahradničící boháči je sbírali se stejným zápalem, jako páťáci kartičky hokejistů. Soused, který sice má zahradu, ale na ní mu roste jen přehlídka rostlin ze Sicílie nebo Hispánie, na tom nejspíš nebude tak dobře jako ten, který si nechává sazeničky zavážet z krajů od Dunaje, Eufratu až po Nil. A k čemu tohle všechno sloužilo? Inu, k sebeprezentaci boháčů, kteří se fyzicky o údržbu svých zahrad nestarali. To by se neshodovalo s jejich postavením, které tak okázale dávali svými zahradami najevo. Zato ale pečlivě dbali na to, aby vyvážili principy amoenitas (požitků a rozkoší) a utilitas (užitečnosti). Zahrada neměla jen lahodit oku a dalším smyslům jejího majitele, ale také prospívat jeho zdraví. Jak? Zahrada sloužila jako „fitness“, v němž se snažil každý den nachodit alespoň jednu římskou míli, tedy 1000 kroků. Obdélníky a čtverce staveb a sloupořadí mu pak odměřovaly ušlapanou trasu. A zatímco si takhle kondičně „dával do těla“, mohl doplňovat kalorie z rostoucího ovoce. Možná kousky červeného melounu, původem z hlubin Afriky, na kyselých citrónech z Iráku, datlích z Maroka… Rozhodně to bylo příjemnější, než se jen tak bezcílně procházet ulicemi špinavého Říma. Zbytečně by na nich potkával spoustu chudáků, kteří beztak ani nemají pořádnou zahradu.Přečtěte si také jakou zeleninu pěstovali naši předci v pravěku a středověku.Zdroj: ČeskéStavby.cz , Conversation.com , Roman-Gardens
