Hlenky čili slizovky jsou skupina eukaryotických amébovitých organizmů z říše Amoebozoa (měňavkovci). V případě hlenek jde vlastně o organismy pohybujícími se na pomezí živočišné říše a hub. Ve skutečnosti to nejsou ani živočichové ani houby, svým způsobem se v nich pouze spojují vlastnosti buněk z říše hub i živočichů, přitom ale nejsou blíže příbuzné ani jedné z těchto říší. V určité životní fázi je tělo hlenek tvořené jedinou buňkou s mnoha jádry (plazmodium či pseudoplazmodium). A právě z těchto útvarů často dozrávají i makroskopické plodničky, ze kterých se uvolňují nová měňavkovitá stadia. Plodnička může vzniknout buďto dělením jediné amébovité buňky (pravé hlenky a protostelidní hlenky), nebo shlukováním mnoha měňavkovitých buněk na jedno místo (diktyostelidy). Za vlhkého počasí, tedy po vydatných deštích a za tepla, se hlenky vyskytují i u nás, vylézají na pařezy, vlhké kameny, objeví se na povrchu vrstvy kůry apod. Mezi hlenkami najdeme i parazitické druhy. Hlenky tedy žijí jako buňky měňavkovitého tvaru. Velikost buněk je cca 10 µm, velké shluky buněk však tvoří jakýsi domnělý pohyblivý organismus, který je dosti velký a tedy dobře viditelný. Hlenky preferují chladnější stinná a vlhká místa, přirozeně se vyskytují v půdě, pokud ale mají dostatek potravy, pohybují se volně jako samostatní jedinci. Množí se dělením a buňky některých hlenek splývají do mnohojaderných útvarů pohybujících se za potravou. Co a jak hlenky konzumují? Takzvanou fagocytózou se živí bakteriemi, když je ale potrava v okolí buněk vyčerpaná, mají buňky hlenek tři možnosti přežití: pohlavním způsobem vytvoří mnohobuněčné makrocystynepohlavním způsobem vytvoří plodnici nesoucí sporyvytvoří jednobuněčnou mikrocystu Důkaz, že s hlenkami se rozhodně nenudíte, je optimální cesta bludištěm, která byla nalezena hlenkou Physarum polycephalum. Ačkoli tyto organismy nemají žádný nervový systém, vykazují určité známky inteligence. Například mají prostorovou i časovou paměť, jsou schopné učení a určité úrovně strategického rozhodování. I když jde o organismy bez pevných schránek, hlenky byly nalezeny i mezi fosiliemi. Nejstarší známá fosilie hlenky pochází z doby před cca 100 miliony let. Dochovala se díky tomu, že byla zalita pryskyřicí a poté fosilizována. Nález byl učiněn v roce 2019 v kousku jantaru nalezeném na Myanmaru. Případná hlenka ve vaší zahradě, která se vyskytne po deštích na povrchu tlejícího dřeva, na opadaných listech, či mechu, je opravdu schopná se přemisťovat měňavkovitými pohyby po povrchu, proto ji můžete spatřit i na spodních částech rostlin, třeba na okurkách ve skleníku. Nijak jim ale neškodí. Naopak ji můžete zkusit malinko přikrmit vychladlou ovesnou kaší a pozorovat, co s ní udělá. Určitě si počká, až začne hnít a vyskytnou se na ní bakterie. A nakonec kaše zmizí zcela. Hlenka je zvláštnost, která měla na svůj vývoj možná i stovky miliónů let a více. Potkali jste raritu, která vám nebude nijak škodit a naopak ozvláštní vaše pěstitelské pokusy. Ani živočich, ani houba. Hlenka. Pravděpodobně půjde o hlenku (slizovku) práškovitou (také žlutou či tříslovou – Fuligo septima), případně bělostnou (Fuligo candida).Zdroj: autorský text – Petr Pojar, ČESKÉSTAVBY.cz, Wikipedia, izahradkar.cz
